Povídka „Výprasky na černém kontinentu“

Keith Foley rád trávil své dovolené na více či méně neobvyklých, velmi exotických místech, pročež se nikdo z jeho přátel ani v nejmenším nedivil, když si letos zvolil zrovna Afriku, zvláště pak její méně probádané a proslulé oblasti. I proto se momentálně nacházel právě v Malawi, procházející malé město, na civilizované poměry spíše vesnici Blantyre.

Znenadání jeho pozornost zaujal početný zástup lidí, směřující kamsi do polí, obklopujících poslední městské stavby. Na otázku, co se to vlastně děje, se mu dostalo okamžité odpovědi, že právě dnešního dne se mají společně konat veškeré exekuce tělesných trestů nařízených místním soudem, tato fyzická potrestání se pokaždé realizovala na veřejnosti, aby se tak ponížení provinilce a tím pádem i celkový účinek trestu ještě prohloubily a měly v důsledku žádoucí efekt. Keith se k davu z čiré zvědavosti připojil a společně s místními černochy postupoval až na vyhrazené místo, které bylo ze všech stran obehnáno provizorním drátěným plotem, aby nikdo nemohl samotnou exekuci rušit. Běloch si našel vhodné místo poblíž, odkud na vše dostatečně dobře viděl, načež se opět zvědavě rozhlédl kolem. Lidí zde bylo opravdu hodně, jako by jim veřejné výprasky nahrazovaly lidové veselice, což byla koneckonců svým způsobem pravda. Brzy také zaregistroval poblíž stojící dvě osoby, s nimiž se již měl tu čest seznámit – paní Chilemba a její dcera Omalara. Obě samozřejmě pocházely z Malawi, ovšem na místní poměry patřily ke vskutku velmi bohaté rodině však zde také byly pouze na návštěvě, normálně sídlily v mnohem větším středisku Lilongwe. Bydlely ve stejném hotelu – zde jediném slušnějším – jako Keith a odtamtud je také běloch znal. Za dobu jejich docela povrchní známosti si již stačil všimnout, že paní Chilemba je ve všech ohledech velmi staromódní dáma, zato její osmnáctiletá dcera Omalara si s ničím hlavu nedělala a chovala se mnohdy nesmírně otevřené, občas pak vyslovené nepříjemně, téměř až sprostě. I přesto jej svým mladistvým, exotickým půvabem docela přitahovala, což si uvědomoval i nyní, kdy ji zpovzdálí nenápadně sledoval v jejím tenkém, skoro průhledném tričku a nesmírně těsných džínách, které dávaly dostatečně vyniknout skvostně formované prdelce, připomínající nefalšovanou broskvičku. Současně si rovněž vzpomněl, jak si mu paní Chilemba postěžovala, že se Olamara přespříliš často důvěrně stýká s „nevhodnými“ typy chlapců, z čehož také u nich doma pramenila většina ostrých hádek – za normálních okolností by se bělochovy sympatie pravděpodobně přikláněly na stranu mladé, snad o nezávislost se pokoušející dcery, avšak jelikož se k němu zrovna předchozího dne chovala vskutku nevybíravě a vážně sprostě, aniž by jí k tomu zavdal jakoukoli rozumnou příčinu, musel v duchu uznat, že na obavách její matky asi něco opravdu bude.

Následně se jeho pozornost ovšem již znovu plně zaměřila na vyhrazené území, kde se poblíž dřevěného sloupu a lavice tísnila skupina lidí bezpochyby určených právě k fyzickému potrestání. Nebylo těžké to vydedukovat, vždyť všichni, muži i ženy, měli na sobě podivné volné košile, připomínající typické nemocniční, pouze v barvě šedé, a navíc byly jejich ruce provazy pevně spoutány za zády. Keith měl ze svého místa vskutku dobrý výhled a navíc měl s sebou ještě drobný dalekohled, kterým obvykle pozoroval místní faunu i flóru – nyní jej tedy mohl využít k docela odlišným účelům. Ve vyhrazeném prostoru se momentálně nacházel zhruba tucet mužů, někteří kolem čtyřiceti let věku, jiní ještě očividně školou povinní, většina však mohla mít tak devatenáct, dvacet let, žen tam byla přibližně polovina, šest nebo sedm, opět rozdílného věku – převážně kolem třiceti, pětatřiceti. Celou skupinu hlídalo, respektive na ni pozorně dohlíželo několik policistů a dozorců z místního vězení, někteří již „vyzbrojení“ dlouhými koženými řemeny, zatímco na dřevěném stojanu opodál prozatím v klidu spočívalo pár rozličné rozměrných a pružných rákosek. Jak se záhy ukázalo, i zde se přesně dodržovala jedna ze základních zásad slušnosti, tedy dámy měly přednost. Jako první přišla na řadu žena jménem Junoesque, pořádně tlustá „macatice“, která byla nahlas vyzvána, aby z kruhu shromážděných vystoupila vpřed a zaujala náležitou polohu. Vše bylo pořádáno takovým způsobem, aby všichni vše dobře slyšeli, pročež bylo celé prostranství překvapivě dobře ozvučeno relativně moderní aparaturou a vrchní dohlížitel nad průběhem všech exekucí pak stál v centru prostoru s mikrofonem v ruce, zatímco jeho slova předávalo dál několik masivních reprobeden. Úředník nejdříve nahlas přečetl jméno hříšnice, načež ta musela vystoupit vpřed, aby si ji všichni pořádně prohlédli a případně si na ni příště dali lepší pozor, poté pokračoval jejím konkrétním proviněním – což byla v tomhle případě krádež nějakého šperku z hotelového pokoje – a ve finále skončil odcitováním příslušného rozsudku, tato žena byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, což bylo navíc doplněno ještě potrestáním fyzickým – dnes měla obdržet dvanáct ran rákoskou, přirozeně na holou zadnici, a po „odsezení“ trestu pak ještě navrch dalších dvacet, aby si pořádně zapamatovala, co se má a co ne, případně jaké potrestání ji za to zase příště stihne.

Žena, která jako první přišla na řadu, vypadala přibližně na dvacet pět let věku a zdála se být spíše naprosto smířená s osudem než vystrašená. Jakmile byly přítomným sděleny veškeré nutné detaily ohledně její maličkosti, přistoupila k ní jedna z policejních důstojnic a snadno jí bez ptaní svlékla volnou košili šedé barvy. Díky tomu následně stanula před početným davem docela nahá, pouze s výjimkou těsných, a vysoce vykrojených kalhotek, které toho věru mnoho nezakrývaly. Nyní také Keith zjistil, že žena zase není tolik tlustá, jak se na první pohled mohlo zdát – volná košile vše nesmírně zkreslovala. Současně to rovněž nevypadalo, že by se černoška přinejmenším za svá velká obnažená ňadra jakkoli styděla, koneckonců ženy v Africe měly na nahotu docela odlišné názory, to Keith pochopil už dávno. Policejní důstojnice poté odsouzenou odvedla rovnou nejkratší cestou k trestné lavici, ke které se provinilá žena musela sklonit a v typické poloze se přes ni přehnout. Spoutané ruce byly pevně fixovány prostřednictvím delšího kovového řetězu k železnému kruhu u základny masivní dřevěné lavice, jež se ovšem mohl v případě potřeby náležitě posunovat s ohledem na délku paží toho kterého provinilce. Velká černá prdel odsouzené byla pořádně vystrčená na shromážděné zvědavce, přičemž Keith rovněž zaregistroval, že se tmavá žena pokoušela držet nohy co nejtěsněji u sebe, aby jí nebylo moc jasně vidět mezi nohy. A vzápětí pocítil i něco docela jiného – svého vlastního ptáka, který mu nyní, v rozkroku pořádně ztvrdl a dosáhl v dané chvíli docela nepříjemné, nepohodlné erekce. Další tajemství místních tělesných trestů bylo bělochovi objasněno okamžitě vzápětí, když si policejní seržantka svlékla horní díl své uniformy, připomínající tak trochu klasické mužské sako, a počala se očividně hotovit k samotné trestné exekuci – ženy zde tedy s nejvyšší pravděpodobností měly na starosti zase ženy a muži rovněž příslušníky shodného pohlaví. Policistka si na stojanu zvolila pro sebe tu nejvhodnější rákosku, dalo by se říci klasický ratanový bicí nástroj, jenž byl na opačném konci omotán pruhem nevydělané kůže, která zde sloužila jako provizorní, avšak velmi účinná a příhodná rukojeť. V těchto místech měla rákoska zhruba pět centimetrů v průměru, nepočítaje v to pochopitelně tmavou kůži navíc, na opačném zakončení pak přibližně polovinu této hodnoty, délka se pak dala počítat na celé desítky centimetrů, víceméně se blížila k jednomu metru. Již na pohled tento bicí nástroj vyhlížel podstatně hrozivěji a nebezpečněji než třeba podobná rákoska, jakou Keith znal ze svých vlastních zkušeností z doby školní docházky – a to tehdy dostával výprasky jen přes oblečení! Ani nechtěl domýšlet, jak to může bolet tady a přímo na obnažené půlky zadnice…

Policejní seržantka se následně i s rákoskou v ruce přiblížila k obrovskému barelu, který se až doposud skrýval tak trochu v pozadí, a do něj také téměř celý bicí nástroj s výjimkou rukojeti ponořila. Když rákosku znovu vytáhla, kompletně se leskla vlhkostí od neznámé tekutiny – jak Keith posléze zjistil, uvnitř se nacházel antiseptický roztok, který kromě své základní funkce plnil i jednu náhradní, a to sice že nahrazoval případný lak, ještě zvyšující soudržnost a pevnost rákosky samotné, jež se tak méně „třepila“ a nerozbíjela se při tvrdších ranách na menší třísky. Tím se samozřejmě potenciální nebezpečí pro odsouzenou podstatně snižovalo, avšak možná bolest naopak umocňovala. Policistka následně rákoskou několikrát zkusmo švihla vzduchem, čímž z jejího povrchu zároveň setřásla zbytky kapaliny, a poté se již rozkročila za odsouzenou, která se nyní viditelně chvěla strachem a křečovitě k sobě plné půlky zadnice stahovala v marné naději jakési zázračné úlevy od nadcházející, nepochybně velmi intenzivní bolesti.

Jakmile se samotný výprask rozběhl na plné obrátky, ihned nebylo ani nejmenších pochyb o tom, že tmavá seržantka je v tomto ohledu mimořádně zkušená a kvalitní exekutorka tělesných potrestání. Když odsouzenou černošku bezohledně bila, pokaždé rákosku zatáhla při nápřahu zpět až za svá záda, načež jí širokým obloukem udivující silou přetáhla trestanou přes vystrčenou prdel. Vždy užívala možností celého svého těla, jehož potenciál vkládala do každé jednotlivé rány, přičemž údery ještě navíc podivně zakrucovala, takže mladé ženě na prdeli přistávaly v nezvyklých úhlech, přinášejících větší dávky bolesti než za normálních okolností. Keith také díky tomu mohl zřetelně slyšet nejen hlasitý nářek a steny bolesti vyplácené černošky, ale rovněž i jednotlivá plesknutí při dopadech rákosky na její obnažené pozadí – to vše ještě navíc doplňováno posměšnými komentáři ze stran jeho sousedů, kteří asi už nějakou tu místní exekuci zažili a nyní tedy mohli dávat svým zkušenostem dostatečný prostor a průchod. Jednotlivé rány přicházely na řadu ve zhruba desetivteřinových intervalech, což dle názoru policistky představovalo dostatečný časový interval nezbytně nutný k tomu, aby si trestaná černoška bolest kompletně uvědomila a doslova vychutnala. Keith si posléze přiložil k očím svůj dalekohled, kterým důkladně studoval tmavou prdel trestané ženy, nyní již očividně posetou rychle nabíhajícími jelity a dokonce i dvěmi otevřenými ranami, jež slabě krvácely. Nohy ale i nadále statečně držela u sebe, ačkoli jimi sem tam zoufale kolem sebe kopala, snažící se alespoň takto uvolnit mimořádně intenzivní bolest. Na místní poměry se však zřejmě držela velmi statečně, což s jistou dávkou obdivu spokojeně glosovali i kolemstojící domorodci. Keith posléze zvědavě přesunul svůj zrak i na skupinku čekajících odsouzených, které se nyní netvářily ani trochu vesele, ba právě naopak, chvěly se strachem a nejmladší z nich se dokonce pustila do usedavého pláče. Od osmé rány se seržantka snažila přestávky mezi jednotlivými ranami ještě více prodlužovat, aby tím znásobila rovněž bolestnou agónii své oběti, a poslední, dvanáctá rána pak byla nefalšovanou třešničkou na hodně žhavém dortu jejího utrpení. Černoška totiž inkasovala nesmírně brutální ránu do úžasně citlivého místečka, kde se její levé stehno stýkalo se samotnou zadnicí, respektive v ní přecházelo. Pokožka se zde takřka okamžitě protrhla a zatímco seržantka již použitou rákosku odhodila a počala ztrestanou zlodějku odpoutávat, ta ještě stále řvala bolestí a marně se pokoušela zastavit krvácení.

Keith mezitím svou pozornost obrátil docela jinam, jelikož nedaleko stojící paní Chilemba se zrovna otočila na svou neposlušnou dceru a směrem k ní docela významně prohlásila: „Doufám, že to všechno velmi pozorně sleduješ, mladá dámo! Protože pokud se tvé chování nezačne v brzké době náležitě zlepšovat, potom se přesně s tímhle na vlastní kůži setkáš!“ Omalara se jen odvrátila, aniž by své matce k tomu cokoli řekla. Jenže tohle nebyly ani v nejmenším žádné plané hrozby, o tom se koneckonců mladá dívka měla záhy přesvědčit.

Policejní důstojnice se mezitím předklonila, zcela uvolnila svou zmlácenou obět‘ a nechala ji postavit se, ačkoli macatá černoška mohla stěží chodit. Pouta na rukou jí pochopitelné zůstala, vždyť ji také ihned záhy čekala cesta do vězení, kde si musela odsedět vyměřených šest měsíců. Všude kolem se nacházející policisté ji sice nechali chvíli v klidu, avšak poté ji dva z nich odvedli právě k jejich dodávce, kde musela čekat na závěr exekucí a následný transport do nápravného ústavu. Při odchodu nevypadala vůbec dobře a to ještě před sebou měla další výprask, tentokrát mnohem horší, vždyť ji v budoucnu čekalo plných dvacet ran!

Zhruba o dvě minuty později, když se vše kolem prvního výprasku dostatečně uklidnilo, byla do centra prostoru předvedena další provinilá osoba, samozřejmě zase žena a tentokrát právě ona mladá, snad osmnáctiletá dívka, která bez ustání vzlykala a plakala, marně přitom prosící o milost. Opětovně bylo přečteno její jméno, provinění, určený trest a veškeré další nezbytnosti. A teprve v tom momentu to počalo být pro zvědavě přihlížejícího bělocha opravdu zajímavé. Mladá černoška totiž měla být potrestána zrovna „za neustálou neposlušnost a vytrvalé odmlouvání rodičům“, za což jí bylo vyměřeno pět ran rákoskou na holou zadnici…

A to se také ihned setkalo s náležitou odezvou na očekávaném místě. Omalařina matka se na svou dceru okamžitě obrátila a s tak trochu vítězoslavným úšklebkem a výrazem na ni znovu zaútočila: „Vidíš?! Co jsem ti říkala?! Takové chování si vážně zaslouží trest, takže počítej s tím, že pokud na mě budeš ještě jednou hubatá, vezmu tě rovnou k soudci a nechám tě v tom! Ať se celé město hezky koukne, jak vypadá tvůj zadek!“ Místo toho, aby trochu rozumně uvažovala a byla pěkně zticha, Omalara se zachovala naprosto hloupě a tentokrát již zašla příliš daleko. „Toho se teda nikdy neodvážíš!“ vyjela na svou matku téměř nenávistně a pohrdavě. „A kdyby snad ano, stejně si těch tvých pitomých výmyslů nikdo všímat nebude, to si piš!“ Matka se na ni pouze mlčky chladně podívala, načež ji prostě bezohledně popadla za paži, protáhla ji za sebou otvorem v drátěném plotu, nahrazujícím běžnou branku, a pak ji už zavedla přímo do centra prostranství, kde se mezi policisty rovněž pohyboval i místní soudce, který přirozeně musel na průběh exekucí alespoň formálně dohlížet. Nejen Keith byl jejím nesmírným odhodláním a silou udiven, i všichni lidé kolem něj překvapeně a současně vzrušeně sledovali současné nečekané dění, a to i přesto, že jim záhy paní Chilemba a její dcera na pár minut zmizely z dohledu v klubku postav uprostřed vymezeného prostoru. Co se tam dále odehrávalo, to pochopil Keith až posléze z dalšího průběhu dění…

Mezitím jednotlivé výprasky rákoskou nepřetržitě pokračovaly v předem určeném pořadí. Jako první byla samozřejmě vyplacena mladá dívka, pro kterou se vzhledem k její postavě musela trestná lavice poněkud upravit, avšak záhy se dostalo na další, o poznání starší ženu. V tom, momentu by již Keith za normálních okolností odešel, viděl toho koneckonců už docela dost, avšak tentokrát svou zvědavost nedovedl přemoci – chtěl víceméně za jakoukoli cenu zjistit, co se bude dále dít s Omalarou. Prozatím se ovšem musel spokojit s podívanou na odcházející mladou dívku, která pochopitelně bez ustání skoro hystericky brečela a sténala bolestí, zatímco ji jedna z přítomných policistek odváděla pryč. A po dalším výprasku se konečně v bělochově zorném poli objevila i Omalara se svou matkou, obě stojící poblíž dalších odsouzených, které ještě dosud nepřišly na řadu. Zbývající čtyři ženy, jak záhy vyšlo najevo, byly všechny trestány za stejný, vskutku prastarý prohřešek – prostituci. Každou z nich čekal rovněž shodný počet ran rákoskou, a to sice osmnáct, což se zde zdálo být standardním potrestáním za tento typ provinění. O celkem čtyři další odsouzené se posléze postaraly nové dvě policistky, z čehož si Keith vyvodil další logický závěr, totiž že jedna vyplácející se mohla v průběhu jediného dne věnovat maximálně pouze dvěma trestaným, pravděpodobně především proto, aby se příliš nevysílila a aby tedy každá exekuce opravdu stála za to. Prostitutky byly také v podobných situacích o poznání zkušenější než jejich předchůdkyně, pročež veškeré další výprasky probíhaly ve větším klidu, nejstarší z trestaných dokonce za celou dobu ani jednou jedinkrát nevykřikla, což místní shromáždění ohodnotilo hlasitým potleskem, oceňujícím její odvahu a výdrž. Keith rovněž prostřednictvím svého dalekohledu zaregistroval dobře patrné známky předchozích výprasků, rýsující se na zadnici každé z postižených. Nejvíce při exekuci opět řvala nejmladší z prostitutek, podle Keithova mínění sotva devatenáctiletá dívka, tělesným vzhledem i obličejem docela připomínající neposlušnou Omalaru, koneckonců byla také podobně atraktivní a představovala jedinou ze všech čtyř, která bělocha alespoň minimálně sexuálně přitahovala… Což posléze opět jeho myšlenky přivedlo zpět právě k mladé dceři přísné matky.

Zatímco byl Keith zaujat sledováním výprasku mladé prostitutky, Omalara znovu na nějakou dobu zmizela z jeho dohledu, avšak když ji posléze zase spatřil, opravdu to stálo za to. Keith při té podívané až samým vzrušením zalapal po dechu, načež si dalekohled bleskurychle opět přiložil k očím, aby nic podstatného nepropásl. Mladá dívka již byla typickým způsobem spoutána a také její džíny zmizely pryč. Halenku si sice směla ponechat, pročež se její pěkné prsy skrývaly, ovšem jak se později ukázalo, bylo to divákům plně vynahrazeno na odlišném místě jejího půvabného těla. Nejen Keith nyní s potěšením sledoval nádherný kontrast vysoce vykrojených bílých kalhotek s její tmavou pokožkou a především perfektně zaoblenými půlkami rozkošné zadnice. Nohy měla pochopitelně rovněž obnažené, její lodičky se ztratily, avšak ani tohle nemohlo prozatím nic změnit na jejím chování a přístupu k věci, Omalara měla hlavu stále hrdě, víceméně vzpurně vztyčenou a v obličeji měla skoro pohrdavý výraz určený přirozeně především její matce, ale koneckonců i všem okolo. Soudní zřízenec se po krátké přestávce znovu chopil mikrofonu a ohlásil vše nezbytné, co se mělo Omalary a jejího trestu týkat. Odsouzena byla pochopitelně za neustálé odmlouvání matce a vzpírání se její vůli, avšak poté se dostavil první šok. Bylo jí totiž vyměřeno celých dvanáct ran rákoskou na holý zadek! Všichni kolem a přirozeně i Keith samotný byli překvapeni přísností vyneseného rozsudku. Běloch předpokládal, že pokud bude Omalara vůbec potrestána, potom dostane oněch pět ran jako její mladší předchůdkyně, případně o nějakou tu jednu, dvě více vzhledem k jejímu vyššímu věku, ale tolik?! Později Keith zjistil, že si tento trest, naprosto maximální v této kategorii, výslovně vyžádala právě její matka, což bylo ovšem ihned vzápětí přehlušeno novým, ještě mnohem větším šokem – jelikož se totiž již všechny tři policistky při exekucích tělesných trestů dvakrát vystřídaly, což se zde vskutku považovalo za neporušitelné pravidlo, pak nezbývalo nic jiného, než že nebohá Omalara bude vyplacena na holou jedním z přítomných mužů!

Mladá dívka se také okamžitě vzápětí ocitla na trestné lavici, k níž byla klasickým způsobem v hlubokém předklonu připoutána. Keith svůj pohled stočil poněkud stranou a zadíval se na její matku, která naprosto klidně stála opodál před hloučkem přihlížejících policistů a dozorců, na tváři výraz plný zadostiučinění a spokojenosti, v ruce přitom držící jak džíny své dcery, tak rovněž její drahé lodičky s vysokými podpatky. Po krátkém, poněkud rozpačitém váhání si jeden ze seržantů odložil horní díl uniformy a navíc si ještě vyhrnul rukávy košile, obnažující tak své docela mohutné svaly na statných pažích. Takto „vystrojen“ se poté přiblížil až těsně k znehybněné Omalaře, které pak s nesmírným a neskrývaným potěšením zahákl prsty za lem světlých kalhotek a velice pozvolna je stáhl dolů až těsně nad její kolena. Dával si přitom opravdu na čas a pozorně přihlížejícímu bělochovi se zdálo, že dokonce u toho něco hluboce předkloněné dívce stačil i zašeptat. Snad se jí posmíval, snad ji slovně dráždil, možná hrozil, to se už nikomu nikdy zjistit nepodařilo a také to nebylo ani tak důležité jako samotné následující dění. Policista se v hraní podobného divadélka viditelně vyžíval, jelikož vzápětí si plivl do rukou a teatrálně si je všem na očích důkladné promnul zrovna jako dřevorubec, chystající se na poražení nějakého vskutku mohutného, letitého strofnáctimu. Ovšem Omalara měla pocítit něco docela odlišného nežli ostří sekery, či snad zuby pily, již na ni čekala rákoska, kterou si seržant sám zvolil a posléze ji i vymáchal v antiseptickém roztoku. Alespoň v tomhle směru se exekuce Omalary nelišila od předchozích, poněvadž musela být přirozeně vyplacena bicím nástrojem určeným pro ženy a nikoli tím pro opačné pohlaví – rákosky pro muže byly o poznání delší a masivnější, jak Keith mezitím stihl zaregistrovat.f

Běloch však momentálně prostřednictvím svého dalekohledu mimořádně důkladně studoval vyšpulenou prdelku mladé černošky, která kupodivu pořád stála velmi klidně, nohy těsně u sebe a ani v nejmenším rozechvělé, skrývající tak víceméně dokonale její nejcennější poklad mezi hebkými stehny. Avšak vzápětí se již její nohy do pohybu daly, a to rovnou do velmi výrazného… Seržant totiž na nic nečekal, rovnou se mocně rozpřáhl a využívající u toho veškerou svou sílu, okamžitě bezohledně přetáhl osmnáctiletou dívku přes nahou prdel. Očividně velmi zkušený muž dal Omalaře ihned náležitě najevo, že disponuje podstatně větší silou než kterákoli žena a že toho hodlá v plné míře využívat. Avšak kupodivu ani jeho nesmírně tvrdá, vpravdě brutální rána nepřinutila mladou černošku k hlasitému projevení bolesti, pouze její nohy vylétly do vzduchu a divoce se zazmítaly kolem, zatímco nad vymezeným prostorem ještě pořád doznívalo slabé echo úderu, připomínajícího minimálně zvukovým doprovodem tak trochu výstřel z pistole. Keith se znovu dalekohledem pozorně zadíval na tmavou zadnici trestané, přes kterou se nyní táhlo bleskurychle nabíhající a krví podlité jelito. Omalařina pokožka vyhlížela vskutku na to, že se každým okamžikem sama od sebe zcela protrhne. Sedmnáctiletá dívka se ještě pár vteřin při odeznívající, jistě velmi intenzivní bolesti téměř neznatelně chvěla, načež ovšem již stehna znovu pevně stiskla k sobě a zaujala svou původní nepřístupnou pozici, čekající na další ránu. Ta se ve skutečnosti dostavila až uplynutí poloviny následující minuty, seržant si dopřával více času a prostoru na jednotlivé údery v porovnání se ženami před ním, čímž se pochopitelně rovněž zvyšovalo utrpení neposlušné dívky. Jakmile svou paži opětovně pozvedl a nechal ji zase bleskově klesnout, ozval se nejdříve typický svist, jak bicí nástroj doslova prořezával vzduch, načež rákoska křížem přetáhla vystrčenou zadnici náctileté černošky. V místě dopadu se obratem počalo formovat nové jelito, vypadající shodně hrůzně jako první, avšak reakce Omalary byla rovněž nezměněná. Nejen Keith v duchu oceňoval sílu a odvahu pyšné a hrdé dívky, avšak nepředpokládal, že by to vydržela dlouho. Mezitím už stihla celá oblast mezi oběma jelity silně naběhnout a přesně do těchto míst také seržant nesmírně zkušeně a chytře vzápětí namířil další nefalšovanou bombu a poté ještě jednu navrch, mezi nimi přitom zhruba dvacetivteřinový interval. Omalara třetí ránu zvládla zase v totálním tichu jen za doprovodu mírného zmítání, čtvrtá ji už přinutila k výraznější reakci, při které jí hlava zostra vylétla nahoru a Keith současně uslyšel málem pověstné zařinčení řetězu, jak se mladá černoška instinktivně a přirozeně naprosto marně snažila vymanit z pout. Zároveň znovu zoufale zastříhala nohama a jen se zaťatými zuby dovedla udržet absolutní mlčení, jež policistu viditelně iritovalo a nutilo jej k maximální aktivitě a surovosti právě proto, aby jej s definitivní platností zrušil. To už také Omalaře ze zadnice tekla krev, kterou se pochopitelně nikdo nepokusil zastavit, jen se všeobecně čekalo na následující úder. S tím si seržant dával na čas více než předtím, dopřávající Omalaře množství dlouhých sekund k tomu, aby si předchozí příval bolesti vychutnala opravdu až do morku kostí. Bezmocná dívka pouze křečovitě zatínala plné půlky své zmlácené zadnice v anticipaci nadcházející rány, která posléze přece jen na jejím pozadí přistála, tentokrát v oblasti prozatím ještě nepoznamenané, o kousek níže než existující a nyní i krvácející jelita. Tímhle nemilosrdným úderem již byl odpor Omalary zcela překonán. Mladá černoška se divoce zazmítala, vyhodila nohy dozadu do vzduchu a zároveň se pustila do hlasitého bolestného řevu. Shodně tak se už ani v nejmenším nezajímala o to, zda něco bude, či nebude vidět z její roztomile růžové píče, která nádherně kontrastovala s její jinak tmavou pokožkou. Když se tak v bolestné agónii nekontrolovaně svíjela u trestné lavice, směl se zvědavý a nadržený Keith prostřednictvím svého dalekohledu kochat v podstatě čímkoli ze spodní části přitažlivého ebenového těla. Seržant veškeré její projevy totálně ignoroval a dál ji nesmlouvavě bil, nyní již o poznání rychleji a s vyšší frekvencí, na síle ale ani v nejmenším nepolevující. Jeho takřka metodicky vedený výprask posléze slavil další úspěch, když se po devátém úderu Omalara víceméně bezvládně složila na trestnou lavici, evidentně absolutně vyčerpaná bolestí a předchozím vypětím, kdy se jí marně pokoušela vzdorovat. Bez pohnutí spočívala na tvrdém dřevu, zatímco seržant se za jejím zmláceným zadkem spokojeně šklebil a čekal, zda se z toho sama vzpamatuje. Když se tak nestalo, dal rukou signál jednomu ze svých kolegů, ten obratem z jejich vozu přinesl velkou plastikovou láhev naplněnou relativně chladnou vodou, kterou následně vylil mladé dívce na hlavu. Omalara zmateně vzhlédla, avšak ani potom se zrovna dvakrát nejevilo, že by byla úplně při sobě. Proto se k ní posléze přiblížil další z přítomných, tentokrát jednoznačně místní lékař.

Doktor vzal do rukou rozkošnými kudrlinkami posetou hlavu mladé černošky, velice hrubě a bezohledně ji obrátil směrem k sobě a z bezprostřední blízkosti si prohlížel její oči. Pak jí pod nosem podržel drobnou nádobku naplněnou čichací solí a ponechal ji na místě tak dlouho, dokud Omalara znenadání nevykulila šokované oči, nevykřikla a nepokusila se odtáhnout. Tím se lékař vypořádal s jejím vědomím a dal se do důsledné prohlídky její prdele, odkud následně největší krvavé fleky otřel kusem gázy. Potom už jen trestané dívce cosi sdělil, otočil se k seržantovi, dal mu rukou na srozuměnou, že výprask může zase klidně pokračovat, a ve finále se vrátil na původní místo. Keith to vše zvědavě sledoval, maximálně překvapen hlavně skutečností, že paní Chilemba stále klidně a pasivně postávala opodál a vůbec se nepokoušela své dceři ani nyní jakkoli pomoci, či ulevit. Očividně se domnívala, že tohle zatím není dostatečná lekce pro neposlušnou Omalaru. Také policista se ani v nejmenším nestaral o momentální stav trestané, což se posléze projevilo neztenčenou intenzitou a silou, jakou počal Omalaru znovu po vynucené přestávce bít. Poslední tři údery opětovně vedl až nadoraz, přičemž se zaměřil na nejcitlivější oblast zadní části jejího těla, tedy na linii spojení přechodu stehen a zadnice. Omalara zase divoce ječela a sténala bolestí, marně napínala pouta i skoro třásla celou trestnou lavicí, avšak její projevy přece jen postrádaly dřívější naléhavost a intenzitu. Jakmile i dvanáctá rána našla svůj cíl na jejím pozadí, respektive stehnu, seržant o něco málo ustoupil a odložil bicí nástroj zpátky na stojan, zatímco všichni kolem včetně Keithe se mohli kochat podívanou na krvavý, nepěkně napuchlý výsledek jeho perfektně odvedené práce. Keith si také ihned znovu přiložil k očím dalekohled a zíral na dlouhé krvavé šrámy na jejím zadku – některé rány byly velmi rozevřené a proudila z nich krev, zbytek prdelky pak byl nabobtnalý a jakoby nacucaný vodou. Víceméně ani jediný milimetr její zadnice nebyl ušetřen od spršky úderů rákoskou a podle toho rovněž její prdel nyní vyhlížela. Korunu tomu všemu pak znovu nasadil bezohledný seržant, který k Omalaře zezadu přistoupil a nemilosrdně jí natáhl kalhotky přímo na napuchlý zadek, na který se okamžitě nepříjemně přilepily – Keith si ani nechtěl představovat, jak to bude bolet v momentu, až zase půjdou dolů.

Teprve poté byla osmnáctiletá černoška konečně odpoutána a vysvobozena ze zajetí trestné lavice. Místo do vozu zamířila rovnou k lékaři, který si ji znovu vzal do péče. V tom momentu rovněž přestala bělocha nabízená podívaná s definitivní platností zajímat – výprasky mužů ho z pochopitelných příčin dvakrát nevzrušovaly – a Keith se vydal zpět do hotelu.

Následujícího rána se v hotelové restauraci Keith setkal s paní Chilembou při snídani. Omalara se nenacházela nikde v dohledu, což se dalo s ohledem na okolnosti dost dobře pochopit. Běloch si sice uvědomoval, že jej starší černoška předchozího dne u provádění trestných exekucí viděla, avšak netušil, zda se k ní má nyní hlásit a pustit se do hovoru, či se raději tvářit, že ji nevidí a ignorovat ji. Jeho dilema posléze snadno vyřešila sama paní Chilemba, která jej se širokým úsměvem pozvala ke svému stolu a dala se s ním do přátelského hovoru, když jej hned na samém počátku ujistila, že se nemusí jakkoli stydět a klidně může hovořit o všem, o čem bude zrovna chtít. Když se ani poté Keith k ničemu neměl, objasnila mu paní Chilemba, že Omalara jednoznačně podobný bezohledný výprask potřebovala jako sůl už delší dobu a že jí to udělá jedině dobře – s čímž se nedalo než souhlasit. Jak se Keith vzápětí dozvěděl, Omalara ještě navíc ztrávila celou dlouhou noc v cele na místní policejní stanici a měla se odtamtud dostat teprve až odpoledne, i tohle byla součást její tvrdé výchovné lekce. Poté se oba klidně pustili do snídaně, zabráni do již uvolněnějšího hovoru na shodné téma…

Celý další týden Keith neviděl ani paní Chilembu, ani její dceru Omalaru, dokud nenastal den před jeho odjezdem z Blantyre. Tehdy se s nimi setkal opět u snídaně a málem mladou tmavou dívku nepoznal – místo moderních džínů a tenkého trička měla totiž na sobě tradiční africké šaty, které jí bezpochyby vybrala právě matka, a tvářila se maximálně pokorně a oddaně. Keith zároveň zaregistroval, že se při sezení tváří velmi útrpně a neodvažuje se pohnout ani o jediný milimetr, což jednoznačně napovídalo, jak moc je výprask pořád cítit. Keith se nestačil k jejich stolu ani pořádně přiblížit a Omalara už prchala pryč, zřejmě se maximálně stydící za to, že ji běloch při ponižující exekuci mohl sledovat. Sotva však vstala, jedna z místních číšnic, procházející právě těsně kolem, se dostala svým loktem do minimálního kontaktu s její postiženou a nepochybně stále bolavou prdelkou. I to ale bohatě stačilo k tomu, aby Omalara divoce nadskočila, pustila z rukou talíř se zbytkem snídaně, který si zrovna chtěla odnést s sebou na pokoj, a oběma rukama se zoufale popadla za rozbolavělou prdel, zatímco začala tiše pofňukávat. Zraky všech přítomných hostů i personálu se na ni samozřejmě ihned zaměřily, mnozí z nich se dokonce začali nahlas smát, nebo na ni ukazovat, zatímco Omalara se obratem dala na nefalšovaný útěk z restaurace, jednu ruku si stále držící vzadu na volných afrických šatech.

Keith se logicky domníval, že se jednalo o pouhou nehodu, avšak jakmile si přisedl k paní Chilembě, která vyhlížela nejpobaveněji ze všech v okolí, byl záhy vyveden z omylu. Ta mu nejdříve objasnila, že v průběhu posledního týdne se Omalara pouze válela na posteli v jejich pokoji, zadnici samozřejmě neustále nahoře, snažící se v klidu a soukromí vzpamatovat z předchozí odporné zkušenosti a přikládající si na pochroumanou prdelku nové a nové obklady napuštěné hojivými roztoky. Taková zpráva se také samozřejmě okamžitě rozšířila po celém hotelu a mezi personálem, který tím byl velmi pobaven a zároveň potěšen. Omalara se k nim až do výprasku chovala vskutku hrozně povýšeně a nepěkně, pročež si nyní všichni užívali její pád. A paní Chilemba to ještě navíc upotřebila k vlastnímu prospěchu, když sama zorganizovala několik dodatečných potupných akcí včetně právě té, které byl Keith svědkem v hotelové restauraci. Inu, co by správná matka neudělala pro dobro svého dítěte…