Povídka “Barbora”
Barbora vyrůstala od osmnácti let v rodině své tety a jejích dvou dcer – Gabriely a Miriam. Nevlastní sestry i teta neměly Barboru příliš rády. Braly ji spíš jako služku než sestru. Znamenalo to nejen to, že musela dělat většinu domácích prací a tetě a sestřenkám posluhovat kdykoli si ji zavolaly, ale znamenalo to také, že za prohřešky byla trestána. Tresty byly slovní: nadávky, byly i tresty fyzické: klečení na hanbě, bití metlou, rákoskou či prutem. Zatímco Miriam se vyžívala v pozičních trestech, Gabriela ráda Barborku mrskala. Teta měla ráda obojí.
„Dnes uklidíš celou kuchyň, vycídíš všechno cínové nádobí a umyješ podlahu!“ rozkázala teta Barboře. „Ať jsi s tím hotova než se vrátíme!“ Jely totiž na trh do města. „Jinak se těš na výprask!“, houkla ještě ode dveří a zavřela za sebou.
Barbora se dala rychle do práce a nakonec vše stihla jak měla. A to už se vracejí.
„Vidím, že jsi všechno stihla, Barborko,“ začala jízlivě teta, když vše pečlivě zkontrolovala, „dnes už ti dám volno, ale holky mě poprosily, abys jim byla k dispozici celé dopoledne!“ Barboře skoro vhrkly slzy do očí – věděla co to znamená „být k dispozici“ – Miriam a Gabriela si s ní mohly dělat co se jim zlíbilo. Odebraly se do svého pokoje i s Barborou. Sotva za nimi zapadly dveře, zavelela Miriam: „Svlíkni se do naha, a kleknout do kouta!“ Barbora se neochotně začala svlékat, věděla, že neposlušnost by její situaci jen zhoršila – sestry byly silnější a vždycky mohly přivolat i matku… to už se také párkrát stalo –výprask byl pak tak hrozný, že si Barbora několik dní nemohla sednout. Smířena se vším se tedy svlékala, zatímco Miriam sáhla do šuplíku po dvou měšcích. „Z které ruky chceš?“, smála se na Barboru. Ta ukázala na levou – Miriam nahlédla do pytlíku – byl v něm tvrdý hrách. Protože dnes chtěla sestřence zvlášť ublížit, zalhala: „Á, to ti nezávidím, vybrala sis své oblíbené jemňoučké kamínky!“ a z druhého pytlíku vysypala na nízký pekáč ostré kamínky, každý asi o centimetrovém průměru. Postavila ho do kouta a právě se svléknuvší Barbora, jíž stékaly slzy po tvářích již jen při představě nastávající bolesti, si opatrně klekla na kamínky. Bolest byla hrozná! „Pěkně se vypni! A zazpívej nám třeba nějakou písničku!“ Barbora s největším přemáháním zpívala, ale občas se neubránila vzlyknutí.
„To se nedá poslouchat!“ vykřikla Miriam, „mlč už!“ A vzala z knihovny dvě těžké knihy a poručila Barboře ať nastaví ruce. Na ní jí knihy postavila. Bylo těžké je udržet delší dobu. Když už Barbora po pěti minutách zřetelně nemohla snést víc, Miriam jí přidala ještě menší knížku. Bylo jen otázkou času, kdy je Barbora neudrží. A do toho začala Miriam „Jestli budeš neposlušná jako minule a knížky svévolně pustíš nebo položíš, víš co tě čeká, Gabriela ti ty neposlušné ruce vycvičí pravítkem, a to si pamatuj, budeš prosit, abys mohla držet ne tři, ale pět knížek!“ Tak se taky stalo. Miriam zkroutila jednu Barbořinu ruku za zády a nohou se opřela o její klečící nohy, takže ostré kamínky se zaryly až do masa, Gabriela stiskla druhou Barbořinu ruku koleny aby jí nemohla hýbat, chytila za zápěstí a dřevným pravítkem ji bila přes dlaň – kdykoli Barbora ruku bolestí sevřela, dostala pravítkem přes klouby, což bolelo ještě mnohem víc. Po dvaceti ranách jí ruce vystřídaly a Barborčin pláč se rozléhal po domě ještě hlasitěji.
„A teď jí nařež přes kozy!“ křičela Miriam na sestru. Gabriela se nenechala dlouho pobízet, „ale musíš ji pevně držet!“ Tak ji raději svázaly ruce za zády a Gabriela prutem prokrvila Barborčina prsa. Ran padlo nepočítaně a bylo vidět, že obě sestry jsou vzrušené.
„Teď nám to oběma uděláš jazykem – a dáme ti dneska už pokoj,“ slibovala Gabriela. Ubrečená Barbora rezignovaně přikývla. Chtěla vstát z kamínků, kleknout si k posteli a vylízat obě sestry. Jenže Gabriela to chtěla jinak: „Ať tě ani nenapadne vstát!“ zařvala a násilím jí zvedla nohy přečnívající přes hranu pekáče do vzduchu a s pomocí Miriam ji dotlačila až k posteli. Tehdy celá váha Barborčina těla spočívala jen na kolenou, která pomalu krvácela do kamínků. Gabriela si vykasala sukni a roztáhla se na okraji postele, aby měla Barbora svými ústy snadný přístup k jejímu přirození. Ta se dala rychle do práce. Po několika minutách ale Gabriela zjistila, že chce víc vzrušení, a tak poprosila sestřičku: „Moni, švihej ji přitom přes prdel! A fest!“ Monika se nenechala dlouho pobízet a tenkou dlouhou rákoskou se pustila do bělostných Barbořiných hýždí. Ta se snažila pravidelně lízat Gabrielu, ale při každé ráně sebou cukla. Slzy jí stékaly po tvářích, ale snažila se nepřestávat, aby to měla za sebou. Podařilo se.
Pak ještě orgasmus Moničky. Ten se odbyl bez bití, protože Gabriela na něj ztratila chuť. Ale kamínků se Barbora zbavila až po Moničině vyvrcholení.
„Teď vypadni!“ vykřikla Gabriela na Barboru, ta si rychle vzala šaty a na podlamujících se nohou vyběhla do své komůrky. Na chodbě ji zahlédla teta.
„Ty nestydo jedna!“ křičela za ní, „No počkej, já ti zmaluju prdel, že si tejden nesedneš“ a už se hnala do kuchyně pro vařečku. Vybrala tu největší a už poroučela Barboře. „Na postel a vystrčit zadek! Vidím, že holky už si s tebou trochu hrály, ale já ti napráskám opravdu pořádně!“ A co slíbila, to dodržela. Barborka měla po padesáti ranách ošklivé podlitiny na celém zadku i horní části stehen.
A podobně to probíhalo každý týden či čtrnáct dní.
