Povídka „Aristokratická hra 3“

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz

Třetí den v sídle hraběte Blackwooda začal stejně jako předchozí – ostrým zvukem zvonku, který mě vytrhl z neklidného spánku plného podivných, úzkostných snů. Automaticky jsem vyskočila z postele a zaujala pozici, kterou jsem už začínala mít zažitou v těle – ramena dozadu, hrudník vpřed, břicho zatažené, záda rovná. Stála jsem u nohou své postele jako voják na přehlídce, jen místo uniformy jsem měla na sobě tu tenkou, průsvitnou košilku, která mi byla přidělena na spaní.

„Dobrý začátek, číslo 37,“ ozvala se paní Steelová, která právě vstoupila do místnosti. Její chladný hlas ve mně vyvolával podivnou směs strachu a touhy po schválení. „Zdá se, že si pravidla osvojujete rychleji než většina nováčků.“

Mé srdce poskočilo při této neočekávané pochvale, i když jsem si hned vzápětí vyčítala, že mi na jejím názoru záleží. Ale nemohla jsem si pomoct – po dvou dnech nepřetržitého kritizování, opravování a trestání za sebemenší chyby byl i tento drobný projev uznání jako kapka vody na poušti.

„Dnes se seznámíte s jedním z nejdůležitějších aspektů života v sídle,“ pokračovala paní Steelová, procházející mezi postelemi jako generál inspekcí jednotky. „Systémem odměn a trestů.“

Zastavila se uprostřed místnosti a otočila se k nám. Její štíhlá postava v dokonale padnoucím kostýmu vyzařovala autoritu. „Následujte mě, čísla 37, 41 a 43,“ přikázala.

Spolu s dalšími dvěma dívkami, které stejně jako já přišly teprve nedávno, jsem ji následovala z ložnice. Procházely jsme dlouhými chodbami zámku, kde ranní světlo odhalovalo bohatství a historii rodu Blackwoodů – starobylé portréty, vzácné tapiserie, naleštěný nábytek. Vše dýchalo staletími privilegií a moci.

Paní Steelová nás zavedla do prostorné místnosti, která vypadala jako učebna. U jedné stěny stála velká tabule pokrytá čísly a jmény – lépe řečeno čísly, která nám byla přidělena místo jmen. Místnost byla vybavena několika stoly a židlemi, ale my jsme zůstaly stát v pozoru, jak nám bylo vštěpováno.

„Posaďte se,“ dovolila nám paní Steelová a ukázala na židle.

Opatrně jsem se usadila, stále se snažíc udržet správné držení těla. V malbených košilkách jsme všechny cítily chlad tvrdých dřevěných židlí na svých nahých zadcích, což jen umocňovalo náš pocit zranitelnosti.

„Systém bodů,“ začala paní Steelová a ukázala na tabuli, „je základem vašeho života zde. Je to metrika vaší hodnoty, vaší užitečnosti, vaší… výkonnosti.“

Přistoupila k tabuli a dotkla se sloupce čísel. „Každá z vás začíná s nulovými body. To znamená, že nemáte žádné privilegium, žádný status, žádnou… hodnotu.“ To poslední slovo vyslovila s důrazem, který mi způsobil mrazení v zádech. „Svou hodnotu si musíte zasloužit. A to získáváním bodů za dobrou službu.“

Otočila se k nám a její pohled přejel z jedné na druhou. „Čím více bodů, tím více privilegií získáte. Tím… pohodlnější bude váš život zde.“

Vzala do ruky křídu a začala psát na tabuli.

„První stupeň – tisíc bodů,“ vysvětlovala. „Získáte lepší jídlo, teplejší vodu při sprchování, kvalitnější ložní prádlo.“

„Druhý stupeň – pět tisíc bodů. Získáte vlastní malý pokoj místo společné ložnice, více osobního času, možnost vycházek do zahrad v určených hodinách.“

„Třetí stupeň – deset tisíc bodů. Získáte status osobní společnice, budete sloužit primárně jednomu pánovi místo všem hostům, dostanete osobní věci, jako jsou kosmetické produkty, knihy, a další drobné luxusy.“

Rychle jsem počítala v hlavě. Pokud bych získávala deset bodů denně, což se zdálo jako optimistický odhad, trvalo by mi sto dní – více než tři měsíce – než bych dosáhla prvního stupně. A celý rok pro třetí stupeň. Byl to ponurý výhled.

„A jak přesně získáváme body?“ odvážila jsem se zeptat, snažíc se, aby můj hlas zněl uctivě a zainteresovaně, ne vystrašeně nebo vzdorovitě.

Paní Steelová se na mě podívala způsobem, který jsem nedokázala přečíst. „Dobrá otázka, číslo 37,“ řekla nakonec. „Body získáváte plněním svých povinností na výbornou. Za základní služby – úklid, servírování, asistence – můžete získat jeden až pět bodů denně, v závislosti na vašem výkonu. Za speciální služby můžete získat více – deset, dvacet, někdy i padesát bodů za večer.“

Nemusela vysvětlovat, co myslí těmi „speciálními službami“. Po dvou dnech intenzivního výcviku jsem měla až příliš jasnou představu.

„Další způsob, jak získat body, je prokázat mimořádnou iniciativu nebo… kreativitu při plnění přání vašich pánů,“ pokračovala. „Každý aristokrat má své… preference. Naučit se je a předvídat je vám může přinést značné bonusy.“

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Nebylo těžké představit si, co to znamená v praxi.

„A samozřejmě,“ dodala paní Steelová s lehkým úsměvem, „můžete získat body i za pomoc vedení. Informace jsou v tomto domě… ceněny.“

Na okamžik jsem jí nerozuměla, ale pak mi to došlo. Donášení. Chtěli, abychom špehovali a udávaly jedna druhou. Cítila jsem, jak ve mně vzrůstá odpor, ale rychle jsem ho potlačila. Nesměla jsem dát najevo žádné emoce, žádný nesouhlas.

„Ale stejně jako můžete body získat, můžete je také ztratit,“ pokračovala paní Steelová, nyní přecházející před námi. „Za drobná provinění – špatné držení těla, pomalou reakci, nedbalou službu – ztrácíte pět až deset bodů. Za větší přestupky – odmlouvání, nedostatečnou péči o svůj zevnějšek, nedostatek horlivosti – dvacet až padesát bodů. A za vážná porušení pravidel – odmítnutí příkazu, pokus o útěk nebo vzpouru – sto bodů a více… plus samozřejmě odpovídající trest.“

Při zmínce o trestu se mé tělo instinktivně napjalo. Už jsem byla svědkem drobných „korekcí“, které paní Steelová a její asistentky prováděly za menší přestupky – štípání, plácání, slovní ponižování. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by představovalo „odpovídající trest“ za vážné provinění.

„A pokud vaše body klesnou pod nulu?“ zeptala se paní Steelová, a pak sama odpověděla: „Budete přesunuta do…speciálního oddělení pro výcvik nejnáročnějších případů. Věřte mi, že nikdo z vás tam nechce skončit.“

Mráz mi přeběhl po zádech. Co mohlo být horší než to, co už jsme zažívaly?

„A nyní,“ oznámila paní Steelová s náhlou změnou tónu, „si ukážeme malou praktickou demonstraci. Následujte mě.“

Vedla nás dále chodbami, až jsme dorazily do části zámku, kde jsem dosud nebyla. Kamenné zdi zde byly holé, bez dekorací, a vzduch byl vlhký a chladný. Sestoupily jsme po úzkém schodišti a ocitly se v suterénu.

Paní Steelová otevřela těžké dřevěné dveře a pokynula nám, abychom vstoupily. Místnost byla rozlehlá a spoře osvětlená. Uprostřed stál podivný stůl ve tvaru X a vedle něj stojan s různými předměty, které jsem nedokázala identifikovat v šeru. V rohu místnosti se krčila dívka, téměř nahá, třesoucí se strachy.

„Číslo 24,“ představila ji paní Steelová chladně. „Dnes ráno se pokusila o útěk. Byla chycena na hranici pozemku.“

S těmito slovy kývla na dvě asistentky, které čekaly v místnosti. Ty okamžitě přistoupily k dívce, zvedly ji na nohy a přivedly k podivnému stolu. I v tlumeném světle jsem viděla, že dívka má na těle modřiny a škrábance, pravděpodobně způsobené jejím neúspěšným útěkem.

„Ne, prosím,“ zašeptala dívka, její hlas zlomený a slabý. „Už to neudělám. Přísahám.“

Paní Steelová ji ignorovala a obrátila se k nám. „Sledujte pozorně,“ nařídila. „Toto je lekce, kterou si musíte zapamatovat.“

To, co následovalo, byla hodina čisté hrůzy. Dívka byla připoutána k oněm X-ovým držácům, její tělo bezvládně vystavené. Paní Steelová a její asistentky metodicky demonstrovaly různé „korekční techniky“ – od jednoduchých výprasků přes složitější metody zastrašování a ponižování až po postupy, na které nemohu ani pomyslet bez zachvění.

Zpočátku dívka plakala a prosila o milost, ale postupně její prosby slábly, až nakonec umlkly úplně. Když byla nakonec uvolněna z držáků, zhroutila se na zem jako bezvládná loutka s přetrhanými provázky.

Paní Steelová ji pozvedla za bradu, nutíc ji, aby se jí podívala do očí. „Co řekneš?“ zeptala se ledově.

„Děkuji… děkuji, madam,“ zašeptala dívka mezi vzlyky. „Děkuji za lekci. Prosím… prosím, odpusťte mi.“

Usmívala-li se někdy paní Steelová, byl to vždy chladný, vypočítavý úsměv. Ale teď se její tenké rty roztáhly v něco, co připomínalo skutečné potěšení. „Vidíte?“ obrátila se k nám. „Toto je účel trestu. Ne jen způsobit bolest, ale přivést subjekt k naprostému pochopení jeho chyby a k upřímné touze po odpuštění. Skutečná pokora je tím nejkrásnějším výsledkem správně aplikované korekce.“

Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek, ale přinutila jsem se zůstat klidná, nereagovat. Věděla jsem, že jakýkoliv projev nesouhlasu nebo odporu by mohl přitáhnout pozornost paní Steelové mým směrem – a to bylo to poslední, co jsem chtěla.

„Tímto číslo 24 přichází o dvě stě bodů a je přesunuta do oddělení pro speciální výcvik,“ oznámila paní Steelová. „Její případ poslouží jako připomínka pro všechny, že svoboda není to, co si zde zasloužíte. To, co si zasloužíte, je to, co si odpracujete. Co si… vytrpíte.“

S těmito slovy pokynula asistentkám, které odtáhly stále vzlykající dívku pryč. Zvuk jejích bosých nohou šoupajících se po kamenné podlaze mi bude rezonovat v hlavě ještě dlouho.

„To je pro dnešek vše,“ řekla paní Steelová, jako by se nic zvláštního nestalo, jako bychom právě nezažily něco, co by mohlo narušit i tu nejodolnější psychiku. „Vrátíte se do svých povinností. Číslo 37, budete dnes asistovat v knihovně. Číslo 41, váš úkol je v kuchyni. Číslo 43, budete pomáhat při přípravě západního křídla pro příjezd hostů.“

Rozešly jsme se bez jediného slova. Já jsem zamířila do knihovny, mé kroky mechanické, mysl paralyzovaná tím, co jsem viděla. V knihovně mě čekala starší žena – jedna z mnoha pracovnic panství, které měly na starosti každodenní chod domu.

„Ah, nová dívka,“ konstatovala bez zvláštního zájmu. „Budeš utírat prach z horních polic a rovnat knihy podle mých instrukcí.“

Následující hodiny jsem strávila lezením po žebříku a opatrným čištěním vzácných svazků. Byla to monotónní, ale alespoň ne ponižující práce, a já jsem byla vděčná za tento okamžik relativního klidu.

Odpoledne jsem potkala Emily u oběda. Seděly jsme u dlouhého stolu v jídelně pro služebnictvo, jedly prosté, ale výživné jídlo. Bylo nám dovoleno mluvit, pokud jsme udržovaly tiché, zdvořilé konverzace.

„Jak jsi přežila ráno?“ zeptala se mě Emily tiše.

„Viděla jsem…“ začala jsem, ale nemohla jsem najít slova. „Tu dívku, která se pokusila utéct…“

Emily přikývla, její výraz vážný. „Slyšela jsem o tom. Dělá se to vždycky veřejně. Je to způsob, jak nás všechny udržet v řadě.“

„Je to hrozné,“ zašeptala jsem, dávajíc si pozor, aby nás nikdo neslyšel. „Jak můžou být lidé tak… krutí?“

Emily se rozhlédla, aby se ujistila, že jsme samy, a pak se ke mně naklonila ještě blíž. „Musíš pochopit, pro ně nejsme lidé,“ vysvětlila. „Jsme jen… nástroje. Hračky. Způsob, jak ukázat svou moc.“

Podívala jsem se na ni, na dívku, která tu byla už měsíce. Její původně jasně modré oči nyní vypadaly matně, jako by něco uvnitř nich pohaslo. „Jak to vydržíš?“ zeptala jsem se jí. „Jak… přežíváš?“

Emily pokrčila rameny. „Přizpůsobíš se. Najdeš si malé radosti. A hlavně… hraješ jejich hru. Získáváš body. Postupuješ v systému.“ Její hlas zněl prázdně, jako by opakovala naučenou lekci. „Mám už skoro dost bodů na třetí stupeň. Když budu osobní společnicí, budu mít jen jednoho pána, ne desítky. To je… lepší.“

Neodpověděla jsem. Nebylo jasné, zda se Emily skutečně přizpůsobila, nebo jen vymyla mozek sama sobě, aby přežila. Možná v tom nebyl rozdíl.

V tom okamžiku jsem si všimla dívky sedící o pár míst dál. Byla to ta samá, která včera večer ztratila body za drobný přestupek při večeři. Nyní se naklonila k jedné z asistentek paní Steelové a něco jí šeptala. Asistentka pozorně poslouchala, občas přikývla a pak si něco zapsala do malého notesu.

„Co to dělá?“ zeptala jsem se Emily.

Emily se podívala směrem, kterým jsem ukázala, a její výraz se zatvrdil. „Donáší,“ odpověděla tiše. „Říká jim, co slyšela, co viděla. Kdo porušil pravidla, kdo si stěžoval, kdo plánoval vzdor.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. „A za to dostane body?“

Emily přikývla. „Přesně tak. Pět bodů za drobnou informaci, dvacet nebo více za něco vážného. Je to další způsob, jak nás kontrolují – obracejí nás proti sobě navzájem.“

Najednou jsem si uvědomila, jak nebezpečné je mluvit otevřeně, dokonce i s Emily. Jak jsem mohla vědět, že i ona nesbírá body za informace? Důvěra byla v tomto místě nebezpečným luxusem.

Večer, když jsem se vrátila do společné ložnice, našla jsem na mé posteli malou kartičku. Stálo na ní: „Číslo 37: dnešní skóre +8 bodů. Celkový stav: 93 bodů.“

Osm bodů za celý den dřiny. Při tomto tempu by mi trvalo… rychle jsem počítala… asi 125 dní, než bych dosáhla prvního stupně. Více než čtyři měsíce.

Posadila jsem se na okraj postele, kartičku stále v ruce. Při příchodu jsem měla tolik plánů – vydržet, přizpůsobit se, získat body, možná se jednoho dne dostat na vysokou pozici a pak… uniknout? Teď se ty plány zdály naivní a vzdálené.

Toto byl systém navržený tak, aby nás držel v neustálém stavu úzkosti, nejistoty a konkurence. Nikdy dost bodů, nikdy dost uznání, vždy hrozba ztráty toho mála, co jsme už získaly. A za jakou cenu?

Emily se posadila vedle mě, jako by četla mé myšlenky. „Nesmíš to vidět jako marnost,“ zašeptala. „Musíš to vidět jako hru. Hru, kterou se můžeš naučit hrát lépe než ostatní.“

Podívala jsem se na ni, na její vyhaslé oči a mechanický úsměv. Byla to Emily, kdo mluvil, nebo to byl hlas systému, který jí vymyl mozek?

„Jak?“ zeptala jsem se prostě.

Emily ztišila hlas na sotva slyšitelný šepot. „Pozoruj. Uč se. Zjisti, co který pán má rád. Co která asistentka oceňuje. Koho si paní Steelová všímá. A pak… pak se přizpůsob. Staň se tím, čím tě chtějí mít.“

Zírala jsem na ni. To znělo jako… vzdát se. Poddat se. Ztratit sebe samu.

Jako by mi četla myšlenky, Emily se hořce usmála. „Nemáš na vybranou. Buď se přizpůsobíš, nebo tě zlomí. A věř mi, raději se přizpůsobíš. Ti zlomení… ti končí v suterénu. Trvale.“

Položila mi ruku na rameno, její dotyk nečekaně jemný. „Spi,“ řekla. „Zítra tě čeká další den výcviku.“

Lehla jsem si na tvrdou postel, přikrývku těsně kolem těla jako štít proti světu venku. Ve tmě ložnice jsem naslouchala tichému vzlykání některých dívek a hlubokému, pravidelném dýchání jiných – těch, které už se naučily vypnout své emoce, své myšlenky, své já.

Zítra. Další den. Další body. Další krok v systému odměn a trestů, který nás všechny měnil v něco méně než lidského.

A nejhorší ze všeho bylo, že jsem cítila, jak začínám přemýšlet v jeho termínech. Jak začínám počítat body, hodnotit své šance, plánovat strategii. Jak se někde hluboko ve mně začíná rodit myšlenka, že možná Emily má pravdu. Možná jediný způsob, jak přežít, je hrát jejich hru.

Lépe než ostatní.

S touto znepokojivou myšlenkou jsem se ponořila do neklidného spánku, naplněná stejnými díly strachu a odhodlání. Už jsem nebyla Marie. Byla jsem číslo 37. Dívka s 93 body. A kdesi hluboko ve mně byl stále ten plamínek – ne vzdoru, ne naděje, ale něčeho mnohem primitivnějšího a silnějšího. Vůle přežít.

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz