Povídka “Au pair”
Stalo se to v době, kdy jsem byla ve Francii jako au pair. Byla jsem tenkrát dívka sotva zletilá a u Tremainových jsem se starala o dvě holčičky, pětiletá dvojčata. Tremainovi se ke mně chovali hezky, pořád jsem si říkala, jaké mám štěstí (spousta holek popisovala, že s nimi rodiny jednaly jako se služkami). Všechno bylo prostě v nejlepším pořádku, dokud paní Odetta neodjela na jakýsi kongres do Paříže. V té samé době přijel domů starší syn Tremainových Nicolas, který studoval na Sorbonně, a já se okamžitě zamilovala až po uši. Netrvalo ani dva dny a už jsme se s Nicolasem potajmu scházeli. Pan Pierre ale nebyl slepý a vůbec se mu nelíbilo, že jeho syn se zahazuje s českou au pair. Vzal si mě stranou a řekl mi, že jestli nedám jeho synovi pokoj, postará se, abych na něj do smrti nezapomněla.
No, co mi tak může udělat? říkala jsem si bezstarostně. Maximálně mě vyhodí a agentura mě pošle do jiné rodiny. Když u mě Nick večer zaklepal, samozřejmě jsem ho pustila dovnitř. Byla jsem odhodlaná tento večer se s ním poprvé pomilovat. Přesně v okamžiku, kdy mi Nick zpod krajkové noční košile stahoval kalhotky, vletěl dovnitř pan Tremaine.
“Takže ty si nedáš říct, ty česká couro, co? Tak pojď!”
Stála jsem u postele, Nicolas vedle mě, ramena svěšená a ani necekl. Vůbec mě nebránil. Když jsem se nehýbala, chytil mě pan Tremaine za ruku a táhl mě pryč z pokoje, po schodech nahoru do své pracovny. Volala jsem na Nicka, ale ten za mnou jenom rezignovaně křikl, ať se radši nebráním a poslechnu na slovo, jinak že to bude fakt zlý. Byla jsem pěkně vyděšená. Pan Pierre mě dovlekl ke svému psacímu stolu, jedním pohybem ruky z něj shodil nějaká lejstra a re šuplíku vytáhl rákosku, jakou jsem dřív viděla jen na obrázku. Ukázal na stůl a poručil:
“Ohni se!”
Strašně jsem se bála, ale vzpomněla jsem si, co říkal Nick – poslechni, jinak to bude fakt zlý. Řekla jsem si, že asi ví, o čem mluví. Koneckonců, taky jsem doma párkrát dostala výprask, i když většinou přes džíny… a na velikonoce mě kluci taky kolikrát chytili a seřezali, tak tohle taky vydržím, i když mám jen noční košili a moje kalhotky zůstaly Nickovi. Přistoupila jsem ke stolu a poslušně jsem se přes něj přehnula. Pierre Tremaine si poklepával rákoskou o stůl a pak mi jedním pohybem vyzdvihl noční košili až na záda.
“To nesmíte!” napřímila jsem se okamžitě. A to jsem neměla dělat. Odpovědí byla ostrá rána rákoskou přes ramena.
“Ty mi, ty couro, nebudeš říkat, co smím a co ne. Porušilas pravidla tohoto domu a budeš za to potrestaná. Hned si vyhrň tu košili a koukej se zase ohnout, jak jsi byla!”
Hlavou mi znělo Nickovo “poslechni, jinak to bude fakt zlý” a mým ramenům už to navíc dost zlý připadalo. Rezignovaně jsem vykasala košili k pasu a zaujala původní polohu, břichem na desce stolu, holou zadnici vydanou napospas pohledu a pádné ruce pana Tremaina.
“Roztáhni nohy, chci vidět, z čeho můj syn tak šílí” řekl pan Pierre potichu. Strašně jsem se styděla, ale udělala jsem to. Hodnou chvíli se nic nedělo, cítila jsem jeho pohled. Pak se mě na vnitřní straně stehna cosi zlehka dotklo. Rákoska. Pan Pierre mi s ní přejížděl od třísel ke koleni a zase zpátky, pak se s ní dotkl mojí buchtičky, dráždil mi ji a zjevně se kochal mým strachem. A pak to začalo. Rákoska zasvištěla vzduchem a dopadla na můj vystrčený zadeček. Bolest to byla strašná. Další rána zasáhla druhou půlku zadku, třetí šla níž, na stehna. Nemohla jsem se ovládnout, křičela jsem nahlas. Šlehance dopadaly rytmicky a systematicky, na zadnici i stehna. Pak mě postavil, stáhl mi košili přes hlavu a začal mi zpracovávat ramena a záda dalšími šlehy rákosky. Když už jsem myslela, že to nepřežiju, přestal. Jenže ne nadlouho. Dostrkal mě ke křeslu a přehnul mě vstoje přes opěradlo. Zase mi roztáhl nohy, tentokrát opravdu hodně doširoka, a přišla druhá část výprasku. Bil mě rukou, ale na zadeček sešvihaný rákoskou to pekelně bolelo a navíc mě bil i přes buchtičku, samozřejmě schválně – trestal to, co uhranulo jeho syna. Když mě konečně pustil, lehla jsem si ve svém pokoji na břicho, tiše plakala a přemýšlela, jestli mi to stálo za to. Později v noci jsem slyšela Nicolasův křik, pravděpodobně byl zpracováván stejným způsobem. Ani jsem ho nelitovala – když se nedokáže poprat za svou lásku, ať trpí. Už jsem ho neviděla, hned ráno odjel zpátky do Paříže.
