Povídka „Hanelle“
Zvedla své pomněnkové oči k nebi na kterém se proháněly divoké mraky, divoké stejně jako její představy. Věděla že je konec jejím hrám a něžnými doteky s chlapci, hlavně Sebastianem. Pohodila nervózně dlouhou hustou kšticí svých rezavých vlnitých vlasů a na tváři barvy bílého mramoru se přehnalo znepokojení, ano její přísný strýc který se jí ujal po smrti obou rodičů-šlechtic vyhlášen po celém kraji svoji mravokárností, jíž nebyla ani ušetřena ani Hanelle, se ji rozhodl poslat v den jejích osmnáctých narozenin do modré oči plné nevýslovného děsukláštera. Moc dobře věděla za co… strýci se její žhavé hrátky s chlapci asi moc nelíbily. Párkrát na ni vzal rákosku, někdy i bič. Ale tohle byl ten nehorší trest. Na kopci pak proběhlo dojemné loučení se Sebastianem a se všemi jejími přáteli, pak si slíbili se Sebastinem věčnou věrnost a na důkaz si vyměnily náhrdelníky… V klášteře ji čekalo přísné a chladné přivítaní abatyší. Musela shodit své krásné roucho a obléct si šat novicky poté dlouhými ostrými nůžkami ostříhaly její nádherné vlasy… Pak ji abatyše uchopila za loket a představila dalším jeptiškám všechny byli zvláštně zakřiknuté ale Hanelle si s nimi celkem rozuměla… Když ji abatyše vedla dlouhým i chodbami nezvykle bohatého kláštera měla pocit že slyší dívčí pláč, úpěnlivý pláč, výkřiky a naříkaní. „Tohle je tvá cela“ řekla abatyše stroze. Železná postel, dubový stolek a stará zdi vonící vlhkým kamením. Jak tedvzpomínasla na slastně divoké spaní na lukách, na něžné, vašnivé polibky Sebastiána. Najeho čokoládové zařivé oči, plavé nepodajné vlasy, lehce opálenou plet a na všechny své přátele. Ted, tady zavřená v jakési klášterní kobce… Ráno ještě daleko od něžného svítaní jí přivítala vznešená katedrála do které padaly proudy zčásti měsíčního a z části ranního světla, které dělalo zařivé obrázky na jejích zdech. Hanelle nevěřila v boha vzývala pohanské bůžky divoké, erotické, přírodní, stejné jako byla ona a sama. „Modleme se k bohu našemu věčnému pánu“ Zvolala slavtnostně abatyše. „ Nemohu a nebudu“ pronesla Hanelle. „Táži se tě proč??!!“ zakřičela abatyše a popelavé tváře jí hořely. „Nevěřím v boha“ křičela Hanelle a nekřičela z pouhého přesvědčení o pravdě. Ctěla za každou cenu vzdorovat, provokovat strhávat pozornost na svou sličnou, živočišnou osobu. Rychlými kroky byla abatyše u ní a ještě rychleji za zbytek vlasů vyylekla ven. „ Dáblovo kurvo!!!!“ řvala abatyše a vztekem jí na čele naběhly žíly. „Tak ty budeš rozvracet pravdu boží, ty pekelný zmetku???!!!!“ Hanelle k abatyši otočila svou spanilou hlavu a plivla do popelavé tváře abatyše. Abatyše už nic neříkala… táhla Hanelle za vlasy do jakésy místnosti… přes uslzené oči a řev abatyše zahlédla… sbíriku různých rájkosek, bičů… trestná lavice. „Ohni se přes tenhle stůl, a rychle!!!!“ zařvala abatyše. „Nééééé, co chcete dělat?????!!!!!!!!Nechte mě být??????!!!!!!!!!“ Abatyše ohnula silnýma rukama Hanelle na stůl, držela ji pod krkem… prohnula rákosku i Hanellino tělo… šššššvvvvviiiiiiiiihhhhhh… rákoska ostře zasvištěla vzduchem… ááááááááááuuuuuuuuuuuu… svist rákosky, pláč, řev se nesli starým bohatým chrámem… další rána… áááááchhhhhhhh, auuuuuuu… Hanelle sebou začala mlít, hazí sebou ze strany na stranu… „Tak dost!!!!!!“ zaburácela abatyše“ okamžite sebou přestan mlít!!!!!!!!“ Hanelle zakřičela“ Nepřestanu!!!!“
Abatyši se žíly na vrásčitám čele vzteky a zlostí rozklepaly. Abatyše vyhrnula Hanelle šat novicky až na záda… pod ní vykoukla krajková spodnička krajkové nohavičkové kalhotky… vyhrnula ještě rychleji i spodničku… „Co to máš za kalhotky??????!!!!!!překvapeně pronesla abatyše. „Jak si to představuješ????!!!!“ Hanelle zvedla překvapeně, hlavu tohla je snad její věc pomyslela si. Abatyše pokračovala“ Takové prasárničky se tu nevedou“ a švihla znovu rákoskou… ááááááááááááááá, auuuuuuuuuuuuuuu“ At už tyhle kalhotky a žádné jím podobné nevidím, budeš nosit stejné prádlo jako ostatní novicky. „Cože????Nebudu přece nosit něaké šílené klášterní… švih… auuuuuuuu… švih… Hannelle se prohýbá… Abatyše kalhotky stáhne až ke kolenům… „Ty kalhotky si ponechám. „Abatyše stáhne Hannelle kalhotky uplně… na… zadku má Hanelle rudé, krví podlitá jelita… přecházejí do fialova… švih… ještě dvacet dalších ran na Hanellino obnažené pozadí. Auuuuuuuu… Hanelliným tělem prochází neskutečná bolest… a její nádherné, zářicí tělo sebou zmítaná v záchvěvech divoké, kruté bolesti… po padesatá ráně výprask konečně ustal. „Budeš se chovat slušně jako všichni ostatní. „Krásné zelené oči zhýralé kočky oteklé od pláče. Dlouhá, silná, překrásná, pevná stehna pokryta rudými podlitinami, pocit marné bolesti, ponížení… nenávist, šílená, nezvladatelná… pak plna podivné prázdnoty svolala ostatní dívky krásná, mladá, bezbnožná těla. „Musíme se vzbouřit teroru!!!!!“ křičela mramorové tváře ji hořely. Použila všechnu svou výmluvnost, nenávist. Rozhodly se že utečou, ¨vzrušením se jim chvěly tmavé bradavky. Za temné noci se vydaly ze svých zamčených komnat, získaly vášnivého spojence, milence mladého klášterního podkoního. Který jim obstaral klíče. Na jedné straně tmavého, obrovského kláštera byl asi padesát metrů hluboký sráz, na straně druhé temné jezero. Několik dní splétaly prostěradla, provazy a šnůry. Za temné noci se spouštěly do hlubokého srázu asi dvacet dívek, klášter měl přes padesát obyvatelek. Ostatní však dostaly strach. Hanelle s pomocí nádherné sladké blondýnky Cecile, temné fascinující Anabelly, utěk zorganizovaly. V klášteře zůstaly už jen tyhle tři dívky. Pak slezly i ony. Udělaly pár kroků v tajemné tmě. A rozeznaly obrysz postav… abatyše v čele s biřici… a ostaními staršími jeptiškami… někdo je musel prozradit??????… kdo??????… proč??????to si stačila Hanelle pomyslet než je pochytali a spoutali… zavřely do temných kobek, plných slizkých krys, dívky trávící noci vlkým vzrušením, trávily noc pláčem. Čekaly na trest. Byly předvedeny v okovech. Abytyše se svými pomocnicemi seděli na vyvýšenám podiu… jako soudci… na pravo stál kat, svaly se mu leskly potem a ruce dřímal sillný dlouhý bič… něžná dívčí těla se chvěla strachem a pláčem. Hanelle… vina… přemluvila… podněcovala ke vzpouře… sto ran bičem a měsíc v kobce. Cecile… vina… spolupracovala… osmdesát ran bičem. Anabella… zcela vina… spolupráce… podezření na vzývaní satana… devadesát ran bičem… ostaní dívky od šedesáti do dvaceti… podle míry viny… sto ran!!!!!!Nevydrží… svlečaná dolní polovina těla… připoutána provazy k trestné lavici. Bič zasvištěl… auuuuuuuuuuuuuuuuuu ta bolest!!!!!!!!!!!!!!!!! Prosekl její kůži… rudé krupěje krve… stekají po třesoucích se oblinkách. Další… svist… švich… auuuuuuuuuuu… ááááááááá… néééééééé… přééééstantéééé ááááááááááá… krev… už teče proudy… je temná… ááááá… bič rosekl její pozadí… přechazí do tmavých podlitin… překrytých krví… už nemá sílu ani křičet… omdlela… polomrtvou jí odnesly… Cecile… modré oči plné nevýslovného děsu… světlá naružovělá kuže něžných dívčích oblinek… švih… rána je ostře rudá… modrá… néééééééé… Ceciele se složila téměř okamžitě… vylili na ní vědro vosy… probrala se… stéká po ní voda i krev… zas omdlévá… bijou její bezvládné tělo. Také jí odnaší… Anabell… padá na ní divoký proud ran… nekřičí… brzy se však její krásný jemně ochraptělý hlas… rozlehá starým klášterem… v pláči a krvi… odnášejí… leží vedle sebe… v slámě je cítit… krev… pomalu se probírají… bolestí nemohou ani mluvit. Krásné dívky leží v temné kobce, sešvihané, zcela zmoženy nepopsatelnou bolestí. Trocha slámy… ponížené ale nezlomené.
Jak se vám článek líbil?
Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte
