Povídka „Osudové číslo“

Stojím čelem ke zdi v rohu pokoje. Sukni mám vyhrnutou až k  pasu a kalhotky stažené ke kolenům, které se mi ještě teď třesou. Byla jsem bita. Manžel si mě přehnul přes koleno a nařezal mi na holou. Dostala jsem pětadvacet řemenem. Chtěla bych si pohladit zadek, který je určitě celý rudý, a moc a moc mě bolí, ale nesmím. Nesmím si ani utřít slzy, které mi tečou po tváři. Musím stát s rukama za hlavou jako malá holka po výprasku v koutě. Přemýšlím o tom, co jsem provedla, a co mám dělat, abych už víckrát bita nebyla. Slyším, jak se z vedlejšího pokoje ozývá žalostný pláč, provázený rytmickým plácáním ruky na zadeček malé holčičky. I ona dostává výprask. A stejně jako já, až jí její otec – můj manžel – pořádně naplácá (je to moje dcera Jolana, takže určitě dostane také pětadvacet a také na holou), bude muset i ona stát za trest v koutě. Naštěstí neví, že bita byla i její máma.

Trest jsem si zasloužila. Ale že se manžel rozhodl potrestat mě výpraskem, jsem si zavinila sama. Před časem si totiž koupil tiket do nějaké loterie a chtěl, abych mu řekla nějaké osudové číslo, které se nevztahuje k narozeninám našim a naší dcery. Věděla jsem, že mu na tom záleží, nemohla jsem si ale na žádné vzpomenout. Opravdu „osudové“ číslo mě napadlo, až když jsem si všimla, že se manžel trochu zlobí, a tak jsem skoro vykřikla:

„Pětadvacet.“

Manžel se na mě zvědavě podíval; po osmi letech, co spolu žijeme, si myslel, že o mně ví všechno. Ale spěchal, tak jen doplnil číslo do tiketu a později si už na to nevzpomněl.

Začátkem léta naše čísla vyhrála a za pětadvacítku jsme dokonce dostali prémii. Nebylo to nijak moc, stačilo to ale na pěknou dovolenou v hotelu u moře. Dceru Jolanu jsme nechali u manželovy matky a poprvé po jejím narození jsme měli být čtrnáct dní sami. Dovolená se nám vydařila. Bylo krásné počasí a voda teplá. Přes den jsme se koupali a noci si navzájem dokazovali, jak moc se máme rádi. Až dva dny před odjezdem začalo pršet, a tak jsme se rozhodli, že zůstaneme celý den v posteli. Odpoledne jsme se dohodli, že na takovou dovolenou budeme jezdit každý rok. A právě tehdy si manžel vzpomněl na číslo, které nám dovolenou zaplatilo, a chtěl vědět, proč jsem ho považovala za osudové. Moc se mi o tom mluvit nechtělo, byla jsem ale šťastná, a tak jsem mu řekla pravdu. Že když jsem zlobila a byla za to bita, tak jsem dostala na zadek vždycky pětadvacet. Manžela to zaujalo.

„Ty jsi bývala bita ?“, zeptal se, a já mu odpověděla:

„Tak jako každá holka,“ a začala jsem mluvit o něčem jiném.

Jenže manžel začal být zvědavý. Chtěl vědět jak jsem bývala bita, proč, čím, jak moc, jak často, od koho, kdy poprvé, kdy naposled, jak moc to bolelo, prostě skoro všechno, a i když jsem z toho neměla vůbec radost, musela jsem mu všechno povědět. Nakonec, poslední výprask jsem dostala asi před osmi lety, a další, jak jsem si myslela, už nikdy nedostanu. A skoro všechny jsem si zasloužila. Manžel si mně posadil na klín a napjatě poslouchal.

První výprask jsem si pamatovala moc dobře. Den po mých pátých narozeninách jsem měla jet s rodiči na návštěvu k tetě. Maminka mě oblékla do nádherných šatů, posadila v hale do křesla, a šla se obléknout. Jenže já vyběhla do zahrady, kde jsem uklouzla a spadla do louže. Byla jsem od pasu nahoru celá mokrá a začala jsem hlasitě plakat. Babička mě dovedla domů, svlékla mokré šaty, a poslala maminku pro jiné. Pak si mně položila na kolena, stáhla mi ze zadečku kalhotky a pořádně mi na něj naplácala. Moc to bolelo, a tak jsem ještě plakala, když maminka přinesla čisté šaty.

„Dala jsem jí pětadvacet na zadek,“ řekla babička, a maminka jenom kývla a znova mě oblékla. Tehdy jsem ještě neuměla počítat a tak jsem si myslela, že to pětadvacet je něco, co se dává za trest dětem, které zlobí, a moc jsem se toho bála. Maminka mi taky občas vyhrožovala:

„Jestli budeš zlobit, dostaneš pětadvacet na zadek,“ a také mi těch pětadvacet na zadek občas i dala. Teprve až později jsem zjistila, že když jsem bita, dostávám výprask a to pětadvacet znamená, kolikrát dostanu naplácáno na zadek maminčinou nebo babiččinou rukou.

Když jsem tohle řekla, manžel se začal smát. Mě se to sice moc legrační nezdálo, ono to tenkrát moc bolelo, byla jsem ale ráda, že se manžel baví, a tak jsme se smáli spolu. Pak chtěl manžel vědět, jak jsem bývala bita. Ukázala jsem mu to. Klekla jsem si před něj a položila jsem se mu na kolena. Pěkně jsem vyšpulila zadeček, vyhrnula jsem si sukni, stáhla kalhotky a jeho levou ruku jsem si položila na záda, jako že si mě s ní přidržuje. Manželovi se zrychlil dech. Můj nahý zadek už viděl mnohokrát, ale ještě nikdy ne tak pěkně nachystaný k výprasku. Zřejmě chvilku přemýšlel, jestli má nebo nemá, ale pak neodolal a mírně mně přes něj asi pětkrát plácl. Můj zadek trochu zčervenal a to kupodivu vzrušilo nejen jeho, ale i mně, a tak jsme se začali milovat. Když jsme potom leželi v posteli a manžel se mě zeptal, jestli jsem bývala bita často, bylo mi jasné, že nedá pokoj, dokud mu o mých výprascích neřeknu všechno.

Nebývala jsem bita často, protože když jsem byla bita, byla jsem bita hodně; alespoň mně těch pětadvacet, kterých jsem vždy na zadek dostala, hodně zdálo. Protože to moc bolelo, snažila jsem se být hodná, abych už nikdy na zadek nedostala, jenomže vždy po nějakém čase se rodiče rozhodli, že si zase výprask zasloužím. A tak jsem se musela položit na matčina kolena nebo se přehnout přes otcovo, byla mi vyhrnuta sukně a staženy kalhotky a dostala jsem výprask na holou. Vždycky na holou a vždycky pětadvacet, ať už mi maminka naplácala rukou nebo vařečkou, nebo otec nasekal rákoskou nebo našlehal metlou nebo řemenem. Později jsem si musela rány počítat sama, proto si to tak dobře pamatuji. A když se otci zdálo, že jsem moc nezbedná, musela jsem si sama přinést ze zahrady březové proutky na metlu a dívat se, jak jí z nich skládá.

Jak jsem tohle řekla, manžel vstal a řekl, že bychom mohli jít na procházku. Šla jsem ráda. Už se mi nechtělo dál povídat o tom, na co nerada vzpomínám. Jenže když jsem se procházeli parkem, manžel mě dovedl k bříze a chtěl, abych mu ukázala, jak se dělá metla. To jsem si pamatovala velmi dobře. Řekla jsem mu, jaké má natrhat proutky. Dlouhé a tenké, aby, až se z nich složí metla, na zadečku pěkně štípaly. Manžel to pochopil velmi rychle. V krátké době složil z dvanácti proutků tak pěknou metlu, že jsem mu řekla, že bych s ní být bita nechtěla. Několikrát s ní švihnul vzduchem, a chvíli přemýšlel. Pak se mně zeptal:

„Když jsi ležela na matčiných kolenách, tak jak jsi mi to ukazovala, tak to metlou moc dobře nešlo, že?“

A já jsem mu musela ukázat, jak mě otec metlou vyplácel. Dovedla jsem manžela k lavičce, ukázala jsem mu, jak si má o ní opřít levou nohu a z které strany si mě má přehnout přes koleno. Že mi má vyhrnout sukni a stáhnout kalhotky pochopil sám. A jak si mě má pootočit, aby můj zadek byl dostatečně daleko, aby metla byla účinná, na to přišel taky velmi brzy. A opět se mu zrychlil dech a když mě pustil, a já si natahovala kalhotky a shrnovala sukni, bylo vidět, že ho velmi mrzí, že na mě tu krásnou metlu nevyzkoušel. Nesl jí celou cestu zpátky a vyhodil jí až před hotelem. Ten večer jevil o můj zadek mimořádný zájem, nevynechal jedinou příležitost, jak ho pohladit nebo mě přes něj jemně plácnout, a při milování jsem musela klečet s hlavou zabořenou do polštáře a se zadkem pěkně vyšpuleným, i když to zrovna nebyla manželova nejoblíbenější poloha.

Následující den opět pršelo, a tak jsem se dalšímu vyprávění nevyhnula. Začalo to tím, že se mně zeptal, jestli jsem někdy byla bita nezaslouženě.

„Ne,“ řekla jsem, „Vždy jsem dostala na zadek proto, že jsem něco provedla. Když jsem jako malá holka zlobila, a později na střední škole…“

Manžel mě přerušil:

„To jste dostávaly výprask i ve škole?“

„Ano,“, řekla jsem, „když jsme porušily školní řád.“ A vyprávěla jsem, jak a za co nás učitelky trestaly.

Protože jsme byly samé dívky, vyplácení rákoskou se provádělo ve třídě. Všechny jsme bydlely na internátě, a do školy jsme musely chodit o půl hodiny dříve. Ředitelka obešla třídy a v každé přečetla, která a za co má dostat výprask. A pak jsme postupně chodily k tabuli, vyhrnuly jsme si sukni, přehnuly jsme se přes trestnou kozu a stáhly si ze zadnic kalhotky. Protože výprask, který jsme pak dostaly, by žádná z nás nevydržela jen tak, jedna z nás vždy měla službu, a té, která měla být bita, připoutala ke koze ruce a nohy. A učitelka nám pak na holý zadek nařezala rákoskou. Kolik jsme pokaždé dostaly, nemusím ani povídat.

„Pětadvacet?“, zeptal se manžel. Kývla jsem hlavou na souhlas.

„To muselo moc bolet,“ řekl manžel.

„Bolelo,“ souhlasila jsem. Nejhorší bylo, že jsme se pak během vyučování nemohly v lavici ani pohnout, když nás zadnice svrběly, protože učitelky nás škodolibě napomínaly, abychom se nevrtěly, a my měly strach, že budeme zítra zase bity za to, že jsme vyrušovaly při výuce. Proto jsme se snažily být moc a moc hodné, abychom nebyly bity často. Výprask jsme dostávaly za špatný prospěch, za chování nevhodné pro dívky, jak nám učitelky říkaly, za to, že jsme měly na sobě jiné oblečení, než uniformu, která byla povinná – to se občas stalo, že když si dívka před výpraskem vyhrnula sukni, a učitelka zjistila, že má jiné kalhotky, než které se směly nosit. (Ty byly tlusté z ohavně modré bavlny, a když jsme šli na rande, tak jsme raději riskovaly výprask než ostudu, jakou bychom měly, kdyby je naši ctitelé viděli). A tak bylo jasné, že zítra dostane výprask zase. A také jsme nesměly přijít pozdě na internát. Ten se v devět večer zavřel, a která přišla pozdě, té ráno tančila na zadku rákoska…

„Ptal ses mě, jestli jsem někdy dostala výprask, který jsem si nezasloužila? Tak jednou ano. Dostala jsem ho sice proto, že jsem se vrátila na internát pozdě, ale nemohla jsem za to.“

To bylo tak: Já jsem ve škole byla bita jen první rok. Pětadvacet rákoskou na holou bolelo opravdu moc, a tak jsem se pilně učila, chodila oblečená v uniformě s ohavnými modrými kalhotkami a večer jsem se vracela raději o půl hodiny dříve. Jenže když se v posledním ročníku psala pololetní písemka z matematiky, bylo zřejmé, že dvě nejhezčí holky ze třídy příklady nezvládnou a kromě výprasku jim hrozilo vyloučení ze školy. A tak se posadily ke mně do lavice s úmyslem všechno ode mne opsat. A za opisování dostával výprask jak ten, kdo opisoval, tak i ten, kdo opisování umožnil. Bylo mi jasné, že profesorka pozná, že jejich písemky byly opsané ode mne, a tak budeme zítra před vyučováním mít zmrskaný zadek všechny tři. A to se mi nechtělo. Ty dvě holky nebyly moje kamarádky; chtěly mně jen využít. A tak jsem v několika příkladech udělala opravdu hloupé chyby, a po hodině jsem to profesorce vysvětlila. A tak druhý den ráno tančila rákoska jen na jejich obnažených zadnicích. Věděla jsem, že mi to neodpustí, jenom jsem nevěděla, jak moc se mi chtějí pomstít. Asi čtrnáct dní jsem byla ve střehu, pak mě jednou chytily na chodbě a ztloukly mě. Myslela jsem si, že tím to skončilo. Moc jsem se mýlila. Pár dní na to mě pozval na rande kluk, který se mi moc líbil.

„To jsem tě ještě neznala,“ řekla jsem manželovi, když jsem viděla, jak tázavě zvedl obočí.

S klukem jsem strávila příjemné odpoledne, a když nastal večer, a já se musela vrátit, zavolal taxi, že mě odveze na internát. Celou cestu jsme se líbali, takže jsem si nevšimla, že jedeme na opačný konec města. Kluk se velice omlouval, že omylem řekl taxikáři jinou ulici, a nabádal ho ke spěchu, když jsme se vraceli k internátu. Jenže když bylo zřejmé, že se nestihnu vrátit včas, nedokázal zakrýt svou spokojenost. Pochopila jsem, že ho k tomu navedly ty dvě mrchy, co ode mne opisovaly a tušila jsem, co mu asi za to slíbily. A ještě ke všemu měla zítra službu jedna z nich, a ta mi to všechno, když mě přivazovala ruce a nohy k trestné koze, se škodolibou radostí potvrdila. A pak se obě vesele usmívaly, když slyšely můj žalostný nářek, když jsem dostávala obvyklých pětadvacet rákoskou na holou.

„To si byla naposled bita?“ zeptal se manžel.

„Kdepak,“ řekla jsem, a přitulila jsem se k němu.

„Ještě jsem dostala hezkých pár na zadek kvůli tobě. Tátovi jsi se moc nelíbil, a tak mi zakázal s tebou chodit. Neuposlechnutí tohoto příkazu pokládal za obzvlášť velký přestupek, a vždy když zjistil, že jsem byla s tebou, našlehal mi na zadek metlou. Než pochopil, že tě mám tak ráda, že se tě nevzdám, musela jsem natrhat hodně proutků z břízy na zahradě. To proto jsem někdy nechtěla, abys mě hladil zadeček a milovat jsme se museli po tmě a ty při tom ležel pode mnou. Strašně jsem se za svůj metlou zmrskaný zadek styděla, a bála jsem se, že se mi budeš smát, kdybych ti řekla, že jsem byla doma bita.“

Pak jsme si zase dlouho dokazovali, jak se máme rádi, a když jsem zase leželi vedle sebe, potichu jsem řekla:

„A ani to nebylo naposled.“ Na poslední výprask jsem se sice snažila zapomenout, když už jsem ale manželovi řekla skoro všechno, povím mu i o něm.

„Když jsi krátce po svatbě odjel na měsíc na vojenské cvičení a já začala chodit do práce….“

„Tam tě také bili?“ zeptal se udiven manžel.

„Ne, tam ne,“ řekla jsem, a při vzpomínce na to mi naskočila husí kůže. Jedna z mých kolegyň byla fanatická ekoložka a jednou mně a další tři dívky z kanceláře přemluvila k účasti na demonstraci ochránců přírody. Moc jsme tomu nerozuměly, myslely jsme si ale, že by to mohla být legrace. Nebyla. Demonstrace se zvrhla v potyčku s policií, a zatímco skoro všichni utekli, nás pět a ještě pár dalších policie zatkla. Strávily jsme noc v cele převážně s prostitutkami a ráno nás odvedli k soudu. Počítaly jsme s nějakou pokutou, jenže soudce nás odsoudil na pět dní do vězení, kam nás také hned odvezli. Byly jsme ještě v šoku, když se nás ujala přísně se tvářící dozorkyně. Dala nám šedivé šaty, které jsme pak musely celou dobu nosit, a odvedla nás do místnosti, přehrazené plentou. Tam nám nařídila, abychom se svlékly. Když jsme si poskládaly svoje původní oblečení, musely jsme se nahé postavit ke zdi a dát ruce za hlavu. Dozorkyně nám přečetla vězeňský řád, a řekla, že za jeho porušení budeme přísně potrestány. Abychom věděly jak, ukáže nám to na přivítanou. Roztáhla plentu, my jsme se hrůzou dívaly na vysokou lavici, vybavenou pouty na obou stranách a stolek, na kterém leželo několik řemenů. Pak telefonem přivolala další dvě dozorkyně, a naše utrpení začalo. První z nás si musela lehnout na lavici, zacvakly se jí pouta na rukou a nohou, pak k ní přistoupila z každé strany jedna dozorkyně s těžkým koženým řemenem v rukou, a výprask začal. Rána za ránou dopadala na zadek nebohé dívky: dozorkyně jí mrskaly řemenem v pravidelném rytmu a ta, která nás přivedla, počítala:

„Jedna, dvě…. pět.“ Zoufalý nářek trestané kolegyně provázelo hlasité pleskání řemenů na její obnažené zadnici.

„Šest, sedm…. deset….. patnáct.“ Zdálo se, že výprask nikdy neskončí…..

„Šestnáct, sedmnáct…. dvacet…. dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět.“

Pak jsem si musela lehnout na lavici já. Jak jsem ti vyprávěla, už jsem párkrát bita byla, ale takový výprask jsem ještě nikdy nedostala. Ječela jsem bolestí tak, že jsem brzy ochraptěla, a pak už jen sípala. A pak jsem zase musela stát s rukama za hlavou a dívat se, jak jsou bity ostatní. Poslední z nás to nevydržela, a cestou k lavici omdlela. Dozorkyně jí odvlekly na ošetřovnu a my, co už jsme výprask dostaly, se musely obléknout do těch ohavně šedivých šatů a byly jsme odvedeny do cely. Podle škodolibých obličejů žen, které už tam byly, jsme pochopily, že takhle byly přivítány i ony. A že tomu neuteče nikdo jsme poznaly, když dozorkyně přivlekly pátou z nás, ještě nahou s šaty v rukou, ale už se zadkem zmrskaným řemenem. A protože jsme tohle nechtěly prožít zase, celých dlouhých pět dní jsme poslušně dělaly to, co se nám řeklo, tvářily jsme se, že nám odporné jídlo chutná, jako kdyby ho vařil šéfkuchař hotelu Hilton, prostě dělaly jsme vše, co jsme dozorkyním na očích viděly. A když nás propouštěly, bez protestů jsme podepsaly prohlášení, že se s námi zacházelo slušně přesto, že nás zadnice ještě pořád svrběly.

„To bylo opravdu naposled, kdy jsem dostala výprask“ dodala jsem, ale velice potichu a odvrácená od manžela, protože při vzpomínce na něj mi z očí vyhrkly slzy. Manželovi to neuniklo a slzičky mi slíbal a pak mě líbal celou až dolů, až mě nakonec obrátil, aby mohl zlíbat můj zadeček, který toho tolik vytrpěl.

Když jsme se vrátili z dovolené, manžel si dlouho povídal se svou matkou. Zdálo se, že je ráda, že už se nemusí o Jolanu starat; asi hodně zlobila. A ráno, když jí manžel vezl do školky, řekl, že se pro ní odpoledne staví sám. Byla jsem ráda, protože jsem měla hodně práce. Když se oba vrátili domů; zrovna jsem se chystala uvařit něco k večeři; manžel se netvářil zrovna přívětivě. Neodpověděl mi na pozdrav, postavil Jolanu do kouta a vzal mě za ruku a odvedl do pokoje. Netušila jsem, co ho rozhněvalo. Když ale vzal od stolu židli, postavil jí doprostřed pokoje a začal si odepínat řemen, věděla jsem, co se stalo. Nejen že si učitelka na Jolanu zase stěžovala, ale také řekla manželovi, že stále zlobí i přesto, že mě mnohokrát říkala, ať jí domluvím. A já to neudělala, a teď za to budu bita. Věděla jsem, že je zbytečné protestovat, jen se mi chtělo křičet:

„Ne, prosím, řemenem ne!“

Ale i kdyby mě chtěl manžel poslat na zahradu pro březové proutky na metlu, šla bych; zasloužila jsem si to. A tak, když si opřel levou nohu o židli (přesně tak, jak jsem mu předevčírem ukázala), došla jsem k němu a přehnula jsem se mu přes koleno. Když mi zdvihnul sukni, vyhrkly mi z očí slzy. A když mi stahoval ze zadku kalhotky, chtělo se mi nahlas brečet. Jenomže jsem věděla, že budu muset být při výprasku, který teď dostanu, zticha, protože by se mohla Jolana přijít podívat, proč maminka tak pláče. A aby viděla, že maminka pláče proto, že je od tatínka bita, jsem rozhodně nechtěla. A tak jsem jen polykala slzičky, zatímco řemen dopadal střídavě na levou a na pravou půlku mého zadku. Věděla jsem, že je zbytečné rány počítat, o tom že to bude pětadvacet, jsem vůbec nepochybovala. Řemen svištěl vzduchem a s mlasknutím dopadal na mojí ubohou zadnici. Manžel mě pevně držel, takže pro něj byla snadným terčem. S přibývající bolestí bylo moje sténání hlasitější, a tak jsem zatnula zuby a dostávala na Jolanu čím dál, tím větší zlost.

„Jen počkej“, říkala jsem si. „Tohle ti neodpustím. Hned jak skončí výprask, který teď dostávám já, budeš bita ty! Nasekám ti, co se do tebe vejde.“

Jenže když mě manžel šlehnul řemenem popětadvacáté (a přes celý zadek, aby na tom byly obě půlky stejně), zastrčil mi lem sukně za podvazkový pás a odvedl mě ke zdi. Musela jsem si dát ruce na hlavu a zůstat stát s obnaženou zadnicí, zatímco on odešel vedle dát výprask Jolaně sám. Dcerka byla bita poprvé a tak ječela, že jí muselo být slyšet široko daleko. Když skončilo plácání manželovi ruky na její zadeček, a Jolana přestala naříkat, otevřely se dveře, a manžel řekl, ať jdu k nim. Rychle jsem si natáhla kalhotky, upravila sukni a utřela poslední slzičku. Hned jak jsem vstoupila do místnosti, Jolana, která stála v koutě s  od výprasku celým rudým zadečkem, se ke mně s pláčem vrhla. Jenže já už jsem nechtěla být víckrát bita, a tak jsem jí vzala za ruku a odvedla zpět do kouta. Sklonila jsem se k ní a řekla jí, že jestli si na ní bude učitelka ještě někdy stěžovat, dostane zase výprask, a tentokrát ode mě. Nejistě jsem se podívala na manžela; ten jen spokojeně kývl hlavou. A když Jolana začala slibovat, že už bude hodná, vzala jsem jí do náruče, opatrně jí oblékla kalhotky a shrnula sukýnku a poslala jí do jejího pokoje. Pak jsem se narovnala, podívala jsem se na manžela a očima jej prosila o odpuštění. Usmál se na mně a já jsem se mu vrhla do náruče a začala jej líbat. Jak jsem se k němu tiskla, cítila jsem, jak moc ho výprask, který jsme od něj obě dostaly, vzrušil. Klesla jsem na kolena a chtěla mu rozepnout kalhoty.

„Takhle ne,“ řekl, a vzal mě do náruče a odnášel do ložnice. Cestou jsem slyšeli, jak Jolana vypráví svému oblíbenému medvídkovi, co se jí stalo, a když mu říkala, že už bude jen a jen hodná, aby už nikdy nemusela být bita, dali jsme se oba do smíchu a rychle vklouzli do ložnice. Tam jsem se hodně rychle svlékla, klekla si na postel a zabořila hlavu do polštáře, abych mohla pěkně vyšpulit svůj stále ještě bolavý a od řemenu rudými pásy pruhovaný zadek, aby manžel viděl, že jsem byla výpraskem, který jsem od něj dostala, potrestána opravdu dostatečně.