|

Povídka “Šošana – 1. díl”

Šošana Tamirová seděla ve své ložnici před zrcadlem v pronajatém bytě v centru Bagdádu a dokončovala poslední úpravy svého zevnějšku před odchodem do divadla. Bylo půl osmé večer a za chvíli se pro ni staví její kolega z ambasády. Šošana pracovala na Izraelském velvyslanectví v Bagdádu jako zapisovatelka, jejím hlavním úkolem však bylo shromažďovat informace o pohybu íráckých vojsk ve městě a tajně je odesílat na ústředí Mossadu do Izraele. Byla prostě tajná agentka a ne lecjaká.

Především to byla nesmírně krásná žena. Husté tmavé vlasy jí sahaly až pod lopatky a lemovaly krásnou tvář s velkýma tmavohnědýma očima a smyslnými ústy. Dlouhý štíhlý krk přecházel v jemná útlá ramena a krásně tvarované štíhlé paže. Pravou pastvou pro mužské oči však byla její ňadra. Nikdo v Bagdádu je neviděl nahá, protože Šošana měla v Izraeli manžela a hodlala mu být po celou dobu své mise věrná. Jen její muž věděl, jaká jsou nádherně veliká, plná a když dívka stála, trochu protažená dopředu, heboučká s krásnými tlustými bradavkami, které se ve chvílích vzrušení vypínaly z tmavohnědých prsních dvorců velkých jako koláče dobrý centimetr dopředu. Šošana se za ně trochu styděla, měla pocit, že se k její vysoké štíhlé postavě moc nehodí. Na svůj zadek byla ovšem pyšná a také se svýma dlouhýma štíhlýma nohama mohla být spokojená. Také v rozkroku byla půvabná. Své černé chloupky měla vždy hladce vyholené až na malý chomáček uprostřed nad svou těsnou úzkou lasturkou. V sexu byla dost konzervativní, ale se svým mužem si to dokázala užít. Teď však již nesouložila skoro osm měsíců a tak si to občas vynahrazovala masturbací, při které vzpomínala na svého manžela.

Teď seděla před zrcadlem jenom v průhledné černé krajkové podprsence, miniaturních černých krajkových kalhotkách, jemném černém podvazkovém pásu, na kterém byly připevněny jemňounké průsvitné silonové punčochy černého odstínu, které nádherně obepínaly její krásné dlouhé nohy, zakončené půvabnými štíhlými chodidly s rudě nalakovanými nehty na jejích sexy prstíkách. Zrovna si malovala rty tmavě rudou rtěnkou, když ode dveří zazněl zvonek. „Ten si ale pospíšil“, pomyslela si Šošana, vstala, ignorovala černé šaty, které měla nachystané na posteli, oblékla si bílý župan a mechanicky otevřela dveře.

Hrůzou celá ztuhla, když si uvědomila, že hledí do tváří asi pěti íráckým vojákům a dvěma mužům v civilu, kteří nepochybně patřili k obávané írácké tajné policii.

„Dobrý večer, paní Tamirová, nepozvete nás dál?“, zeptal se ten starší z obou civilistů a než se žena zmohla na slovo, byla hrubě zatlačena do místnosti a za ní se dovnitř nahrnulo všech sedm mužů. „Co, co chcete?“, s námahou ze sebe vypravila vystrašená žena a rukama si nervózně přitáhla župan těsněji k tělu. „Chceme po vás jen malou informaci, mladá paní“, prohlásil úlisně starší civilista. „Zjistili jsme, že předáváte tajné informace o našich jednotkách do Izraele a my teď od vás potřebujeme vědět komu a kolik jste toho již odeslala.“ Šošaně se hrůzou podlomila kolena a na čele jí vyvstal studený pot. Věděla, že je to zlé, ale věděla také, že nesmí prozradit vůbec nic. Podívala se proto veliteli do tváře a pevně odpověděla: „Promiňte, ale vůbec nevím, o čem to mluvíte.“ Velitel se křivě usmál a řekl: „Dobrá, jak myslíš, kočičko, budeme ti muset trochu pomoct si vzpomenout. Svlékni si ten župan, ať se podíváme, co pod ním schováváš.“ „Co si to…,to nikdy neudělám!“ vykřikla Šošana a tváře jí zčervenaly rozhořčením. Prudká rána do žaludku ji zlomila v pase, ale než stačila zalapat po dechu, někdo ji tažením za vlasy prudce narovnal a než se nadála, dostala dvě tak prudké facky přes obličej, až jí hlava lítala ze strany na stranu. „Řekl jsem svléknout!“, zahřímal velitel a napřahoval se k další ráně. Šošana už na nic nečekala a strhla ze sebe svůj bílý župan a nechala ho spadnout na zem. Když uslyšela uznalé hvízdnutí od jednoho z vojáků, rychle si překřížila ruce přes své veliké prsy, uvězněné jen v poloprůhledných košíčcích své černé podprsenky a stehna přitiskla křečovitě k sobě, protože viděla, kam směřují pobavené pohledy všech sedmi mužů v místnosti.

„Chopte se jí!“ vyštěkl velitel na své vojáky, kteří ihned uchopili vyděšenou ženu za ruce a bleskově jí je spoutali policejními pouty za zády. Šošanina ňadra se vypnula nádherně dopředu a přes jemnou látku vystoupily obrysy jejích prsních dvorců a bradavek. Velitel přistoupil ke spoutané ženě, uchopil ramínka její podprsenky a pomalu jí je začal stahovat z ramen dolů. Šošany se začala zmocňovat panika, protože si uvědomila, že za chvíli bude sedm chlapů civět na její nahé velké prsy a ona má ruce spoutané za zády a nemůže si je nijak chránit. Velitel jí hleděl upřeně do tváře a zeptal se: „Ještě pořád si nevzpomínáš, ty jedna izraelská čubko?“ Když žena mlčela, serval z ní velitel jediným trhnutím její podprsenku dolů a zálibně pozoroval, jak se její velká nahá ňadra tím pohybem krásně rozhoupala a bradavky začaly vystupovat dopředu. Potom ty chvějící se cecíky uchopil do svých mohutných dlaní a začal se s něma mazlit. Stláčel je, natahoval, štípal ženu do prsních dvorců, kroutil jí bradavkami a nakonec naříkající ženě ty prsy tak zmáčkl, že málem bolestí omdlela. Pak jí je pustil a zeptal se jí znovu: „Tak kolik jsi toho odeslala a komu?“ „Prosím vás, pusťte mě, já nevím, co po mně chcete.“ naříkala zmučená a ponížená žena. „Dobrá, čubko, když nevíš, tak nevíš. Za chvíli si třeba vzpomeneš.“ prohlásil velitel a jediným pohybem strhl ženě kalhotky až ke kolenům. Šošana vykřikla a než si to vůbec uvědomila, měla jeho dlaň položenou naplocho přes svoji vyholenou lasturku a prostředníček se jí zavrtával mezi stydké pysky. Nebohá žena plakala, prosila a celá se třásla tím neskutečným ponížením, ale byla úplně bezmocná. Jeden voják ji držel zezadu za ramena a druhý klečel za ní na zemi a rukama jí držel za její štíhlé kotníky. Když se veliteli podařilo do Šošany narvat čtyři prsty levé ruky, uchopil pravou rukou ženinu bradu, přistrčil si její obličej těsně ke svému a znovu se zeptal: „Tak komu a kolik, čubko?“ „Já…já nic nevím, prosím, pusťte mě.“ prosila mezi vzlyky nahá mučená žena. Velitel pomalu vyndal z ženiny roztažené lasturky své prsty, smyslně k nim přičichl a řekl: „Dokážeš si vůbec představit, ty jedna čubko špiónská, co s tebou budeme provádět tam u nás ve věznici, když s námi odmítneš spolupracovat? Dovedeš si vůbec představit, co dokáže udělat takových deset chlapů s takovou ceckatou samicí během jedné noci? Budeš mučena, holčičko, a to tak strašně, že budeš sama prosit, abys nám mohla všechno povědět ! Tak si to ušetři a mluv hned! Tak komu a kolik?“ „Nikomu jsem nic nepředávala, nevím o čem mluvíte“, odpověděla Šošana pevně a i když v sobě měla malou dušičku, podívala se veliteli zpříma do očí.

„Á, holčička si hraje na hrdinku, dobrá, uvidíme, jak dlouho ti to vydrží“,ušklíbl se velitel a vydal rozkaz všem vojákům, aby prohledali celý byt a pátrali po nějakých písemnostech. Spolu se svým kolegou pak odvedli polonahou prsatou černovlásku do kuchyně a pečlivě za sebou zavřeli dveře. Sundali ženě pouta a poručili jí, aby se položila na záda na velký kuchyňský stůl, který stál uprostřed kuchyně. „Co…co se mnou chcete dělat?“, ptala se třesoucím se hlasem žena. „Při výsleších takových kozatých samic, jako jsi ty, používáme speciální metody. Vždy jeden z nás ti bude klást otázky a nutit tě k odpovědím a druhý tě bude současně šoustat a dělat si v tobě dobře. Až se do tebe vystříká, tak se vyměníme. A věř mi, že po takových deseti minutách výslechu, když budu poslouchat tvoje sténání, křik a prosby, se mi znovu postaví tak, abych tě mohl zase šukat. Tenhle způsob výslechu bývá u mladých žen dosti účinný, takže si lehni na ten stůl, jinak tě tam položí vojáci.“ S Šošanou se zatočil svět a jako v mátohách se položila na stůl a cítila, jak jí na jejích útlých kotnících zaklapla policejní pouta a její dlouhé štíhlé nohy byly hrubě roztaženy, ohnuty v kolenou dolů ze stolu a každá připoutána k jedné noze stolu. Totéž potkalo její štíhlé paže, které teď měla zvednuté za hlavou, což ji donutilo vypnout její velká hebká prsa a předvést je svým vyšetřovatelům v plné parádě. S hrůzou pozorovala, jak se jí strachem stahují její velké hnědé prsní dvorce a bradavky tuhnou a vystupují nahoru z ňader. Hanbou jí bylo na umření a to ji ještě ani nezačali vyslýchat…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet hlasů: 3

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *