Povídka „Dana a voják“

Dana si toho moc nepamatovala. Vlastně vůbec nic. Zato věděla docela určitě, že jí nechutně bolí hlava. Čim dál víc. Otevřela oči a udiveně zamrkala. Nic totiž neviděla. Zato slyšela hučení motoru a zvláštní vibrace. Aha… jede v autě. A asi zavřená v kufru. V autě… začínala si vzpomínat. Na to, jak šla ze školy… jak před ní přibrzdilo auto… a jak jí zezadu někdo chytil a nacpal nechutně smradlavej hadr do obličeje. Ani nevěděla, jestli má být ráda, že si začíná vzpomínat. Co ale věděla bylo, že se nemůže hýbat, protože jí někdo hodně pečlivě svázal. Snažila se nevnímat bolest hlavy a upadla do polospánku.

Probralo ji, když auto zastavilo a vypnul se motor. Ozvaly se kroky a cvakl zámek kufru. Oslnilo jí prudké světlo.

„tak polez, ty čubko!“, ozvalo se od víka. Začala tam mhouřit oči… uviděla vojáka. Vyholená hlava, nepříjemný obličej, maskáče, kanady. A dvě silné ruce, se kterýma ji chytil pod ramenama, vytáhnul ven a hodil na zem. Začala se rychle zvedat, protože tam byl sníh. Moc oblečená nebyla, šla ze školy, když jí „naložil“ a bundu jí sundal. Takže teď ležela na zemi v džínech a tričku. To zvedání jí ale moc nešlo, měla ruce svázané za zády. A hlavně ten voják jí na zemi přitlačil. Kanadou. „Zůstaň dole, píčo, dokud ti neřeknu aby ses zvedla“ utrousil klidně. Neposlechla a zkusila se znova zvednout. „Tys mi nerozumněla“ zeptal se a vzduchem se mihla jeho ruka. Zase skončila na zemi a cítila, jak jí nabíhá levá tvář. Tak lehce se rozhlédla kolem sebe: kam viděla pole, akorát před ní nějakej barák. Totální zapadákov, tady se pomoci nedovolá. Začínalo jí docházet, v jak moc velkym je průšvihu.

Byla docela hezká osmnáctiletá černovláska. Patřičně sebevědomá, vlasy těsně nad zadek – to byla její chlouba – dlouhé nohy, středně velká prsa, příjemný obličej. Ten obličej jí začinal natékat a to sebevědomí nechutně klesat. Voják se malinko sehnul a pevně jí chytil za vlasy. Vytáhnul jí za ně do kleku. „Poslouchej mě dobře, čubko. Doufám, že ti to začíná docházet. Nezkoušej mě srát. Budeš dělat přesně, co ti řeknu a kdy ti řeknu.“ S rozmyslem jí brutálně zakroutil za vlasy. Vyjekla bolestí, ale to ho nezajímalo. Plesk. Facka. Plesk. Další. A další. Začaly jí pálit tváře. Ještě třikrát to plesklo a hodil jí zpátky do sněhu. Začínala jí být docela zima. Kromě těch tváři, ty jí prokrvil až dost. „Oslovovat mě budeš Pane. A teď čekám, až mě poprosíš, jestli bys mi ho nemohla vykouřit“.

Nechápavě na něj zírala. Jenom chvilku, pak jí chytil znova za vlasy, znova jí vytáhnul do kleku a dostala další facku. A další. A další. Pak jí zase zahodil do sněhu. Ležela tam a nechutně jí pálil celý obličej a klepala se zimou. A došlo jí, že hrdost bude muset stranou. Uviděl to na ní. „Chceš mi něco říct? O něco mě poprosit, píčo?“ zeptal se jí s úsměvem. „Ano, Pane. Chtěla jsem Vás poprosit, jestli bych Vás nemohla vykouřit…“ dostala ze sebe poníženě a chtěla se propadnout hanbou. „A co bys mi chtěla vykouřit?“ upřímně se bavil. „Vašeho velkého ptáka“, pochopila o co mu jde. „A moc bys to chtěla?“ „Ano, Pane, moc“ byla jí opravdu zima a nechtěla dostat další nakládačku. „Ze se ti chce, v týhle zimě. Ale když ti to udělá radost, tak teda můžes“ řekl s úsměvem, znova se sehnul, znova jí chytil za vlasy jednou rukou a druhou si rozepnul kalhoty a vylovil si ho. Neměl ho nijak velkýho – aspoň co mohla Dana posoudit – zato hodně smrděl. Znala akorát své dva dosavadní přítele, a ti byli velcí stejně a rozhodně se myli. A taky po ní nic takovýho nechtěli. Teď si ale vybírat nemohla. Chytil jí za vlasy i druhou rukou a namáčknul jí ho do obličeje. Otevřela pusu a pokoušela se nepozvracet. Cítila, jak začíná mohutněz. Chytil jí za vlasy opravdu pevně a přirážel jí do krku. Netrvalo to moc dlouho, naštěstí. jinak by se asi udusila. Najednou nesrozumitelně zařval a vycákal se jí přímo do pusy. Asi to na vojně dlouho neměl, protože jí měla opravdu plnou. „Nezkoušej ukápnout! Všechno spolykáš, ty malá čubko. Nebo si mě fakt nepřej.“ Nějak se jí to podařilo, i když jí z tý chyti bylo hodně špatně.

Zapnul si kalhoty a odtáhnul jí za vlasy dovnitř domu. Nebo vlastně spíš do sklepa. Kupodivu bylo vytopeno. Do zdi tam byl zabetonován ocelový kruh, od kterého vedl docela dlouhý řetěz, který končil poutem na nohu. Rychle jí připoutal, sedl si do křesla a začal jíst něco z konzervy. Dana ležela na zemi a nedostala nic. „Snad bys nechtěla taky něco k žrádlu? Teď si přece dostala oběd. Ale dobře, přidám ti. Sundej si ty hadry, mrdno!“ řekl po chvíli a začal si zase rozepínat kalhoty.

Se stále vzrůstající ochotou se svlíkla. Za tu rostoucí ochotu mohl fakt, že si sundal pásek, a začal jí s ním mlátit hlava nehlava. A taky prdel neprdel. Ještě chvíli pokračoval, i když už byla svlečená. Evidentně ho to totiž bavilo. Pak jí ho znova narval do pusy. Když měl pocit, že mu dost stojí, vyndal ho a povalil jí na břicho. „Roztáhni ty svoje zkurvený kejty, kurvo!“ začal se do ní dobývat zezadu. Křičela bolestí, ale jeho to evidentně nezajímalo. Po chvíli přestal a zase si ho nechal kouřit. A zase zezadu. A pak zase do pusy. Pak jí chytil znova za vlasy začal jí s hlavou sám přirážet. Když začínala lapat po dechu, vystříkal se do ní. Počkal, až zase všechno sní. A nechal si ho poctivě očistit. Pak jí pro pořádek dal pořádnou facku a odebral se do křela, kde se přikryl kabátem a začal pozvolna chrápat.

Dana ležela na zemi, vnímala v puse pachuť jeho semene a přemýšlela, co bude dál… Nenapadaly jí příjemné vyhlídky.