Povídka „Noční výslech“

MUDr. Hana Klimešová stála již více než hodinu na nevlídné chodbě ústředí StB v Bartolomějské.Tváří ke zdi, ruce sepnuté v týlu, nohy rozkročené jak jen jí úzká sukně těsně pod kolena dovolovala. Ještě před dvěma hodinami ležela doma ve své posteli a snila o nadcházejícím víkendu se svým přítelem. Byla unavená po celodenní službě v nemocnici a ty rozvodové záležitosti ji v posledních měsících taky nepřidaly. Ze snění ji náhle vytrhlo dlouhý tón zvonku u dveří jejího bytu. Kdo jen může v pátek o půl dvanácté v noci…? Přehodila si přes noční košili župan pod kolena, přičísla si rukou své dlouhé kaštanové vlasy a nahlédla kukátkem ve dveřích… „Otevřete, Státní bezpečnost!“ Srdce se jí téměř zastavilo. Před dveřmi stáli dva muži v bundách, starší z nich mával v ruce nějakým průkazem. I když nikdy nepodepsala Chartu a nebyla v žádné tzv. protistátní organizaci, pomáhala svému příteli a jeho přátelům se vším co se jí zdálo správné a potřebné. Protože měla elektrický psací stroj, přepisovala často průklepem různé dokumenty o kterých věděla, že se týkají Charty nebo VONSu. Přes víkendy, které většinou trávila na chatě, se v jejím bytě konaly různé filosofické debaty a přednášky. Nicméně nic z toho jí nepřipadalo jako nezákonné nebo nebezpečné. Teď však měla strach. Věděla, že pokud je pustí do bytu, najdou určitě něco, z čeho by mohla mít potíže. Neměla však příliš na vybranou. Pootevřela dveře…

„Jste dokorka Klimešová!?….“ „Ano, ale nevím proč…“ „To nás ani nepozvete dál, paní doktorko?“ řekl ten mladší s úšklebkem, odstrčil ji a vstoupili do bytu. „Jakým právem…máte povolení?“ vypravila ze sebe přidušeným hlasem a cítila jak ji slábnou kolena. Místo odpovědi jí jen ten mladší strčil před tvář sevřenou pěst, pravou rukou ji chytil za vlasy a zatáhnul…. „Sssss…to bolí“ „Tady se ptáme my, jenom my!!“  Držel ji pevně za vlasy a strkal ji před sebou do obývacího pokoje. Přistrčil ji ke zdi až na ni hlavou narazila. „Teď se tady trochu porozhlédneme…..doufám, že před námi nemáte co skrývat paní doktorko, nebo snad….“ Pravou rukou ji prudce zajel pod lem županu, pak nahoru a zaryl prsty do hedvábného stehna těsně pod zadkem. „Ne prosím, to ne já…“ ucukla a rychle si přitáhla župan k tělu. Jeho smích ji zamrazil a cítila, jak se jí krev hrne do tváří.“ Ještě budeme mít na sebe čas paní doktorko, nebojte se“. Druhý z mužů mezitím začal prohledávat byt, všechny zásuvky vysypával na zem, všechno na jednu hromadu, fotky z dovolené, skripta ze studií, knihy z knihovničky… připadalo ji to jako strašný sen, vše co bylo dosud jen její, co měla ráda a co jí dávalo pocit domova se teď kupilo na jedné hromadě uprostřed pokoje, když bylo předtím prohmatáno a protřepáno cizíma, bezohlednýma rukama. Uvědomila si, že se třese. Věděla, že by měla něco udělat, přeci nemůžou jen tak přijít, šlapat po jejich nejmilejších věcech a smát se. Cítila však, jak ji zaplavuje dosud nepoznaný strach, úplně obyčejný, živočišný strach. Její vlastní byt již pro ni nikdy nebude tím, čím býval, jsou tu Oni, sebejistí ve svých kožených bundách, v plné práci, smějí se, napadlo ji, že  mají tuhle práci rádi! A je tu Ona, bosá, pod županem jen tenkou noční košili, s rozechvělými lýtky, bezmocná, sama se svým strachem. Oni můžou všechno, můžou prohrabávat její byt, můžou ji zabavit její věci, můžou ji hnusně ohmatávat, mohli by i…. Náhle ucítila, jak ji pevná ruka uchopila za vlasy a trhla ji hlavou. „Tak copak to tady máme paní doktorko“ řekl ten starší a přistrčil ji před tvář štos použitých kopíráků. Polilo ji horko. Na ty kopíráky zapomněla… „Něco jsem se ptal….. na co jsou ty kopíráky?….. No však my už to zjistíme“ prohlížel ji jeden po druhém proti světlu. Hana si uvědomila, že byla neopatrná, moc neopatrná. Naposledy přepisovala nějakou zprávu VONSu, byl to vlastně její překlad do angličtiny, přes šest kopíráků a právě ty měl teď v rukou ten estébák. Strach ji sevřel útroby. Teď ji zatknou, budou ji vyslýchat … nedělala si iluze o tom, co ji při výslechu čeká a tihle dva si to určitě nenechají ujít. „Tak teď nám řekněte, kde jsou přepisy! Nebo jste je už někomu předala?….. Na něco jsem se ptal, paní doktorko“ řekl ten starší téměř něžně. Nevěděla co říct, vše co přepsala si její přítel Robert už dávno odnes a ani nevěděla kam. O svém příteli jim však rozhodně nechtěla nic říct. „No tak, bude to.. nebo vám máme trochu pomoc?“

Ve dveřích obýváku se objevil druhý estébák a v ruce držel prkýnko na krájení masa. „V kuchyni jsem našel tohle“ řekl s úšklebkem a významně poklepal prkýnkem na svou levou dlaň „možná se to bude hodit.“ Hana teprve teď pochopila. Chtějí ji mučit v jejím vlastním bytě! „Děláme to takhle“ řekl ten  starší „když nechce děvče mluvit, rozkročí se, chytne se rukama za kotníky a vystrčí prdel, my se už postaráme o to ostatní… Nechcete nám něco říct paní doktorko?“ Hana slyšela svůj vlastní dech, křečovitě svírala ruce v pěst, cítila, jak se ji chvějou půlky. Chtěla něco říct, cokoliv, jen aby oddálila to, co mělo nevyhnutelně následovat, ale v hlavě ji hučelo jak v úle a svíravý strach se jí zvolna stoupal od žaludku k hrdlu…. „Tak pojďte, paní doktorko, postavte se tady před to křeslo.“ Hana se nemohla pohnout, slyšela jen vlastní dech a pravidelné pleskání dřeva o dlaň. Cítila, jak oči obou nezvaných návštěvníků nedočkavě kloužou  po její postavě, od kotníků nahoru a zpátky…. Haně bylo nedávno dvacetosm, byla skoro stosedmdesát vysoká, měla štíhlé, bílé nohy a štíhlým bokům vévodily pevné trojky, nyní nespoutaně vypínající noční košili a župan. Přitažlivou postavu doplňovaly mírně vlnité delší kaštanové vlasy lemující dívčí tvář s velkýma zelenýma očima. Starší estébák k ní přistoupil a bez výstrahy ji tvrdě udeřil dlaní přes tvář. Hana vyjekla překvapením i bolestí a zapotácela se. „Něco jsem řekl a nebudu to opakovat! Župan dolů a stoupnout před křeslo!“ Hana si jednou rukou třela pálící tvář a druhou si rozechvěle uvolňovala župan. Když se jí sesmeknul z ramenou, stála před nimi jen ve světle modré noční košili, sahající těsně pod kolena.Instiktivně si rukama přikryla ňadra, jejichž bradavky vyzývavě napínaly látku do stran a nahoru… a udělala dva kroky až stála na určeném místě. „Rozkročit……víc, tááák a teď rukama za kotníky..a pevně se držte.“ Zatímco jeden stál před ní a ona viděla pouze jeho boty, druhý se postavil za ní…. Košile se jí vzadu vyhrnula a jen stěží zakrývala nejintimnější partie jejího těla. „Tak kde jsou ty materiály, které jste přepisovala, komu jste je dala?!“ Vhaaaackk!!! Tvrdé dřevo dopadlo plnou rychlostí na holá stehna těsně pod lemem noční košile. „Sssssaaacchc aaach!“ Hana ztratila rovnováhu padla na kolena.  Její ruce vyletěly k postiženým stehnům, ale to ji už ze země za vlasy zvedala pevná ruka. „Nechcete nám něco říct, třeba nějaké malé tajemství!“ Ten druhý se smál. „Zdá se, že paní doktorka nám něco tají, budeme ji muset vzít k nám.“ „Tak, obléknout a půjdete s námi paní doktorko! U nás budeme mít víc příležitostí se líp poznat.“ Musela se obléknout, pak ji nasadili kovová pouta a strčili ji do vozu……

Teď  se  stála více než hodinu na chodbě v Bartolomějské, bylo už dlouho po půlnoci, ruce sepnuté v týlu ji bolely, nohy v lodičkách se jí chvěly únavou, neodvážila se však změnit nařízenou pozici. Snažila se trochu si uspořádat myšlenky. Bylo jisté, že šli najisto, někdo ji musel udat. Sousedi? Ti stěží něco tušili a ostatně ani většinou nebyli doma. Některý z Robertových přátel? Třeba někoho z nich zatkli a možná i mučili, ať je to jak chce, je to teď ona, která je v průšvihu a musí jim vysvětlit, že si tu složku asi omylem vzala v práci….ne, to je nesmysl, ale co jim má vlastně říct. Nebo se má přiznat, že přepisovala něco,  co ji ani vlastně nezajímalo…ne to by musela říct, že to bylo pro Roberta, bože snad Roberta, ne, ten je vždycky opatrný, ten by nezapomněl tak jako ona…. Čekání bylo nesnesitelné, na celé chodbě svítilo jen jedno světlo a pak jen ten úzký pruh světla z pod dveří za jejími zády, z dveří s cedulí VYŠETŘOVNA. Měla chuť utéct, prostě seběhnout dolů po schodech a ven na ulici…..ne, dole byla služba, dva muži a stejně neví kam by šla.. i její vlastní byt ji teď připadal cizí. Skoro si přála, aby ji už zavolali k výslechu, aby se už něco dělo, to strašné čekání bylo horší než bití v jejím bytě…. Budou ji bít i tady? Nebo jí budou mučit? Slyšela o bití a mučení v padesátých letech, o tom, jak byly ženy bity přes nohy, o topení ve vědru vody, pálení cigaretou nebo elektrickými šoky….zachvěla se. To ale bylo před třiceti lety, teď je jiná doba, to co ji k ní dovolily v jejím bytě si tady nedovolí…nemůžou si dovolit, dnes už ne, je tady Charta, lidská práva. Chtějí ji jen postrašit a pak ji snad pustí…přeci nic neprovedla! V tom se otevřely dveře za jejími zády a uslyšela známý hlas: „Tak pojďte paní doktorko.“

Vyšetřovna byla z části ponořena ve tmě. Uprostřed místnosti stál velký kancelářský stůl se stolní lampou, která jediná osvětlovala rozlehlou místnost, před stolem dřevěná židle. U protější stěny stála plechová registratura, pod zamřížovaným oknem dřevěná stolička, vedle kameninové umyvadlo a plechový kbelík. Za stolem seděl zpola ve tmě muž, asi tak padesátník, na jeho širokých ramenech svítila bílá košile s povolenou kravatou. V koutku úst doutnající cigareta. Druhý muž stál za ní. „Tak paní doktorko, prý nechcete spolupracovat,“ zaznělo zpoza stolu, „věřte tomu, že když nám neřeknete všechno co víte, bude vás to moc bolet. A to přece nechcete…..tak teď od začátku….vaše jméno a příjmení prosím!“ Hana se nadechla „Hana Klimešova“ „Datum narození“ „12.5. 1952“ „Stav“ „Rozvedená“ „Máte přítele paní doktorko?“ Hana zaváhala, nemůže jim o Robertovi nic prozradit. „Právě teď ne“. Muž pomalu vstal od stolu, v rukou držel nějaké desky, zvolna k ní přistoupil, vyndal z desek kartu s nalepenou fotkou a strčil ji Haně před oči. Hana sebou trhla. Na fotce byl Robert před jejím domem! „Znáte toho muže?“ Hana polkla, cítila jak ji vysychá v hrdle. „Nikdy jsem ho neviděla…nevím proč bych ho měl znát.“ Muž se pomalu vrátil ke stolu a pohodlně se usadil. „Vy nám lžete paní doktorko a u nás se lhát nesmí.“ Otevřel zásuvku psacího stolu a zvolna z ní vyjmul tříčtvrtě metru dlouhou a na prst silnou hůl z tmavého leštěného dřeva. Cítila jak se jí zrychluje tep. Estébák k ní přistoupil, odklepnul popel na podlahu a zvolna zasunul konec hole pod okraj sukně. Instinktivně si přitiskla sukni k tělu. „Ruce za hlavu“. Poslechla. Hůl stoupala zvolna pod sukní a třela se o punčocháče. Nadzvedl jí sukni do poloviny stehen. „Kolegové byli džentlmeni, já ne, paní doktorko…….. Zout a punčocháče dolů!!“ Hana věděla, že ji nezbývá než poslechnout. Zula si lodičky, sáhla si pod sukni a začala si stahovat punčocháče. Druhý z estébáku mezitím vzal dřevěnou židli z vysokým opěradlem a otočil ji sedákem čelem k ní. Hana si stáhla punčocháče a nechala je ležet vedle lodiček. Stála bosá na kamenné podlaze ponuré vyšetřovny, srdce  až v hrdle, cítila podivnou směs strachu a ponížení. Vyšetřovatel pošvihával holí a prohlížel si její holé nohy. „Teď vás paní doktorko naučíme, že lhát se nemá. Klekněte si na židli a natáhněte ruce před sebe!“ Hana udělala několik kroků k židli a klekla si na tvrdý dřevěný sedák a ruce natáhla před sebe. Položil ji hůl na předloktí natažených rukou a pohladil ji po tváři. „Nechcete nám raději všechno povědět, paní doktorko?……..bude to moc bolet.“ Hana klečela na kraji židle, lýtka se jí chvěla, chodidla u sebe, rty stisknuté, chvějící se brada, krev buší ve spáncích….. Vyšetřovatel vzal hůl z natažených rukou a postavil se k ní z levé strany. „Rukama se pevně držte opěradla židle a nepouštějte se.“ Hana křečovitě sevřela opěradlo židle, uvědomila si, že bude skutečně bita přes bosá chodidla! Bosá chodidla ji připadala strašně zranitelná a nedovedla si představit, že by přes ně mohla dostat něčím tak tvrdým! „Jste připravena paní doktorko?…….a klečte rovně se šlapkama u sebe prosím!“ Hana se nadechla a ještě pevněji sevřela opěradlo…. Svaaaach! Hůl zasvištěla vzduchem a v plné rychlosti se zastavila o levé chodidlo. „Aaaach“ byla připravena na bolest, bylo to však horší než její nejhorší představy! Tupá bolest ji vystřelila až do mozku, sevřela křečovitě prsty u nohou… Svaaaach!… Druhá rána dopadla na stejné místo „Arrrch…ouuou“ Hana vyjekla a kousla se do rtu. „Kdyby to bolelo, tak mi paní doktorko řekněte.“ Druhý z estébáků seděl na stole před ní, kouřil tvrdou Spartu a na rtech mu pohrával zlý úsměv. Díval se jí přímo do očí a spolu s cigaretou vychutnával její utrpení. Rád vyslýchal mladé ženy, hlavně sebevědomé a vzdělané paničky, nepřipravené na bolest a ponížení. Hůl nyní dopadala střídavě na obě chodidla a Hana tiše sténala a naříkala. „Auuch..arrrrg…to bolí….ah….ah.. už ne prosím už ne… Svuuch! Auuuuooooouii… Svuuch!….Aaach… ne“ slzy ji zvolna kanuly po tváři, nevěděla kolik už dostala, nohy už skoro necítila, do lýtek dostávala křeče, už nemohla vydržet, sedla si na paty a snažila se rukama chránit svoje týrané šlapky. Jeden z estébáku ji však hned chytil za vlasy až vyjekla,  druhý ji rychle zkroutil ruce za záda a nasadil ji pouta. Zatímco ji jeden stále držel za vlasy, druhý pokračoval v bití s ještě větší silou a potěšením. Hana již jen tiše sténala, rty rozkousané, slzy ji proudem stékaly po tvářích dolů a promáčely bílou halenku. Jakoby z velké dálky slyšela hlasy. „Nechcete nám něco říct paní doktorko, svěřte se nám….. rozumný lidi se vždycky dohodnou, nebo máme pokračovat?“ Už nemohla, svět se jí před očima začal vlnit, hlasy přicházely stále z větší dálky… Najednou pocítila něco příjemně studeného na tváři. Jeden z vyšetřovatelů ji otíral obličej mokrým ručníkem. Obraz světa se  jí začal pomalu rozjasňovat. Vyšetřovatel namočil ručník opět do kbelíku se studenou vodou a přiložil ho na její oteklé šlapky. Úleva byla okamžitá. Potom jí nějaká ruka stáhla za vlasy ze židle, téměř omdlela když došlápla na zbitá chodidla, nohy se jí podlomily a sesula se na kolena, tažením za vlasy však byla přinucena se zase postavit a za naříkání a sténání byla vytažena na chodbu, kde si musela kleknout čelem ke zdi, s rukama spoutanýma za zády………… Hana klečela na dlaždicích chodby, ruce za zády, čelo opřené o zeď, halenku promáčenou od slzí, potu a vody, do nohou ji do celého těla vystřelovaly bolestivé vlny. Věděla, že už nemůže, už nedokázala pojmout další bolest, věděla, že Roberta zradí……. Uslyšela kroky, někdo ji chytil za ucho a vedl ji zpátky do vyšetřovny, kde ji přinutil stát. „Tak už jste dostala rozum paní doktorko, nebo máme pokračovat?“ Jeden z estébáků stále držel hůl v ruce, na stole stála černá skříňka s kličkou na straně, ke skřínce byly připojeny nějaké dráty… „Tak rychle: jména všech, kteří se u vás scházeli, kdo vám nosil dokumenty, kdo si bral přepisy, chceme slyšet úplně všechno.“ Druhý z vyšetřovatelů mezitím připravoval magnetofon. Hana se stěží držela na nohou, bála se další bolesti a začala mluvit. Nesouvisle jim řekla vše co věděla: všechna jména, které znala, o Robertovi, všechno. „Tak vidíte paní doktorko, že to šlo, teď nám jenom podepíšete výpověď a pustíme vás.“ Sundali ji pouta. Podal ji papír, kde stálo, že se přiznává k protistátní činnosti a k poškozování zájmů republiky. „To ne, já…nic jsem neprovedla, to nemůžete…“ „Buďto to podepíšete oblečená nebo nahá, ale věřte tomu, že váš podpis tam bude paní doktorko…. Tak rychle.“ „Ne, já..já nemůžu, ne..“ Dostala facku a hned druhou. „Svléknout, všechno dolů!“ Hana se třásla ponížením, rozepla si zip u sukně a nechala ji spadnout, potom si chvějícími prsty začala rozepínal halenku. „Rychle..a kalhotky taky!“ Sundala si halenku i kalhotky, stála uprostřed místnosti nahá, rukama si zakrývala pevné prsy. „Sednout na židli, rozkročmo!“ Sedla si tak  jak ji nařídil, nohy rozevřené na šířku opěradla. Druhý estébák ji  opět spoutal ruce za zády, pak vzal dva ručníky a přivázal ji kotníky k nohám židle. Když byl hotov, vzal kotouč široké lepící pásky, kus z ní odvinul a přitisknul jej na ústa mladé ženy. Hana jen vytřeštila oči plné strachu. „Až budete chtít podepsat, tak kývněte paní doktorko“ řekl, vzal jeden z drátů připojený k černé skříňce a zakončený zubatou svorkou a naklonil se nad ní. Hana strachem téměř nedýchala. Vyšetřovatel vzal její levou bradavku mezi prsty a začal ji prohmatávat a kroutit. Hana zasténala, estébak se však jen ušklíbl a s uspokojením pozoroval, jak se bradavka nalévá a tuhne. Vzal kovovou svorku a sevřel bradavku mezi její ostré zuby. „Aieéééé“ vyjekla Hana, když se svorka zařízla do citlivého masa. S hrůzou sledovala, jak vzal druhý drát do pravé ruky a levou ji zajel mezi husté chloupky přirození.Pokusila se sevřít stehna, byla však pevně spoutaná. „Tady to máte nejradši paní doktorko?“ řekl s úšklebkem, jednou rukou ji rozevřel pysky a druhou k nim přicvaknul kovovou svorku. Pak si pomalu sednul za stůl  a položil ruku na kličku. Haně se zrychloval dech, oči měla nevěřícně vytřeštěné na ruku s kličkou….budou ji mučit elektrickými šoky! Nikdy nic takového nezažila, jen tušila, že to bude horší než výprask. Vyšetřovatel náhle zatočil kličkou a celým tělem ji projela nesnesitelná, prudká bolest, jakoby se jí do přirození, břicha a prsu zaříznul ostrý nůž…. „Armmmmhhh“ z úst se ji ozvalo zoufalé zachroptění, oči ji vystoupily z důlků. Cítila, jak ji po celém těle vyráží studený pot. Celé její tělo se vzepjalo v křeči, svaly na stehnech a lýtkách ji naběhly…. a najednou bylo všechno pryč, jen pravý prs se chvěl a zdál se necitlivý, v přirození cítila pálení. Nové, rychlejší a delší zatočení kličkou…. „Urghmmmmmmmm…..“ nůž se jí opět zanořil do přirození, břicha a prsu, jazyk ji zdřevěněl, zdálo se jí, jakoby ji někdo rval vnitřnosti z těla, před očima se jí zatmělo a téměř ztratila vědomí. Vše trvalo je několik vteřin, ale Haně to připadalo jako věčnost. Seděla rozkročená na židli, v prsu ji trnulo, cítila vlastní pot a ještě něco….smích. „Paní doktorka se nám počůrala…..příště ji tam strč ručník…..viděl jsi takovou kozu?….hm, je pěkně naběhlá.“

Omyli ji tvář studenou vodou. „Tak paní doktorko, podepíšete se nám, nebo…“ Hana přikývla, bylo jí už všechno jedno, jen aby skončilo to nesnesitelné utrpení……….