Povídka „Aristokratická hra I.“
Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.
Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz
Stísněný kočár se houpal na každé nerovnosti cesty, zatímco jsem nervózně svírala doporučující dopis ve zpocených dlaních. S každým úderem kopyt jsme se blížili k sídlu hraběte Blackwooda, k mé nové budoucnosti. Inzerát v novinách zněl jako vysvobození: „Hledáme mladé, vzdělané dámy na pozici společnic a služebných v aristokratické domácnosti. Nabízíme štědré zaopatření, ubytování a stravu.“ Pro mě, osiřelou dceru zkrachovalého obchodníka, to byla příležitost, jaká se naskytne jednou za život.
Když kočár konečně zastavil, polkla jsem napětí, které mi svíralo hrdlo. Přede mnou se tyčil honosný zámek s věžičkami tyčícími se k šednoucímu nebi jako přísné prsty. Fasáda zdobená erby a architektonickými prvky působila impozantně, ale i hrozivě. Něco v tom pohledu ve mně vyvolávalo neklid, který jsem nedokázala pojmenovat.
„Jsme na místě, slečno,“ oznámil kočí a otevřel mi dveře.
Vystoupila jsem na vydlážděné nádvoří a upravila si své nejlepší šaty – jednoduché, ale čisté. Moje nervozita rostla s každým krokem k masivním dubovým dveřím. Než jsem stihla zaklepat, otevřely se samy a ve dveřích stála vysoká žena s přísným výrazem ve tváři.
„Slečna Marie Duboisová, předpokládám?“ zeptala se chladným hlasem, který nepřipouštěl jinou odpověď než přitakání.
„Ano, to jsem já,“ potvrdila jsem a snažila se, aby můj hlas zněl jistě.
„Jsem paní Steelová, hlavní hospodyně sídla. Následujte mě.“
Kráčely jsme dlouhými chodbami zdobenými portréty mužů a žen v historických oděvech. Jejich oči jako by mě sledovaly, hodnotily každý můj krok. Paní Steelová mlčela a já jsem neměla odvahu narušit ticho, které mezi námi panovalo. Konečně jsme zastavily před tmavými dveřmi ve vzdálenějším křídle zámku.
„Zde začíná vaše přijímací procedura,“ oznámila paní Steelová a otevřela dveře.
Místnost byla prostorná, ale stroze zařízená. U dlouhého stolu seděly tři ženy v podobných tmavých kostýmech jako paní Steelová. Jejich výrazy byly chladné, hodnotící. Na jedné stěně viselo velké zrcadlo, které odráželo celou místnost – a mou nervózní postavu.
„Svlékněte se,“ přikázala paní Steelová tak nenuceně, jako by mě žádala, abych si sundala kabát.
Zalapala jsem po dechu. „Prosím?“
„Svlékněte se,“ zopakovala pevněji. „Je to standardní prohlídka pro všechny nové služebné. Potřebujeme posoudit váš fyzický stav a vhodnost.“
Cítila jsem, jak mi krev stoupá do tváří. Nikdy předtím jsem nestála nahá před cizími lidmi. Ruce se mi třásly, když jsem začala rozepínat knoflíčky na svých šatech.
„Rychleji,“ pobídla mě jedna z žen u stolu. „Nemáme celý den.“
S hořícím obličejem jsem zrychlila, nešikovně jsem rozepnula šaty a nechala je sklouznout k zemi. Stála jsem tam jen ve spodničce a spodním prádle, instinktivně se kryjíc rukama.
„Všechno dolů,“ nařídila paní Steelová netrpělivě.
Polkla jsem a sundala si spodničku. Pak jsem váhavě rozepnula podprsenku a rychlým pohybem stáhla kalhotky. Nyní jsem stála zcela nahá, třesoucí se stejně studem jako chladem. Ruce se mi automaticky zvedly, aby zakryly ňadra a klín.
„Ruce podél těla,“ zazněl další příkaz. „Jak vás máme řádně prohlédnout, když se kryjete?“
S pocitem naprosté bezmoci jsem spustila ruce. Cítila jsem, jak mě zkoumají čtyři páry očí, jak přejíždějí po každém centimetru mé odhalené kůže. Jedna z žen vstala a přistoupila ke mně.
„Zvedněte paže,“ nařídila.
Učinila jsem, co žádala. Její studené prsty se dotkly mé kůže pod pažemi, pak sklouzly dolů po mých bocích. Bylo to, jako by kontrolovala kus masa na trhu.
„Otočte se a předkloňte se,“ pokračovala.
S planoucími tvářemi jsem se otočila zády k nim a předklonila se. Věděla jsem, že jim teď nabízím ten nejintimnější pohled na své tělo. Žena se přiblížila a její ruce se dotkly mých zad, pak sklouzly níž, přes mé hýždě. Její prsty se nečekaně přiblížily k mému nejintimnějšímu místu a já jsem sebou cukla.
„Nehýbejte se,“ napomenula mě ostře. „Tohle je lékařská prohlídka.“
Lékařské na tom nebylo vůbec nic, ale musela jsem poslechnout. Její prsty pokračovaly ve svém zkoumání, dotýkaly se míst, kterých se předtím dotýkala jen já sama. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy ponížení.
„Narovnejte se a otočte,“ přikázala po zdánlivě nekonečném okamžiku.
Otočila jsem se čelem k nim, stále nahá a nyní ještě více ponížená. Žena přistoupila až těsně ke mně a její ruce se zvedly k mým ňadrům. Začala je zkoumat, mačkat, hodnotit jejich tvar a pevnost. Snažila jsem se potlačit zachvění, které mi probíhalo tělem.
„Hmm, obstojné,“ poznamenala a podívala se na paní Steelovou. „Tvářička hezká, figura slušná, kůže čistá.“
„A dole?“ zeptala se paní Steelová chladně.
Žena se usmála způsobem, který mě vyděsil. „Podíváme se.“
Její ruka sjela dolů po mém břiše a bez varování se její prsty dotkly mého nejcitlivějšího místa. Ztuhla jsem šokem a strachem.
„Nezkušená,“ konstatovala žena po krátkém zkoumání a odtáhla ruku. „To je dobře. Hrabě preferuje… čistý materiál.“
Oči se mi zalily slzami. Co to mělo znamenat? Kdo byl ten hrabě a co ode mě očekával? Tohle rozhodně nebyla pozice společnice, jakou jsem si představovala.
„Nyní položte své osobní věci na stůl,“ nařídila paní Steelová. „Všechny.“
Vděčná, že alespoň na moment odvracejí pozornost od mého nahého těla, jsem sebrala svou kabelku a vyndala z ní všechny své věci – několik mincí, doklady, kapesník a malý medailonek po matce.
„To je vše?“ zeptala se paní Steelová podezřívavě.
„Ano,“ zašeptala jsem. „Nemám nic jiného.“
Jedna z žen mé věci sebrala a uložila je do malé dřevěné krabičky, kterou zamkla.
„Zde začíná váš nový život,“ oznámila paní Steelová slavnostním tónem. „Zapomeňte na své předchozí jméno, svou minulost, své zvyky. Od této chvíle jste majetkem hraběte Blackwooda, součástí jeho domácnosti.“
„Majetkem?“ zopakovala jsem nevěřícně.
„Přesně tak,“ přikývla paní Steelová. „Výměnou za váš podpis na pracovní smlouvě jste se stala služebnou panství. To zahrnuje absolutní poslušnost a oddanost.“
Nevzpomínala jsem si, že by ve smlouvě, kterou jsem podepsala, bylo něco o „absolutní poslušnosti“, ale než jsem mohla protestovat, z vedlejší místnosti se ozval pronikavý výkřik. Trhla jsem sebou a instinktivně se otočila směrem ke zvuku.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„Nevšímejte si toho,“ odpověděla paní Steelová stroze. „Jedna z nových dívek podstupuje úvodní korekci.“
Další výkřik, tentokrát následovaný vzlykotem a slovy: „Prosím, už ne… budu poslouchat… přísahám…“
Tělem mi projel mráz. Co se to dělo? Do čeho jsem se to dostala?
„Od této chvíle nebudete Marie, ale číslo 37,“ pokračovala paní Steelová, jako by nic neslyšela. Vytáhla ze stolu složený kus látky a podala mi ho. „Toto je vaše uniforma. Oblékněte si ji.“
Rozložila jsem oděv a zůstala v šoku. Byla to parodie na služební uniformu – extrémně krátká sukně, která sotva zakrývala zadek, a přiléhavá blůza s výstřihem tak hlubokým, že moje ňadra byla téměř celá odhalená. Látka byla navíc tak tenká, že byla téměř průsvitná.
„Tohle… tohle nemůžu nosit,“ vydechla jsem zděšeně.
„Můžete a budete,“ odpověděla paní Steelová ledově. „Oblékněte se. Hned.“
S pocitem naprosté bezmoci jsem si natáhla uniformu. Byla ještě horší, než vypadala – sukně sotva zakrývala mé intimní partie, výstřih odhaloval téměř vše. Cítila jsem se více odhalená než nahá.
„Výborně,“ usmála se paní Steelová způsobem, který mě znervózněl. „A teď ty boty.“
Podala mi pár bot s neuvěřitelně vysokými podpatky. Nikdy jsem takové nenosila a když jsem si je nazula, sotva jsem udržela rovnováhu. Paní Steelová mě obešla a kriticky si mě prohlédla.
„Postoj,“ řekla ostře. „Ramena dozadu, hrudník vpřed, břicho zatažené, zadek vysazený.“
Snažila jsem se zaujmout požadovanou pózu, což na vysokých podpatcích nebylo snadné. Páni Steelová přistoupila ke mně a bez varování mi položila ruku na hrudník, aby mě donutila vypnout prsa ještě více. Její dotek byl neosobní, jako bych byla loutka, kterou upravovala.
„Lépe,“ konstatovala. „Takto budete stát vždy, když budete v přítomnosti pánů. Správné držení těla je zásadní. Zdůrazňuje vaše… přednosti.“
Její ruka sklouzla z mého hrudníku dolů po břiše a zastavila se těsně nad linií mého klína. Strnula jsem.
„Z vaší postavy bude hrabě potěšen,“ poznamenala paní Steelová a konečně odtáhla ruku. „Následujte mě.“
Vyklopýtala jsem za ní na vysokých podpatcích, zoufale se snažíc udržet rovnováhu a zároveň si stahovat sukni, což bylo marné. Čím více jsem tahala za jednu stranu, tím více se odhalovala druhá. Prošly jsme několika chodbami a já jsem si byla bolestně vědoma toho, jak se mi s každým krokem houpají ňadra v mém nedostatečném oděvu.
Zastavily jsme před velkými dveřmi. Paní Steelová je otevřela a uvnitř jsem spatřila velkou společnou ložnici s asi patnácti postelemi. Na některých seděly nebo ležely dívky v podobných uniformách jako já. Některé vypadaly vyděšeně, jiné rezignovaně. Co mě však nejvíce zarazilo, byly ty, které působily, jako by tady byly už dlouho – měly v očích zvláštní prázdný, oddaný výraz.
„Toto bude váš domov,“ oznámila paní Steelová. „Postel číslo 37 je nyní vaše. Máte hodinu na seznámení s ostatními dívkami a s pravidly ložnice. Pak začne večerní výcvik.“
S těmito slovy paní Steelová odešla, nechávaje mě stát uprostřed místnosti v mé ponižující uniformě. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních dívek – některé zvědavé, jiné soucitné, některé dokonce posměšné.
„Nová?“ zeptala se dívka sedící na posteli nejblíže ke dveřím. Byla to blondýnka s bledou tváří a velkýma modrýma očima, které kdysi možná zářily, ale teď v nich byl jen unavený výraz. „Jsem Emily, číslo 29.“
„Ma- Číslo 37,“ opravila jsem se rychle, když jsem si vzpomněla na instrukce paní Steelové.
Emily se hořce usmála. „Zvykneš si. První týden je nejhorší. Pak… pak už ti to začne připadat normální.“
Nejistě jsem si sedla na postel označenou číslem 37 a instinktivně jsem si stáhla sukni, abych zakryla více z mých nohou, ačkoliv to bylo marné.
„Co… co je to ‚úvodní korekce‘?“ zeptala jsem se tiše, vzpomínajíc na výkřiky, které jsem slyšela.
Dívky si vyměnily pohledy.
„Záleží na tom, jak rychle se učíš poslouchat,“ odpověděla Emily tiše. „Víš, tohle není běžné služebné místo. Hrabě a jeho přátelé mají… specifické požadavky.“
Chtěla jsem se zeptat, co přesně tím myslí, ale v tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila další dívka. Lépe řečeno, byla dovlečena dovnitř. Byla to mladá bruneta, možná jen o pár let starší než já. Její uniforma byla potrhaná a na tvářích měla stopy slz. Za ní stála jedna z žen, které byly přítomny při mé „prohlídce“.
„Doufám, že jste se poučila, číslo 42,“ řekla žena chladně.
„Ano, madam,“ odpověděla dívka zlomeným hlasem. „Děkuji za lekci. Už nikdy nebudu vzdorovat.“
Žena přikývla, otočila se a odešla. Dívka číslo 42 se zhroutila na jednu z postelí a začala tiše vzlykat.
„Co… co se jí stalo?“ zašeptala jsem směrem k Emily.
„Pokusila se odmítnout jednoho z hostů hraběte,“ odpověděla Emily stejně tiše. „To je něco, co se tady netoleruje.“
Znovu jsem pohlédla na plačící dívku. Co to znamenalo „odmítnout hosta“? Co vlastně po nás chtěli?
„Zapomeň na svůj starý život,“ pokračovala Emily a položila mi ruku na rameno. „Čím dříve přijmeš, že teď patříš hraběti, tím lépe pro tebe. Vzdor vede jen k bolesti. Poslušnost… poslušnost přináší alespoň relativní klid.“
Podívala jsem se kolem na ostatní dívky, na jejich prázdné oči, na jejich odhalená těla v uniformách podobných té mé. Venku se začalo stmívat a s přicházející tmou rostla i moje úzkost. První den v sídle hraběte Blackwooda končil, ale můj nový život – život čísla 37 – teprve začínal.
A já jsem si s hrůzou uvědomila, že to, co jsem považovala za šanci na lepší život, bylo ve skutečnosti začátkem noční můry, ze které možná není úniku.
Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.
Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz
