Povídka „Cesta odevzdanosti 3.“

Rád se seznámím s dívkou či ženou, kterou vzrušuje být otrokyní. Kontakt: prootrokyni@email.cz

Jirkův byt byl prostorný, minimalisticky zařízený, s vysokými stropy a velkými okny. Stěny byly vymalované v neutrálních tónech, nábytek elegantní, ale nijak okázalý. Všechno bylo dokonale uklizené, každý předmět na svém místě. Žádné zbytečné dekorace, žádný nepořádek. Jen čisté linie a funkční prostor.

Sledovala jsem Jirku, jak zavírá dveře. Zvuk zámku ve mně vyvolal nával paniky. Byla jsem tady – sama v bytě s mužem, kterého jsem viděla teprve podruhé v životě, připravená se mu podřídit způsobem, který byl v přímém rozporu se vším, co jsem dosud považovala za správné a rozumné.

„Pověs si kabát sem,“ řekl klidně a ukázal na věšák u dveří. Jeho hlas zněl jinak než v kavárně – autoritativněji, s jemným podtónem příkazu, který nedával prostor pro diskuzi.

Poslušně jsem si sundala kabát a pověsila ho na určené místo. Ruce se mi lehce třásly, srdce mi bušilo v hrudi. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká kapka studeného potu.

„Následuj mě,“ řekl jednoduše a vedl mě do obývacího pokoje. Byl prostorný, s velkým stolem z tmavého dřeva, který vypadal spíš jako pracovní stůl než jídelní. Na stole ležela čistá kopie smlouvy.

„Posaď se,“ ukázal na židli u stolu. Sám zůstal stát. Tohle drobné gesto – on stojící, já sedící – okamžitě vytvořilo hierarchii, která mi připomněla, proč jsem tady.

Posadila jsem se, snažíc se o vzpřímený, důstojný postoj, přestože jsem uvnitř cítila podivnou směs strachu a vzrušení. Nepříjemně jsem si uvědomovala, jak mě pozoruje, jak hodnotí každý můj pohyb, každý výraz v mé tváři.

„Přinesla jsi podepsanou smlouvu?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla jsem a vytáhla z kabelky složený dokument.

„Dobře,“ přikývl. „Ale než přistoupíme k formálnímu začátku našeho vztahu, chci si být jistý, že plně chápeš, na co se chystáš přistoupit.“

Odmlčel se a pak pokračoval tišším hlasem: „Smlouva, kterou jsi četla, detailně popisuje vztah založený na tvé absolutní poslušnosti a mé absolutní kontrole. Je to vztah, který bude vyžadovat, abys překonala své hranice, své ego, svou pýchu. Budeš se učit poslouchat, sloužit, snášet ponížení i bolest. Ne pro své potěšení, ne pro mé potěšení, ale pro hlubší pochopení své vlastní přirozenosti.“

Každé jeho slovo jako by se mi zařezávalo do kůže. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, jak se mi svírá hrdlo. Ale nedokázala jsem odvrátit pohled. Jeho oči mě držely jako v hypnóze.

„Bude to náročné,“ pokračoval. „Budou momenty, kdy mě budeš nenávidět, kdy budeš nenávidět sebe za to, že jsi souhlasila. Ale pokud vydržíš, pokud projdeš procesem transformace, který ti nabízím, nalezneš svobodu, kterou jsi nikdy nepoznala – svobodu od očekávání, od předstírání, od neustálého břemene volby.“

Polkla jsem, snažila se najít hlas. „Rozumím,“ řekla jsem tiše.

„Skutečně?“ zeptal se a v jeho hlase byl náznak pochybnosti. „Nebo si jen myslíš, že rozumíš? Představuješ si nějakou romantizovanou verzi toho, co tě čeká? Myslíš, že to bude jen hra, něco, co lze snadno začít a stejně snadno ukončit?“

Jeho otázky mě zaskočily svou přímočarostí. Měla jsem pocit, že vidí přímo do mých nejhlubších myšlenek, do mých pochybností a nejistot.

„Já…“ začala jsem, ale nedokázala jsem zformulovat odpověď. Protože měl pravdu. Část mě si to představovala jako hru, jako experiment, který mohu kdykoli ukončit a vrátit se ke svému normálnímu životu.

Jirka přikývl, jako by přesně věděl, co si myslím. „To je v pořádku. Nikdo nemůže plně pochopit, co ho čeká, dokud to nezažije. Ale musíš vědět, že jakmile tuto smlouvu podepíšeme, očekávám absolutní odhodlání. Nejde o to, že bys nemohla odejít – to právo ti vždy zůstane. Jde o to, že zatímco jsi tady, zatímco jsi se mnou, budeš existovat podle mých pravidel, mých příkazů.“

Znovu se odmlčel, jako by mi dával čas na rozmyšlenou. Pak pokračoval: „A nyní, než přistoupíme k podpisu, musíš prokázat svou upřímnost. Musíš mi říct, proč to chceš. Ne nějakou intelektuální analýzu, ne nějakou sofistikovanou filozofickou úvahu. Chci prostou, upřímnou pravdu, bez ohledu na to, jak ponižující může být její vyslovení.“

Ta otázka mě zasáhla jako fyzický úder. Proč to chci? Mohla jsem si vymyslet nějakou vznešenou motivaci, nějaké hluboké filozofické zdůvodnění. Ale věděla jsem, že by to nebyla pravda. A Jirka by to poznal.

Zavřela jsem oči, snažila se najít odvahu k upřímnosti. Když jsem je znovu otevřela, viděla jsem, že Jirka stále čeká, trpělivý, bez náznaku netrpělivosti. Jako by měl celou noc, celý život na to, aby si vyslechl mou odpověď.

„Chci to, protože…“ začala jsem a pak se zastavila, hlas se mi třásl. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala: „Chci to, protože jsem unavená z předstírání. Unavená z neustálého rozhodování, z nesení zodpovědnosti za každý aspekt svého života. Chci… chci odevzdat kontrolu, chci, aby někdo jiný rozhodoval, aby mi říkal, co mám dělat.“

Odmlčela jsem se, ale věděla jsem, že to není celá pravda. A on to věděl také.

„Pokračuj,“ řekl klidně. „To není všechno.“

Zavřela jsem oči, cítila, jak mi po tváři stéká slza studu. „Chci to, protože… protože mě vzrušuje představa být ovládaná, být ponížená, být použitá,“ řekla jsem nakonec, hlas tak tichý, že jsem si nebyla jistá, zda mě slyšel. „Je to špatné, je to zvrácené, ale nemohu to potlačit. Čím víc jsem se snažila ty myšlenky ignorovat, tím silnější byly.“

Znovu jsem otevřela oči, připravená vidět v jeho tváři znechucení nebo pohrdání. Ale viděla jsem jen klid a něco, co se podobalo uznání.

„Děkuji za tvou upřímnost,“ řekl. „Není nic špatného nebo zvráceného na tvých touhách. Jsou přirozenou součástí tvé osobnosti, stejně jako tvá inteligence nebo tvá ctižádost. Ale musíš se naučit je přijmout, bez studu, bez viny.“

Přešel ke stolu a posadil se naproti mně. „Nyní, když jsi byla upřímná, můžeme přistoupit k podpisu.“

Otevřel smlouvu a pečlivě ji prolistoval, jako by ji četl poprvé, přestože jsem věděla, že ji musel vytvořit. Pak vzal pero a podepsal poslední stránku. Pero mi podal, aniž by cokoli řekl.

S třesoucí se rukou jsem pero přijala a podepsala své jméno vedle jeho. Byl to ten nejintenzivnější moment mého života – jako bych podepsala něco mnohem významnějšího než jen smlouvu. Jako bych podepsala změnu své identity, svého osudu.

„Dobře,“ řekl, když jsem dokončila podpis. „Od této chvíle mě budeš oslovovat ‚pane‘. Každou odpověď začneš slovy ‚Ano, pane‘ nebo ‚Ne, pane‘. Budeš mluvit jen když jsi tázána nebo když žádáš o povolení něco udělat. Rozumíš?“

Polkla jsem, náhle si uvědomujíc realitu situace. Tohle nebyla hra, nebyla to fantazie. Byl to skutečný vztah, se skutečnými pravidly.

„Ano, pane,“ řekla jsem tiše, cítíc podivnou směs studu a vzrušení, když jsem ta slova vyslovila poprvé.

„Výborně,“ přikývl. „Nyní si projdeme základní pravidla, která budeš dodržovat. Některá z nich jsi už četla ve smlouvě, ale chci se ujistit, že je plně chápeš.“

Vytáhl z šuplíku v stole složku papírů a předal mi je. „Toto je kodex chování, který budeš dodržovat. Nastuduj si ho pečlivě. Očekávám, že se naučíš všechna pravidla a protokoly nazpaměť. Budeš testována na jejich znalost a jakákoli chyba bude trestána.“

Přijala jsem složku a položila ji před sebe. Na první straně bylo napsáno velkými písmeny „KODEX CHOVÁNÍ A PROTOKOLY“. Bylo to jako nějaká učebnice nebo manuál – formátované s nadpisy, body, odstavci.

„První a nejdůležitější pravidlo,“ pokračoval Jirka, „je absolutní upřímnost. Nikdy mi nesmíš lhát, nikdy nic zatajovat, nikdy nemanipulovat. Tvé myšlenky, tvé pocity, tvé touhy – vše mi náleží a vše musí být sdíleno, bez ohledu na to, jak ponižující to může být.“

Přikývla jsem. „Ano, pane.“

„Druhé pravidlo je okamžitá poslušnost. Když ti dám příkaz, očekávám jeho okamžité vykonání, bez otázek, bez váhání. Pokud nerozumíš příkazu, můžeš požádat o objasnění, ale pouze s mým svolením.“

„Ano, pane,“ zopakovala jsem, cítíc, jak se mi svírá žaludek při představě absolutní poslušnosti.

„Třetí pravidlo je projev vděčnosti. Za každý příkaz, za každý trest, za každou lekci mi poděkuješ. Ne proto, že to očekávám, ale proto, abys připomněla sama sobě, že vše, co dělám, slouží tvému růstu.“

„Ano, pane. Děkuji, pane,“ řekla jsem instinktivně, a viděla jsem, jak se v jeho očích objevil náznak uznání.

„Dobře,“ přikývl. „To jsou základní principy. Kodex obsahuje mnohem detailnější pravidla – jak stát, sedět, klečet, jak se pohybovat v mé přítomnosti, jak přijímat a předávat předměty, jak žádat o povolení k základním úkonům. Všechna tato pravidla se naučíš a budeš je aplikovat s absolutní precizností.“

Listovala jsem kodexy, zahlcená množstvím detailů. Byly tam sekce o verbální komunikaci, neverbální komunikaci, osobní hygieně, oblékání, stravování, spánku… Každý aspekt existence měl svá přesná pravidla.

„Tohle všechno se mám naučit?“ zeptala jsem se nejistě.

Jirkův výraz se okamžitě změnil. Stal se chladnějším, přísnějším. „Ano, Eliško. A právě jsi porušila dvě pravidla. Neoslovila jsi mě ‚pane‘ a mluvila jsi bez dovolení.“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Omlouvám se, pane,“ řekla jsem rychle.

„Omluva nestačí,“ odpověděl. „Každé porušení pravidel bude trestáno. To je součást výcviku. Bez důsledků není učení.“

Najednou jsem si uvědomila, že to myslí vážně. Že každé slovo ve smlouvě, každé pravidlo v kodexu bude vymáháno. Že tento muž, kterého jsem sotva znala, bude kontrolovat každý aspekt mé existence, trestat mě za sebemenší prohřešek proti jeho pravidlům.

A přesto – přesto mě ta představa naplňovala zvláštním vzrušením, téměř očekáváním. Jako by část mě toužila být potrestána, být ponížena, být ovládána s absolutní přísností.

„Ano, pane,“ řekla jsem tiše. „Rozumím, pane.“

„Dobrá,“ přikývl. „Za tato dvě porušení pravidel budeš potrestána zítra, při naší první lekci. Nyní k tvému prvnímu úkolu. Do zítřka do večera se naučíš všechna základní pravidla v kodexu. Budeš testována a každá chyba bude přísně trestána. Navíc ručně přepíšeš celý kodex – slovo za slovem, pravidlo za pravidlem. To ti pomůže internalizovat jeho obsah.“

„Ano, pane. Děkuji, pane,“ odpověděla jsem, cítíc podivnou směs strachu a nadšení.

„Nyní si stoupni,“ přikázal.

Okamžitě jsem vstala, srdce bušící tak silně, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet.

„Základní pozice stání je následující,“ řekl a vstal také. „Nohy mírně od sebe, na šířku ramen. Ruce za zády, pravá ruka drží levé zápěstí. Záda rovná, hrudník mírně vypnutý, brada paralelně s podlahou. Oči sklopené k zemi, nikdy se nedíváš přímo na mě, pokud ti to není výslovně přikázáno. Ukaž mi to.“

Snažila jsem se zaujmout pozici, jak ji popsal. Bylo to zvláštně formální, jako nějaký vojenský postoj nebo baletní pozice.

Jirka kolem mě pomalu procházel, hodnotil mé provedení. Cítila jsem jeho pohled jak fyzický dotyk, zkoumající každý detail mého postoje.

„Záda rovněji,“ řekl a lehce se dotkl mých lopatek. I přes látku kostýmu jsem cítila teplo jeho ruky. „Hlavu trochu níž, oči více sklopené.“

Snažila jsem se upravit postoj podle jeho instrukcí, ale bylo těžké odhadnout, zda to dělám správně bez vizuální zpětné vazby.

„Lépe,“ řekl nakonec. „Ale stále daleko od dokonalosti. Tohle je první pozice, kterou se musíš naučit – pozice ‚Připravena‘. Kdykoli vstoupíš do místnosti, kde jsem já, automaticky zaujmeš tuto pozici a počkáš na další instrukce.“

„Ano, pane,“ odpověděla jsem, stále se snažíc udržet správný postoj.

„Dobře. Teď tě naučím druhou základní pozici – ‚Klekni‘.“

Při tom slově jsem pocítila nával paniky. Věděla jsem, že tento moment přijde, četla jsem to ve smlouvě, ale nějak jsem si nepředstavovala, že to bude tak brzy, tak náhle.

„Když řeknu ‚Klekni‘, okamžitě si klekneš na obě kolena, vzdálená od sebe přesně na šířku ramen. Ruce položíš na stehna, dlaněmi vzhůru. Záda budou rovná, pohled sklopený k zemi. Klekni.“

Ta poslední dvě slova byla vyřčena jako jasný, nezpochybnitelný příkaz. Na okamžik jsem zaváhala, uvědomena si, co se ode mě žádá. Klečet před cizím mužem, v elegantním kostýmu, který jsem si oblékla, abych vypadala profesionálně a důstojně.

Ale pak jsem si vzpomněla na smlouvu, na svůj podpis, na svůj slib poslušnosti. Pomalu jsem si klekla, cítíc, jak se mi kostým napíná kolem stehen. Položila jsem ruce na stehna, dlaněmi vzhůru, a sklonila pohled k zemi.

V té pozici jsem se cítila neuvěřitelně zranitelná, neuvěřitelně submisivní. Už to nebyla abstraktní myšlenka, nebyla to fantazie. Byla to realita – klečela jsem na podlaze před mužem, kterého jsem sotva znala, v pozici naprosté submise.

„Dobře,“ řekl tiše. „Jak se cítíš v této pozici?“

Zaváhala jsem, nevěděla jsem, jak odpovědět. Jak jsem se cítila? Ponížená? Ano. Zahanbená? Určitě. Ale také… také zvláštně osvobozená. Jako by samotný akt klečení odstranil nějakou překážku uvnitř mě, uvolnil nějaké dlouho zadržované napětí.

„Cítím se… ponížená, pane,“ řekla jsem nakonec. „Ale také… také klidná, pane.“

Viděla jsem, jak přikývl, v jeho očích byl výraz uznání. „To je dobré. Ponížení je cesta k pokoře, a pokora je cesta k sebepoznání. A klid… klid je první známkou toho, že nalézáš svou pravou přirozenost.“

Pak se dotkl mé brady, jemně, ale pevně, a přinutil mě zvednout hlavu, abych se mu podívala do očí. „Pamatuj si tento moment, Eliško. První okamžik, kdy jsi klečela u mých nohou. První krok na cestě, která tě povede k tvému skutečnému já.“

Bylo něco v těch slovech, něco v intenzitě jeho pohledu, co mě přimělo uvěřit, že má pravdu. Že tohle není jen podivná hra nebo experiment, ale skutečně transformativní zkušenost, která mě může dovést k hlubšímu pochopení sebe sama.

„Děkuji, pane,“ řekla jsem měkce, tentokrát bez přemýšlení, ze skutečného pocitu vděčnosti.

„Vstaň,“ přikázal.

Vstala jsem, překvapená tím, jak ztuhlá jsem byla i po tak krátké době klečení.

„Dnes pro tebe mám jeden úkol, pak se vrátíš domů a budeš pracovat na memorování a přepisování kodexu,“ řekl. „Chci, abys šla do ložnice – dveře napravo od chodby – a převlékla se do oblečení, které tam najdeš připravené. Pak se vrátíš sem a ukážeš mi, jak vypadáš.“

„Ano, pane,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi rudnou tváře při pomyšlení na to, co mě čeká.

Šla jsem do ložnice, která byla stejně minimalistická jako zbytek bytu – velká postel s jednoduchým béžovým přehozem, dvě noční stolky, vestavěné skříně. Na posteli ležela složená hromádka oblečení.

Když jsem přistoupila blíž, zjistila jsem, že je to spodní prádlo – černá krajková podprsenka a kalhotky, samodržící punčochy. Vedle ležel tenký černý obojek s malým stříbrným kroužkem vpředu.

Polil mě horký stud, když jsem ty věci uviděla. Tohle byl skutečný test – ne intelektuální diskuze, ne abstraktní filozofické koncepty, ale realita podrobení se, reality obnažení před cizím člověkem.

A přesto jsem věděla, že to udělám. Že to musím udělat, ne proto, že jsem to slíbila, ale proto, že něco uvnitř mě to chtělo, toužilo po tom. Bylo to, jako by mé tělo reagovalo na nějaký dávný, zabudovaný instinkt, o jehož existenci jsem dosud nevěděla.

Pomalu jsem se svlékla, každý kus oblečení skládajíc s pečlivostí, která byla spíš výsledkem nervozity než skutečné úhlednosti. Když jsem stála jen ve svém vlastním spodním prádle, cítila jsem se neskutečně zranitelná. Jako by samotný akt svlékání ze mě odstranil vrstvy ochrany, které jsem si budovala léta.

Oblékla jsem si připravené spodní prádlo, překvapená tím, jak dokonale mi sedí. Krajka byla měkká proti kůži, punčochy hladké a lesklé. Cítila jsem se jako někdo jiný, jako by tohle oblečení bylo součástí nějaké nové identity, kterou jsem teprve začínala objevovat.

Nakonec jsem vzala obojek. Byl z měkké kůže, přizpůsobený tak, aby neškrtil, ale zároveň aby byl stále citelný. Zapnula jsem ho kolem krku, překvapená tím, jak intimní a zároveň osvobozující ten pocit byl.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla na stěně a téměř nepoznala ženu, která na mě zírala zpět. Vypadala jsem… jinak. Zranitelná, ale zároveň silná. Podrobená, ale zároveň svobodná. Byl to paradox, který jsem nedokázala pochopit, ale který jsem cítila ve svém těle, ve svém dechu, ve svém pulsu.

S poslední hlubokým nádechem jsem se vrátila do obývacího pokoje. Jirka stále seděl u stolu, klidný, kontrolovaný, autoritativní. Když jsem vstoupila, jeho oči se na mě upřely s intenzitou, která mě přimrazila na místě.

„Pojď sem,“ řekl tiše. „Stoupni si přede mě.“

Přešla jsem k němu, vědomá si každého kroku, každého pohybu svého téměř nahého těla. Stoupla jsem si před něj, ruce nejistě visící podél těla, neschopna zaujmout pozici „Připravena“ kvůli nedostatku cviku a extrémní nervozitě.

Vstal a pomalu kolem mě procházel, jeho oči hodnotící každý detail. Necítila jsem jen stud, ale i zvláštní pýchu – pýchu na to, že mohu být viděna, hodnocena, obdivována.

„Otáčej se,“ přikázal.

Pomalu jsem se otočila, vystavujíc svá záda, svůj zadek, znovu svou přední část jeho hodnotícímu pohledu.

„Zaujmi pozici ‚Kontrola‘,“ řekl.

Zaváhala jsem, toto nové slovo mi nic neříkalo. „Omlouvám se, pane, ale neznám tuto pozici.“

„To je v pořádku,“ řekl, jeho hlas překvapivě jemný. „Je to nová pozice, kterou se naučíš. Stoupni si čelem ke stěně, předkloň se, ruce opři o zeď. Nohy rozkroč na šířku ramen.“

Udělala jsem, jak mi bylo řečeno, čelem ke zdi, ruce opřené o její chladný povrch. V této pozici jsem byla ještě zranitelnější, ještě více vystavená.

„Více se předkloň,“ instruoval mě. „Záda prohnutá, hýždě vystrčené.“

Poslušně jsem se více předklonila, cítíc, jak se mi kalhotky napínají přes hýždě, jak se mi podprsenka posunuje, když jsem prohnula záda.

Pak přišel za mě, tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla, ale nedotýkal se mě. Instinktivně jsem se napjala, očekávajíc dotek, který nepřicházel.

„Toto je pozice ‚Kontrola‘,“ řekl tiše, jeho hlas přímo u mého ucha. „V této pozici jsi maximálně zranitelná, maximálně vystavená. Je to pozice, která symbolizuje naprostou odevzdanost, naprosté přijetí mé kontroly nad tvým tělem.“

Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech, jak mi buší srdce. Byla to nejintimnější, nejzranitelnější pozice, v jaké jsem kdy byla před jiným člověkem.

„Rukama si roztáhni hýždě,“ přikázal náhle. „Ukaž mi všechno. Žádné skrývání, žádný stud.“

Ta slova mě zasáhla jako úder. Toto byla absolutní hranice studu, absolutní hranice intimity. Rukama roztáhnout vlastní hýždě, vystavit ty nejintimnější části svého těla jeho pohledu.

Na okamžik jsem zaváhala, paralyzovaná studem a strachem.

„Eliško,“ řekl tiše, ale s nezpochybnitelnou autoritou. „Uděláš to, protože jsi to slíbila. Protože jsi podepsala smlouvu. Protože hluboko uvnitř to chceš udělat, toužíš být viděna, hodnocena, kontrolována tímto způsobem.“

A měl pravdu, uvědomila jsem si s novou vlnou studu. Část mě – ta nejhlubší, nejskrytější část – to skutečně chtěla. Toužila být takto exponovaná, takto zranitelná, takto pod kontrolou.

S třesoucíma se rukama jsem udělala, co požadoval. Uvolnila jsem jednu ruku ze zdi, pak druhou, a sáhla za sebe. Prsty jsem našla okraj kalhotek a odhrnula je stranou. Pak jsem rukama roztáhla své hýždě, odhalujíc ta nejintimnější místa jeho pohledu.

Nikdy v životě jsem se necítila tak ponížená, tak zahanbená, tak… nahá. Ne fyzicky, ale emocionálně. Jako by všechny mé obrany, všechny mé masky byly strženy, a já byla vystavena v své nejčistší, nejzranitelnější formě.

„Výborně,“ řekl tiše. „Drž tuto pozici, nepohybuj se.“

Stála jsem tam, předkloněná, rukama roztahujíc vlastní hýždě, vystavena jeho pohledu. Minuty se vlekly, mé paže začaly bolet, mé tělo se třáslo úsilím udržet pozici. Pot mi stékal po čele, po zádech. Cítila jsem, jak mi vlhnou kalhotky, nejen potem, ale i vzrušením, které jsem nedokázala potlačit, přestože jsem se za to nenáviděla.

A on jen stál a díval se. Nechával mě v té neuvěřitelně zranitelné, neuvěřitelně ponižující pozici, aniž by něco říkal, aniž by se mě dotkl. Byl to nejintenzivnější způsob kontroly, jaký jsem kdy zažila – nemuset se mě ani dotknout, aby mě ovládl natolik, že jsem dobrovolně držela své nejintimnější části vystavené jeho pohledu, trpěla rostoucí bolest a únavu, a přesto se neodvážila pohnout.

„Nyní zůstaň přesně v této pozici,“ řekl po době, která se zdála být věčností. „Nebudeš mluvit, nebudeš se hýbat. Udržíš přesně tuto pozici, dokud ti nedám jiný příkaz.“

Pak jsem slyšela jeho kroky, jak odchází z koupelny, zanechávajíc mě samotnou, stále předkloněnou, stále s rukama roztahujícíma vlastní hýždě. Zůstala jsem tak, jak přikázal, třesoucí se úsilím a ponížením.

Minuty se vlekly. Mé paže začaly protestovat, svaly se napínaly pod tlakem nepřirozené pozice. Pot mi stékal po chrámu, po zádech, mezi hýžděmi. Ale neodvážila jsem se pohnout, neodvážila jsem se uvolnit pozici ani v nejmenším.

Po téměř dvaceti minutách, jak jsem později zjistila, se Jirka vrátil. Vešel do koupelny tiše, téměř nehlučně, takže jsem ho zaregistrovala, až když promluvil.

„Výborně,“ řekl klidně. „Můžeš uvolnit pozici a narovnat se.“

S nesmírnou úlevou jsem pustila své hýždě a narovnala se, cítíc bolestivý protest svalů. Mé paže se třásly, záda bolela, a přesto jsem cítila zvláštní pocit… hrdosti? Uspokojení? Že jsem vydržela, že jsem obstála v jeho testu.

„Otoč se,“ přikázal.

Pomalu jsem se otočila, abych mu čelila, stále nahá, ale už ne v té extrémně exponující pozici. Přesto jsem se cítila neuvěřitelně zranitelná – stát před ním takto, bez možnosti skrýt své tělo, svou nahotu, své reakce.

Prohlížel si mě pozorně, jeho oči klouzaly po mém těle s klidným, analytickým zájmem. Nebyl v tom sexuální podtext, ne otevřeně, ale něco mnohem hlubšího – hodnocení, posuzování, katalogizace.

„V této nahotě, v této zranitelnosti nalézáš pravdu o sobě samé,“ řekl tiše. „Všechny ty vrstvy, všechny ty masky, které nosíš ve světě – všechny padají, když stojíš takto před někým, komu se podřizuješ. V této nahotě není místo pro lži, pro předstírání. Jsi jen tím, čím skutečně jsi – tělem, které touží být vlastněno, myslí, která touží být vedena.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře a přesto – přesto jsem věděla, že má pravdu. V tomto stavu naprosté fyzické zranitelnosti jsem skutečně nemohla předstírat, nemohla udržet své obvyklé obrany. Stála jsem před ním, doslova i metaforicky nahá, neschopná skrýt svou pravou přirozenost.

„Nyní se oblékni,“ řekl a ukázal na mé složené oblečení.

Vděčně jsem se natáhla po svém spodním prádle, ale on mě zastavil.

„Ne, to ne,“ řekl. „Jen vnější oblečení. Spodní prádlo už nosit nebudeš, pokud nedostaneš výslovné povolení.“

Zrudla jsem ještě více. Představa, že budu sedět vedle něj, oblečená v sukni a halence, ale bez kalhotek a podprsenky, mě naplňovala novým studem.

„A,“ dodal, jako by četl mé myšlenky, „budeš si plně vědoma této nahoty pod oblečením. Toho, jak je tenká vrstva látky, která tě dělí od naprosté expozice. Tato vědomost tě bude provázet, připomínat ti tvé místo, tvou zranitelnost.“

Poslušně jsem si oblékla pouze vnější vrstvy svého oděvu – halenku a sukni. Okamžitě jsem pocítila rozdíl. Bez podprsenky byly mé bradavky citlivější, více reagující na tření látky. Bez kalhotek jsem cítila lehký vánek mezi stehny, kdykoli jsem se pohnula. Byla to konstantní, neustálá připomínka mé nahoty, mé zranitelnosti pod tenkou vrstvou slušného, „profesionálního“ oděvu.

„Pojď,“ řekl a vedl mě zpět do obývacího pokoje. „Musíme prodiskutovat praktické aspekty našeho vztahu.“

Usadil mě na pohovku, tentokrát vedle sebe, nikoli naproti. Cítila jsem teplo jeho těla, jeho vůni, podivně uklidňující navzdory všem těm extrémním emocím, které ve mně vyvolával.

„Budeme se setkávat třikrát týdně,“ začal, „vždy v pondělí, středu a pátek večer. Během těchto setkání budeš procházet výcvikem, učit se protokoly a pravidla, která budou řídit tvé chování a službu. Mezi těmito setkáními budeš studovat a procvičovat vše, co se naučíš. Čas od času ti mohu zadat úkoly nebo cvičení, která budeš plnit samostatně.“

Přikývla jsem, snažíc se soustředit na jeho slova, ale bolestivě si vědoma svého těla, své nahoty pod oblečením, své blízkosti k němu.

„Na začátku se soustředíme na základní protokoly – jak stát, sedět, klečet, mluvit, pohybovat se v mé přítomnosti. Postupně přidáme složitější protokoly služby, poslušnosti a oddanosti. Časem se tvůj výcvik rozšíří na každodenní život – tvé stravování, spánek, studium, sociální interakce.“

Zarazila jsem se. Tohle znělo mnohem komplexněji, mnohem invazivněji, než jsem si představovala. Očekávala jsem… co vlastně? Několik hodin podřízení se týdně, jasně oddělených od mého běžného života? To byla naivita. Jirka jasně naznačoval, že naše uspořádání postupně pronikne do každého aspektu mé existence.

„Máš nějaké otázky?“ zeptal se, když jsem neodpověděla.

„To zní…velmi komplexně, pane,“ řekla jsem opatrně. „Nejsem si jistá, zda dokážu skloubit tak intenzivní výcvik se svým studiem a povinnostmi.“

Usmál se, jako by očekával přesně tuto námitku.

„Nemusíš si dělat starosti,“ řekl. „Tvůj akademický úspěch je pro mě stejně důležitý jako tvůj výcvik. Ve skutečnosti ti tvá disciplína a poslušnost pomohou stát se ještě lepší studentkou. Budeš více soustředěná, více organizovaná, více oddaná své práci.“

Překvapivě, toto mi dávalo zvláštní smysl. Už jsem si všimla, že když následuji jasná pravidla a protokoly, moje mysl je klidnější, méně rozptýlená neustálými pochybnostmi a úzkostmi.

„Budeme postupovat pomalu,“ pokračoval. „Nejprve se naučíš základy, zvykneš si na strukturu a disciplínu. Teprve pak, když budeš připravená, začneme rozšiřovat tvůj výcvik do dalších oblastí tvého života.“

Přikývla jsem, trochu uklidněná tímto ujištěním. I když část mě stále nemohla uvěřit, že jsem souhlasila s něčím takovým, že sedím na pohovce vedle muže, kterého sotva znám, bez spodního prádla, diskutujíc o tom, jak mě bude systematicky transformovat ve svou poslušnou služebnici.

„Na závěr dnešního večera,“ řekl Jirka, „ti dám tvůj první domácí úkol. Do našeho příštího setkání nastuduj a nazpaměť se nauč prvních pět kapitol kodexu. Budeš testována na jeho znalost a jakákoli chyba bude přísně trestána.“

„Ano, pane,“ odpověděla jsem poslušně.

„Také budeš nosit toto,“ řekl a vytáhl z kapsy malý předmět. „Vždy, když jsi vzhůru, od probuzení až do usnutí.“

Podal mi ho. Byl to malý kovový přívěsek na tenkém řetízku – jednoduchý stříbrný disk s vyrytým symbolem, který připomínal něco mezi kruhem a spirálou.

„Budeš ho nosit pod oblečením, aby ho nikdo neviděl,“ řekl. „Ale ty budeš vědět, že tam je. Bude tě to provázet tvým běžným životem, připomínat ti, že i když jsi mimo tyto stěny, stále mi patříš.“

Přijala jsem přívěsek, překvapená tím, jak jednoduchý, téměř nenápadný byl. Očekávala jsem něco více… explicitního. Ale v tom byla jeho genialita. Mohl bych ho nosit kdekoli, před kýmkoli, a nikdo by nepoznal jeho pravý význam, jeho skutečný účel.

„Děkuji, pane,“ řekla jsem, zavěšujíc si řetízek kolem krku. Přívěsek spočinul v prohlubni mezi mými ňadry, chladný proti mé kůži.

„Výborně,“ přikývl Jirka. „Nyní je čas, abys odešla. Tvůj výcvik pro dnešek skončil.“

Byl to tak náhlý přechod – od extrémní intimity a zranitelnosti zpět k formální, téměř obchodní interakci. Ale pochopila jsem, že i to je součástí výcviku. Učit se přepínat mezi různými stavy, přizpůsobovat se jeho náladám a potřebám bez otázek, bez odporu.

„Oblékni si spodní prádlo a odejdi,“ řekl. „Přijď v pondělí v 19:00. Buď přesná.“

„Ano, pane,“ odpověděla jsem, vstávajíc z pohovky.

Vrátila jsem se do koupelny, kde stále leželo mé spodní prádlo. Když jsem si ho oblékala, uvědomila jsem si, jak jinak se nyní cítím – nejen fyzicky, ale i mentálně. Jako by tento večer začal proces přeměny, který nemohl být zastaven nebo zvrácen.

Když jsem byla plně oblečená, vrátila jsem se do obývacího pokoje. Jirka tam stál, elegantní a klidný jako vždy.

„Do pondělí, Eliško,“ řekl.

„Do pondělí, pane,“ odpověděla jsem tiše.

Cestou domů, kráčejíc nočními ulicemi, jsem cítila přívěsek na své kůži s každým krokem. Připomínka toho, co se stalo, toho, co jsem přijala, toho, kým jsem se začínala stávat.

Doma jsem stála před zrcadlem v koupelně, zírala na svůj odraz. Vypadala jsem… stejně. Stejná tvář, stejné oči, stejné vlasy. A přesto jsem věděla, že už nejsem stejná osoba, která dnes ráno opustila tento byt. Ta osoba byla navždy pryč, nahrazena někým novým – někým, kdo dobrovolně klečel před cizím mužem, kdo následoval jeho příkazy bez otázek, kdo nalézal podivné uspokojení v ponížení a podrobení se.

Co to o mně vypovídalo? Kdo jsem byla? Kým jsem se stávala?

Ale zatímco jsem zírala na svůj odraz, uvědomila jsem si, že tyto otázky už nejsou tak důležité. Má identita, mé sebepojetí, má představa o tom, kdo jsem – to vše bylo nyní v Jirkových rukou. On mě formoval, přetvářel, definoval podle svých představ. A já jsem to přijala, souhlasila s tím, dokonce po tom toužila.

Spala jsem tu noc hlubokým spánkem bez snů, tělo vyčerpané emocemi a napětím, mysl podivně klidná v novém stavu odevzdání.

Ale když jsem se ráno probudila, prvním pocitem bylo dotknutí přívěsku na mé kůži. A s tím dotekem přišlo vědomí – vědomí, že můj nový život, má nová existence, má nová identita právě začala.

 

Rád se seznámím s dívkou či ženou, kterou vzrušuje být otrokyní. Kontakt: prootrokyni@email.cz