Povídka „Alenin cajmrsk“

Chtěl bych se s Vámi podělit o příběh, který se mi skutečně stal a při jeho realizaci jsem nevěděl, zda žiji v roce 1805, 1905 nebo snad v roce 2005.

Vše začalo naprosto nevinně. Jsem městský kluk, rád pracuji na počítači, hledám nové programy, zajímám se o to se děje. Tak se stalo, že jsem se přes internet seznámil s dvacetiletou dívkou, žijící na venkově, asi 50 km vzdáleném, psali jsme si, řešili problémy.

Po nějakém čase jsme se sešli na poloviční cestě mezi vzájemnými bydlišti, povídali si a rozešli jsme se s termínem dalšího setkání.

Jednou jsme se zapovídali, zdrželi se, najednou bylo osm hodin večer. Alena, jak se dívka jmenuje se s hrůzou podívala na hodinky, úplně byla vytřeštěná a já jsem „čuměl jako puk“, protože jsem situaci naprosto nechápal.

Alena vzdychla a řekla, to zase bude cajmrsk, přitom jsem byla minulý pátek od maminky bita.

Koukal jsem a nevěděl jsem co mám říci, jak mám reagovat, zmohl jsem se pouze na koktavý dotaz, co je to vlastně „cajmrsk“, bylo mi vysvětleno, že je to výprask. Teď už jsem koukal jako připitomělý, protože jsem nevěděl co mám dělat, zkrátka jsem byl úplně mimo

Zmohl jsem se jen na dotaz, proč byla proboha bita.

Vysvětlila mi, že žije s rozvedenou matkou v malém domku na vesnici, matka jí trestá za každý přestupek. Je bita buď řemenem, nebo rákoskou a to podle charakteru přestupku.

Nebyl jsem schopen si nechat vysvětlit, co to vlastně přestupek je, nejsem na to zvyklý, ale nechal jsem si vysvětlit co se vlastně stalo.

Přijela autobusem ze zaměstnání, otevřela si vrátka a v tu ránu na ní zavolala kamarádka. Klábosily spolu u otevřených vrátek nevšimly si, že utekl ze dvora pes. Pes pobíhal po vsi, už se s kamarádkou rozešla, najednou zjistila, že čokl je pryč.

Rozhodla se, že půjde psa hledat, ale měla smůlu, protože v tu ránu šla její matka z obchodu, volala na ní sousedka, ať jsi jde pro psa, který pobíhá před jejich domem a její manžel je rozzuřený, protože pes počůral všechna kola u auta, které měli připravené před svým domkem, chtěli jet do města.

Proto dostala 40 ran rákoskou na holou. A teď jí to čeká znova.

Celý čas jsem z hrůzou čekal, až dostanu od Aleny další zprávu. Na jedné straně jsem se těšil, na druhé straně měl strach z toho co se dovím.

Zpráva, kterou jsem dostal byla překvapující. Maminka mě zve na sobotní oběd.

Měl jsem pořád velice nepříjemný pocit, pak jsem se zmužil, i když jsem jel na vesnici koupil jsem kytku a vyrazil svým autem na oběd a na návštěvu.

Povídali jsme si, poobědvali jsme, a já jsem si začal pomalu oddechovat a měl jsem dojem, že je všechno v pořádku.

Ovšem opak byl pravdou. Když jsme vypili po obědě kávu, kterou normálně nepiji a měl jsem pocit, že jí vypít musím, abych neurazil, přenesl jsem se do úplně jiného světla.

Alena začala umývat nádobí a matka na ní začala s výslechem asi jako s malou holkou.

Otázky jen pršely, byla jsi hodná, přišla jsi vždy včas domů, i v úterý ? (to byl ten kritický den), dcera jednoslabičně odpovídala, já jsem seděl jako na trní.

Když výslech skončil, matka nařídila dceři, aby se připravila, že dostane výprask, aby si pamatovala, jak se má chovat, kdy má chodit z práce a podobně.

Pokusil jsem odporoučet jako správný hrdina, ale bylo mi řečeno, jen ať vidím, jak se musí na vesnici vychovávat, aby děvčata byla připravena na praktický život.

Mezi tím dcera domývala nádobí, odešla do vedlejší místnosti a vrátila se tak, že v jedné ruce držela dlouhý prut(to jsem se poprvé v životě dověděl, že tak vypadá rákoska, před tím to byl pro mě jen nějaký knižní pojem) a v druhé ruce měla něco stočeného, pak se z toho vyklubal řemen, jaký se nosí do kalhot.

Matka se na mě podívala, musel to být strašný pohled a řekla mě, když jsem to zavinil, ať rozhodnutu, čím má být exekuce provedena.

Krve by se ve mně nedořezal, pak matka řekla, dostane mimořádně jen malý výprask, oddechl jsem si, ale hned jsem byl v realitě.

Malý výprask spočíval v tom, že nejprve dostane 15 ran rákoskou a po čtvrt hodině 15 ran řemenem.

Trochu jsem si oddechl, ale stále jsem netušil co se bude dít.

Dcera oba výchovné nástroje položila na stůl, odešla za kamna, kde byl takový výklenek, tam se vysvlékla a vrátila se v bílé podprsence a kalhotkách a řekla, že je tedy připravena.

Nevěděl jsem co s očima, ale na jednou jsem viděl, jak matka se jí zeptala, zda je opravdu připravena, když dcera kývla, matka řekla to snad ne, přistoupila ke kredenci, vydala velkou vařečku, udeřila jí širokou částí přes každou půlku a nařídila dceři, aby i zbytek prádla svlékla.

Nechápal jsem proč, ale dcera rozkaz splnila, odložila zbývající kousky prádla.

Úplně nahá si musela stoupnout doprostřed místnosti, předpažit a matka jí pomalu rákoskou šlehala přes holé půlky.

Nebyl jsem schopný vůbec nic dělat, na nic jsem nebyl schopen myslet, a oddechl jsem si, když první část exekuce skončila.

Po této první části nařídila dceři, aby natáhla kuchyňský budík, zkontrolovala, že je skutečně na patnáct minut, dcera už věděla co má dělat, protože šla do kouta, klekla si čelem do středu místnosti, předpažila a matka jí na předpažené ruce položila tu velkou vařečku a pomalu kuchyňský budík odpočítával čas.

Byl jsem celý zelený, teklo ze mě, snažil jsem se tlačit čas, který ubíhal velice pomalu, pak když zazvonil, dala matka pokyn a začala konečně poslední část exekuce.

Když dopadla konečně poslední, patnáctá rána řemenem na holou zadnici, oddechl jsem si víc než trestaná dívka

Od té doby přemýšlím ve které zemi a ve kterém roce žiji.

V Praze 24. 10. 2005