Povídka „Kriminalista“

Poručík Evžen byl sice mladý, schopný, přitom však zcela nevýjimečný a obyčejný kriminalista. Proto ho víc než udivilo, když si ho na bleskovou akci vyvolal sám plukovník Havlát.

Ještě víc se divil, když před služebnou nasedl do civilní limuzíny. Kromě šéfa tu seděl starší pán, kterého šarže znaly pod jménem Zahradil a o kterém Evžen jaksi tušil, že je z BIS.

„Stručně, pane poručíku.“, dali se šéfové slyšet, jen co vystartovali na dálnici – a řezali to dvoustovkou. „Jste dokonalý dvojník jistého Karla Makovce a do zítřejšího rána se za něj musíte vydávat. Učením role se netrapte, postačí vám trčet v jednom bytě. Telefon tam není, mobil má Makovec vypnutý, o návštěvy se postaráme, když stisknou zvonek – otvírat nebudete! Jasné?“. „Ne. Neřekli jste, kde je háček!“ „Chytrej!“, mrkl očkem Zahradil a Evžen vytušil cosi o tom, že si ho zapamatoval.

„Háček je černovlasý, pětadvacetiletý, jmenuje se Svatava a je to Makovcova,…no,… řekněme – milenka!“

„Řekněme?“, mrkl pro změnu poručík.

„Řekněme!“, kývl Zahradil. „Makovec dělí přízeň mezi chlast a prachy. Svatavu si pořídil, no, na mlácení!“

„Cože?!“

„Ano!“, vložil se Havlát. „Silná sadistická deviace. A v tom je, Evžene, ten problém!“, luskl prsty.

„V čem?“, nechápal kriminalista.

„Svatava může být Makovcova „dohlížečka“, nastrčená vod jeho šéfů! Před tou jedinou musíš fakt hrát Karla Makovce!“

„No jo, ale jak? Řezat jí?“, prohodil spíš žertem.

„JO!“, zpražil ho Zahradil. „Přesně tak! Řezat jí a „uspokojovat“ až do rána bílého!“

„Co??!!“

„Jak slyšíš!“, nezapřel Havlát kapku sarkastického pobavení. „Promiň, Evžene,

Musíš se zapřít a mlátit ji!“, prohodil málem škodolibě.

Vyjevený Evžen se pracně ujistil, že nevtipkují a po zbytek cesty se vyptával, nač jen mohl.

Šéfové ochotně radili, co věděli a než se kdo nadál, byli v cílovém sídlišti.

„Makovec jí poslal pro pivo a pak šel sám na schůzku, kde jsme ho sebrali! Ona je teď v bytě sama a asi si myslí, že šel na točené, protože se zdržela. To už se párkrát stalo – a vždycky jí pak „upravil“, takže roli musíš hned rozehrát! Drž se a vydrž, ráno to odpískáme!“, pomohli mu s převlečením, dali klíče, hlt dvanáctky na pivní dech a ukázali správná okna v posledním patře.

Z betonové stěny tam mrtvě hleděly široširé díry bez závěsů i záclon.

„Tak proto stačí tam být!“, pomyslel si poručík a už klusal naznačenou cestou a správnými průchody.

Výtah ovšem nejezdil.

Nevadilo.

Vyklusal schody a…zarazil se.

Za posledními dveřmi v koutě podlaží byla žena kterou neznal a kterou měl do příštího rána týrat. Týrat ji, jako sadistický opilec.

Zatápal po klíčích a pompézně s nimi zarachotil.

Dveře se rozletěly.

„P-p-pojď dál prosím!“, vyhrkla žena s tváří ze Zahradilovi fotografie – a Evžen se málem prozradil!

Čekal vyžilou cuchtu a zatím – ta šťabajzna se od své maturitní „skupinovky“ skoro nezměnila!

Kučeravé vlasy k ramenům, bledý oválný obličej, krásně lepá postavička…, jedna radost!

Na poslední chvíli se vzpamatoval a bez vyzutí vtrhl do předsíně.

Ještě se mu podařilo cosi zavrčet.

„Ano! Ano já vím!“, tetelila se zamykající černovláska a kalupem zmizela v kuchyňských dveřích. Využil toho a sebral klíče.

Než zas zavrčel a odkopl polobotky, byla zpět.

V každé ruce třímala látkový sáček – jako na přezůvky.

„Meškala sem!“, štkala procítěně a strkala mu pod nos ten džínový, rozevřený tak pompézně, až bezděky zalovil uvnitř.

Nahmatal celou haldu umělohmotných destiček – jako legitimací a jednu z nich téměř samočinně vytáhl.

Na umělé plošce se skvěla pompézně vyvedená číslice 25.

Evžen ji otočil v dlani a přečetl si: ‚NA HOLOU‘.

Jak se umělohmotná karta v jeho dlani otočila, zvedla dívka hlavu a číslo i text nahlas přečetla.

„Ano! Ano! Jistě!“, strkala mu pod nos druhý sáček.

Zas zalovil – a vytáhl destičku s nápisem „Ruka“.

„Ano! Ano!“, drmolila dívka dál a klusala do jedněch dveří, až jí bosá chodidla o předsíňové lino pleskala. Nemohl se zbavit dojmu, že jí v hlase zněla i úleva.

Vykročil za ní.

A strnul.

Pokoj byl klasický obývák s gaučem, stolkem, stěnou, nezbytným televizorem a křesly.

A právě u jednoho z nich stála Svatava.

Nu, stála.

Hluboce se přehýbala přes opěradlo a jasně oranžové kalhoty svého elegantního kostýmku měla spuštěné až na kotníky.

Spodní prádlo neměla.

Její ladná lýtka, pěkná stehna a hlavně krásně klenutý zadeček na Evžena úplně zářily a on, ‚starý‘ harcovník ženských ložnic, měl najednou v krku knedlík a v puse sucho.

TOHLE ještě nezažil!

Tuhle štkající šťabajznu měl teď mlátit!

Trnul.

Raději by ji…!

Bezděčně přikročil, vztáhl ruku – a alabastrové půlky se viditelně napjaly.

Napjaly se a stáhly.

Jasně čekaly krutou bolest.

On však, spíš bezděčně, uvolnil prsty napjaté dlaně a vyšpulený zadeček jemně pohladil.

Trhla sebou, jakoby ji praštil.

Trhla sebou a vzdychla.

Vzdychla jako leknutím a on si ve své rozněžnělosti uvědomil, že tu má být za surovce.

Procitnout mu pomohl i příjemný šok v dlani.

Černovláska měla pokožku hebounkou, jako nějaký hedvábný samet.

Více méně bez myšlenky kmitl dlaní – a uhodil.

No, uhodil.

Prsty se propnuly a dlaň lehounce pleskla o bližší půlku.

Zase vzdychla, málem kvikavě.

Půlky se jí přitom jen zatetelily a on s šokem postřehl, že ho to vzrušuje.

Zas uhodil, zase lehounce.

Zalapala po dechu a Evžen by přísahal, že se o kapičku víc vyšpulila.

Ruka se mu pohnula k dalšímu plesknutí, o kapičku silnějšímu.

Svatava po dvakráte opravdu tiše zakvikala a třebaže byla dosud úplně přehnutá, najednou se jí tělo přes hranu opěradla nepatrně posunulo.

Vystrkovala se ranám vstříc.

Evženova ruka se znovu hnula a opět se obtiskla o hebounkou oblinu. Pravidelně je střídal, sám nevěděl, jak a proč.

Dlaň tiše mlaskla v novém doteku a protože se za zápěstím už hnulo i předloktí, bylo to spíš plácnutí, než plesknutí.

Svatava však jen zaťapala po koberci bosými chodidly, jak šla pleskancům v ústrety a zalykala se vzdechy, ve kterých nebylo zbla utrpení.

Lokty se jí vysunuly nad hranu opěradla, na které už spočívaly i její prsy.

Její dech se měnil v supění, záda se jí prohýbala, zadeček špulil.

A Evžen, Evžen ji táhle vláčnými pohyby začal zpolehoučka vyplácet, jakoby to točili na zpomalený film.

Sílu přidával zvolna a tak nepatrně, že byl vlastně pořád něžný a Svatava se nakrucovala tak, až si do stažených kalhot zamotala celé kotníky.

Hrany opěradla se už dotýkala jen pevně zaťatými dlaněmi a dech se jí změnil v zalykání a téměř až skřeky.

A to už ani Evžen nevydržel.

Co živ na podobné věci ani nepomyslel, teď ho ale situace ovládla natolik, že ztratil sebevládu.

Jediným trhnutím se zbavil oblečení, sténající ženu chytil za boky a – jak spontánnímu sexu nikdy nevěřil – protknul jí lůno svým ztopořeným mužstvím, div oba neomdleli.

Co živ si styku tolik neužil.

Souložili málem zběsile a Evžen vzrušivě prožíval každičkou špetičku té paradoxní reality.

Oni, cizí lidé, tu podvodem padli do situace plné zvrhlých násilností a prožívali tu sex, o jakém se jim nesnilo.

Zřetelně vnímal, že to platí i pro Svatavu.

Tiskla, přirážela a ozývala se tak, že málem zbourali všechen nábytek.

Šaty si rozervali každopádně.

A pak přišlo společné vyvrcholení a to málem zbořili barák.

Co živ tak ženu reagovat neslyšel – a sebe taky ne.

Jakoby se ocitl mimo realitu.

Na koberec se sesuli hebce, jak hedvábný závoj.

Svataviny dlaně zašustily po potahu křesla a společně skončili v jakési poloze na boku.

Ani jejich pohlaví se přitom nějakým zázrakem nerozpojila.

Naopak.

Evžen, místo rozpaků nad stykem ‚s cizí ženou v cizím pokoji‘, pocítil nový příliv vzrušení.

A jak mu dlaň náhodou sklouzla na ‚rýžku‘ Svataviny zadničky, neodolal a zase ji plesknul.

A zase ne moc, jen o trošičku víc.

A Svatava zas zapředla, jak kočička v ošatce a Evžen, který nikdy nevěřil na dvojitý styk, s ní za chvíli souložil ještě divočeji, než prve.

Svatava řvala při každém prolnutí jejich klínů a cáry jejích rozervaných nohavic vlály všude kolem.

Evžen, stržený vášní, pleskl Svatavin zadeček několikrát po sobě a za chvilku ji vyplácel málem přesně do rytmu.

Všechny dívčiny projevy vášně se tím jen zintensivnily.

Zmítala se, přirážela a tiskla, jako pominutá.

A opět dosáhla jejich slast bouřlivého vrcholu a zas to museli vědět sousedi ve všech směrech.

Evžen Svatavu bezděčně objal, ona se mu schoulila v náručí a se slastnými povzdechy na koberci poslouchali, jak za stěnou aplauduje mejdan oslavně povykujících mládežníků a do podlahy tluče soused smetákem.

Potichoučku se rozesmáli.

Ze smíchu se začali líbat, z polibků propadli novému vzrušení a než si to sami uvědomili, strhali ze sebe zbytky šatů a vrhali se do nového víru vášní. Evžen už nevěřil ani sobě, ani realitě.

V nejpevnějším objetí zas Svatavu dobýval, a třebaže se mu oddávala jen na koberci a v klasickém „misionáři“ k tomu, byl to pro oba zážitek, jaký si nedovedli ani představit.

Nebýt jejich ústa zaklesnutá v nepřetržitém polibku, zase by „ořvali“ celý dům.

A opět se jejich vášně vybouřili a oni na místě téměř upadli do bezvědomí.

Když se z mrákot podobnému spánku konečně probrali, byla už hluboká noc.

V pokoji ležel svit z pouličních luceren, radiátor tichoučce popraskával a nebýt štěkotu psa kdesi v dálce, nebylo by po žádném cizím životě ani stopy.

Jen oni dva.

Spolu navzájem.

Pohlíželi si tiše do společně otevřených očí a jejich ruce samy začaly nacházet jejich těla.

Těla, která vlastně stále setrvávala v pevném obětí.

„Svatavo…“, zaslechl Evžen svůj vlastní hlas. „Svatavo já… Já ti musím něco říct.“ Ani nepomyslel na službu, povinnost, tajemství.

Jen na ženu, kterou objímal, dokázal taky i myslet.

A ta se tichou tmou jen roztomile usmála.

„Co kdybys začal tím, kdo jsi?“, dotkla se ho s něžnou dráždivostí prsty i ústy.

Trhl sebou, ale usmála se ještě víc.

„Podobáš se mu k nerozeznání, ale být jím, mlátíš mě do krve ještě teď.“, políbila ho a přivinula se k němu tak nivě, že vzrušení odplavilo úlek.

Začal ji líbat a laskat.

„Jsi policista.“, neptala se.

„Opravdu jsem jeho milenka a pravda je i to, že od děcáku mám za sebou ledacos.“, svěřovala se s opravdovou úlevou.

„Nikomu ale nijak nedonáším a on mne před svými kumpány spíš tajil, takže ani nic nevím.“, postřehl v jejím hlase strach. Opravdový strach. Bála se, že teď ztratí zájem a zmizí.

Jako všichni v jejím životě.

Laskal ji dál.

Spánek mu vrátil sílu i vzrušení.

A na ni taky začaly jeho doteky zvolna účinkovat.

Dovednosti začaly pomalu ustupovat emocím.

Nebo se spíš slily v jeden celek.

Náruče se už-už vztahovaly, když ho náhle stiskla tak pevně, že pochopil odstrčení.

„Do ložnice…?!“, zaprosila a on chutě poslechl.

Plynulým pohybem vstal i se Svatavou v náručí.

Chyběl jen svatební pochod.

Dívka se mu v objetí s blaženým vzdechem schoulila a on vykročil k naznačeným dveřím.

Čekal klasickou válendu, dočkal se však překvapení.

Ať už z důvodu toho či onoho, Makovec měl v ložnici pravý, rokokový skvost s pravými nebesy!

Svatava slastně zapředla a božsky ho dráždila vlastními vlasy.

K loži ji donesl jako ve snách a na přikrývku uložil, jak hedvábnou panenku.

Svatava se usmívala a stejně tak ho z objetí nepouštěla, jako se mu i nastavovala.

Jak přiléhal, ovíjela ho rukama, nohama.

Splynuli s něžnou, tichou přirozeností – a na vrcholu upadli do pravých a nefalšovaných mrákot.

Když zvolna procitli, přicházel rozbřesk.

I ve spánku se nepřestali objímat a předjitřní mrazík, který navzdory radiátorům teplotu v místnosti trošičku srazil, způsobil, že se choulostivější Svatava k Evženovi víc a víc vinula.

To mladého důstojníka nakonec i vzbudilo – a přimělo mít se k dívce laskáním.

Opět zapředla a pootevřela oči.

Uviděla ho, poznala – a Evžen uviděl krásnou ženskou tvář, zosobňující pravé a nefalšované štěstí.

Byl, zůstal a nebil.

Zase zapředla, políbila ho – a pak sebou najednou pleskla na bříško.

Matrace se jen zavlnila.

„Snažně tě prosím…!“, zašpitala rozpustile a zavrtěla holou prdelkou, „Naplácej mi!“, vyšpulila se.

„Trošinečku!“, prosila.

„Ty jediný si mě kdy bil něžně!“, blýsklo jí v očích.

„Tak, jak jsem po tom vždycky toužila!“, blýskalo se dál.

A Evžen jí vyhověl – a víc než vyhověl.

Pak přišla služební ‚smska‘, která mu zaktivovala mobil.

„AKCE SE PRODLUŽUJE! SETRVAT NA MÍSTĚ CO NEJDÉLE!“

Toho rána, toho dne, toho času, počali svoje první dítě.