Povídka „Bytná“

Vila Formosa měla tvar „tupého V“. Její křídla vybíhala směrem k jezeru a střední („tupá“) část šla rovnoběžně s pobřežím. V jednom z křídel byla potřebná zařízení, jako prádelna, sušárna, kvelb na domácí nářadí, spíž nebo kuchyně, která těsně sousedila se střední částí a v ní s jídelnou. Ale také tam byly „věci určitého luxusu“, jako třeba fitko nebo šatna k bazénu sosedícího s tímto křídlem v zahradě, tedy tak, že stálo mezi jím a jezerem. V 2.křídle byly ložnice a toalety. V centrální části pak obytné místnosti. To zahrnovalo obývák, již zmiňovanou jídelnu a třeba i pracovny. Když sem Jitka dorazila zjistila, že zahradní domek je jen adresou. Místem, kam si má odložit věci. Bydlet i přespávat musela,dle instrukcí, ve vile. Také si uvědomila, že většina černochů si myslí, že do převratu žili bílí právě a jen v takových vilách. Její rodina ale bydlela v obyčejném 3+1.

Děti jí připadaly fajn. Jó-cloumala s nima puberta, ale nic co by, v zásadě, neočekávala. Rychle narážela na obtíže se svou autoritou. Měla dbát o ubytování dětí, o to, aby se učily, o pořádek, ale neměla vůči nim vůbec žádné mocenské postavení. Řešila to běžnými metodami, mezi které např.patřil mrkvový salát s chlebem-večeře to u celé 3-ice hluboce nepopulární.

Alan ji sice znervózňoval. Prostě 18-ti letej parchant. Hvízdal na ni, když vešla do místnosti, nebo mlaskal, když vycházela z koupelny. Doufala v oporu u holek, zvláště u starší Gaby, ale ty z toho měly akorát tak srandu. Jednou jí dokonce sáhnul na zadek. Vpálila mu záhlavec. Koukal na ni pak celý den „navrčeně“, ale nic se nestalo. Celkem 1.čtrnáct dnů proběhlo dobře. I 1.návštěva u dcery byla sladká.

Ta 2.jí ovšem přinesla šok. Dcera jí ukázala „tučný“ paklík protistátních, tedy přesněji protirežimních, letáků. Prý je našla. Nevěřila jí to, letáky jí vytrhla z ruky a vyhodila je do odpadkového koše. Za jejich držení a (nedej-bozi) šíření, mohl být internační tábor. V lepším případě. Pracovní lágr v tom horším. Pro obě-dceru i matku, a to na hodně let.

I 3.týden začal normálně. Pak v noci z úterý na středu se dveře její ložnice rozlétly a vešel Alan. Zeptala se: „Co je? Co se děje Alane!?!“ Neodpověděl, jen jí začal svítit baterkou do očí. Obcházel postel. Ze strany na stranu. Seděla v ní a byla vyděšená. Pak po ní hodil jedním z těch letáků… a krátce po té i fotkami. Ne fotkami na nichž dceři spílá nebo vyhazuje letáky do koše. Ale fotkami na nichž jí dcera letáky ukazuje a ona je bere do ruky. Pochopila, že ji sledoval a fotil.

Teprve pak zahájil svůj proslov: „Ty letáky, s vašima otiskama prstů, jsou bezpečně uloženy. Negativy fotek také. Pro případ, že by tě napadlo… třeba něco zkoušet. Když budeš poslušná nikomu se nic nestane a nikdo se nic nezví. Jinak…!“ Nechal nevyslovenou větu viset ve vzduchu. „Co… co chceš?“ Vysoukala ze sebe. „Všechno!“ Odpověděl. „Budu si s tebou dělat co mne napadne a věř, že vím co mne se ženskou může napadat. Budeš nosit jen to co ti dovolím, budeš na mne pracovat, budeš mne poslouchat… A za to si můžeš dál poklidně jezdit za dcerou a jí nebude nic hrozit. Já se budu učit, aby naše ´harmonické´ soužití nebylo nijak narušováno. Když něco zmrvíš nebo mne nasereš, tak ti zešvihám prdel. A aby bylo jasno kdo je kdo… !“ Strhnul z ní přikrývku, vyskočil na postel, stoupnul si mezi její nohy a rozepnul kalhoty vod pižama. Myslela si, že jí chce znásilnit a chystala se, že s ním zkusí smlouvat.

On ji místo toho ale jen pomočil. Prostě jí pochcal! Sebral se a odešel. Šokovaná probrečela celou noc. Až s odstupem si uvědomila, že tím jí vlastně 1.ukázal, že je opravdu všehoschopen. Že právě tím jí, když už né přímo zlomil, tak určitě nalomil.

1. Akt

Jitka pocítila změnu ve vzájemných vztazích hned ráno, byť ještě nikterak důrazně. Bylo to klasické ráno Afriky. Slunečné, voňavé a hlučné. Děti vzbudila do školy a šla si čistit zuby. Za týmž účelem vběhl do koupelny i Alan a naprosto nenuceně ji praštil, a to pěkně „z gruntu“, po prdeli. Tentokrát si již netroufla vpálit mu záhlavec. Jenom tiše ztuhla.

Přes den chtěla trochu poklidit, jako konečně vždy, a tentokrát ještě i sundat závěsy i záclony a vyprat je. Šla z kvelbu s úklidovým náčiním, měla na sobě triko, tepláky a pantofle, když v chodbě narazila na Alana. Nečekaně-měl být ve škole. Bez jediného slova jí rovnou vrazil ruku mezi stehna. Stiskla je k sobě a zasyčela: „Co chceš? A co tady vlastně děláš?“ Zmáčkl ji tam a klidným polohlasem odpověděl: „Chci všechno, ale momentálně jen proberem tvůj šatník. Takhle podstrojená se tu už nikdy producírovat nedudeš. A ze školy mne pustili pro náhlou nevolnost!“ Škleb na jeho tváři jasně vypovídal o tom, že to nahrál.

Bylo jí to nepříjemné, ale prostě s ním šla do jejího pokoje. Čekala,že jí tam znásilní, ale nestalo se tak. Nejprve nemilosrdně ze skříní na podlahu vyházel všechny její kalhoty. Pak kalhotky „třídy“: Bombarďák. A k jejímu překvapení i tanga a krajkové. Ztaly jí jednoduché přiléhavé „saténky“, „saténky“ s širokými nohavičkami, s poloprůhlednými prostřihy a i bavlněné přiléhavé a, pokud možno, s velkým vykrojením. U podprsenek byla bavlna (sportovní) i krajka vyloučen zcela. Také vyhodil veškeré její punčocháče a nařídil: „Budeš nosit punčochy. Kalhoty vůbec ne a sukně pod kolena jen s mým výslovným svolením!“ Jednal naprosto klidně a samozřejmě.

Zbytek dne proběhl relativně klidně. Ona se věnovala závěsům a on ležel na podlaze pokoje. Tvářil se, že si čte. Ale šlo o to, že kdykoliv vylezla na schůdky, aby odepjala záclonu z kroužků, tak mu, pod nedlouhou sukní, poskytovala výtečný pohled na její podvozek. Bavilo ho to. A jí to ponižovalo.

Večer se všichni, krom paní Butor (ale na to si již zvykli), sesedli u televize. Zpravodajství přinášelo obvyklé keci o úspěších národně-rasového hnutí. Tak obvyklé pro všechny diktatury. Africké slunce bylo ostré, takže Jitka již mohla k závěsům přišívat odpadnuvší kroužky. Alan si sedl vedle ní. A ihned jí sáhl rukou na lejtko. Střelila po něm jen pohledem a přehodila si látku přes nohy tak, aby tahle situace nebyla vidět. Ruka se nějaký čas věnovala lejtku, ale pak se vydala výš. Za lem punčochy, na vnitřní straně stehna, jí cosi zasunul. Pak začal třít její hrmu. Když zazněla zpravodajská znělka 1. do ní zasunul prsty. Potěšilo ho, že je vlhká, byť proti své vůli.

Když došila odnesla závěs s tím, že ho následující den vyžehlí. Využila situace, aby zjistila co jí zasunul do punčochy. Byl to lístek a ona četla: „Dnes večer půjdeš do koupelny až po ségrách a počkáš tam na mne!“

Přišel večer. Stála ve sprše a čekala. Pouštěla na sebe vlažnou vodu a byla obrácena ke dveřím zády. Vešel! „Zůstaň tak.“ Řekl. Nevyznělo to jako příkaz, ale věděla,že to příkaz je. Čekal, že jí ztrhne a zprzní. Tahle… chladnost ji znervózňovala. Sáhnul kolem ní a vypnul teplou vodu. Pak si sednul a čekal. Nedělal jinak vůbec nic. Za chvíli se choulila do sebe a drkotala zuby. Přikázal: „Polez ven a lehni si na záda na podlahu!“ Poslechla. Dlažba studila ještě pekelněji. Přilehl k ní a začal jí hnětat a kousat ňadra. Ňadra s bradavkami ztuhlými chladem, pokrytá husinou a od zimy citlivá. Bolelo to a on se bavil dost dlouho. Pak na ni nalehl a svého, více než dost vyvinutého, ptáka do ní surově vecpal. Byla suchá a sevřená. Bolelo jí to-hodně. Bála se ale křičet, tak jen sténala. Věděla, že ho její stony, její bolest i její ponížení těší. Pak se odpravil. Do ní. Osprchoval se a odešel. Již naprosto bez zájmu. Ležela ještě nějaký čas na podlaze. Stočená do klubíčka se držela oběma rukama za pohlaví a cít? Cítila jak jí z otvoru vytéká jeho semeno. Zuby jí cvakaly jak kastaněty.