Povídka „Ve službě na statku“

Chci Vám vyprávět příběh, v němž se vrátíme o několik století zpět, do Francie.

Píše se rok, léta páně 1624, lidu vládne Ludvík XIII. Nechci Vám ale líčit pikantní avantýry šlechty v komnatech a zahradách Versailles, byl jsem totiž svědkem událostí mnohem vzrušujících.

Přenesme se na francouzský venkov 17.století, na panství velkostatkáře Luise Brocharda, poblíž městečka Fontainebleau. Copak by to bylo ale za statek bez čeledínů, pacholků a posluhujících děveček. Tehdy mi bylo 32 let a byl jsem jedním ze statkářových poskoků, který měl na starosti stáj a koně. Kromě mne docházeli za službou na statek ještě místní chasníci Jacob a Cedrick. Brochardova žena Anne-Marie si zas držela tři děvečky pro práce v kuchyni a pořádek na statku vůbec, Dorothy, Marion a Angelinu, děvče jako lusk, pro kterou byla schopna se chasa poprat.

Angelina byla prosté vesnické děvče, pocházela z chudé rodiny a službou na statku si už třetím rokem přilepšovala. Vždy když jsem navečer odcházel z úklidu stáje, míjel jsem cestou okno její komůrky, mohl jsem na ni oči nechat. Jejích 19 let by ji hádal málokdo. Pozastavil jsem se a chvíli pozoroval jak se svléká, omývá a ukládá k spánku. Nejprve si rozpustila cop aby v zápětí nechala svoji překrásnou zlatavou hřívu padnout na ramena a pomalu začala rozvazovat tkaloun na své šněrovačce. Po chvíli se zpod její haleny vyhouply dokonale žensky vyvinuté prsy, pevné, nad bříškem pěkně klenuté, s naběhlými růžovými dvorci a hebounkými pahorky bradavek.Angelina odložila halenu na židli a několikrát si rukama ňadra promnula, co vám mám povídat, děvče krev a mlíko. Poté, co ji ruce sjeli z prsou, začala z těla stahovat sukni a spodničku, aby ve chvíli stála úplně nahá uprostřed své komůrky, napospas mému skrytému obdivu.„Hmmm, ty rozkošně zaoblené plné dívčí boky a ten zadeček, áách… tebe bych chtěl dostat do parády, děvenko„ říkám si, když se k oknu otočila zády. Pod oběma půlkama zadečku se jí na stehnech rýsoval faldík se sametově jemnou kůžičkou. Když se po chvíli otočila tváří k oknu, upjal jsem svoji pozornost na její klín, prozatím řídké zlatavé ochlupení dávalo tušit její nevinnost. Ale to už přistoupila k džberu s vodou a nabrala si do dlaní aby si osvěžila tvář a z těla smyla pot z celodenní dřiny. Potůčky průzračné vlažné vody ji stékaly po celém těle, z tváří skulinou v bujném poprsí, po bříšku a dál, pěkně do rozkroku a po chvíli pociťovala Angelina vhlhkost až na buchtičce, v tom jsem postřehl jak si pravou ruku vtáhla mezi stehna a prstíky si rozšklebila velké stydké pysky své prcinky „Ááách“ zaslechl jsem z komůrky jak náhle zhluboka vzdychla. Do dlaně druhé ruky si opět nabrala vodu, přiblížila se s ní do klína a nechala stékat tenounkými pramínky na buchtičku.

Překvapením pro mne bylo, když jsem zjistil, že ke spaní Angelina ulehá nahá, inu mladé děvče.

V duchu jsem ji popřál dobré noci a pokračoval po svém.

Posluhující dívky jako byla Angelina, a s ní ještě Dorothy a Marion, chodily spát oproti panstvu a chase poměrně brzy.To proto, aby brzy ráno byly čilé, přichystali panstvu jídlo poklidili dvůr a zaopatřili dobytek a drůbež. Byly si vědomy toho, že milostpán Brochard i jeho žena důsledně lpí na pořádku a dobře odvedené práci, běda tomu, nebo té děvečce, která by se uchýlila k lajdáctví, zanedbávání povinností či odmítání poslušnosti vůči nim. Co se týká trestů za takové provinění, v tomto ohledu byl statkář přísný a nemilosrdný až krutý a jeho žena Anna, která většinou dohlížela na pořádek v kuchyni, ve svých zásadách muže jen následovala. Za sebemenší prohřešky visela nad děvčaty hrozba zmrskání prutem přes holou zadnici rukou samotné Anne-Marie Brochardové a věřte mi, v jejích 45 letech měla ještě ráznou paži. Proto se děvčata snažila jak mohla, aby panstvo bylo vždy více než spokojeno. Dorothy i Angelina by mohly vyprávět. Sám jsem byl před lety přítomen u jejich exekucí.

Vzpomínám jak Dorothy jednou při hostině upustila džbán s vínem, džbán samozřejmě rozbit, víno rozlito.

„Odpusťte mi má paní, já nerada, škodu vám nahradím, přísahám“ omlouvala svůj čin Dorothy,

zraky obou žen se střetly, přičemž z očí milostpaní nebylo těžké poznat zlost a myšlenky na potrestání provinilé dívčiny.

„Po hostině přijdeš ke mně, rozumělas? Budu tě čekat v komnatách na konci chodby“ nakázala dívce.„Ano, má paní“ odpověděla Dorothy se vzlykem v hlase, neboť už tušila co ji čeká.

„A teď mi zmiz z očí, ty cuchto!“ Dorothy s již zřetelným brekem odběhla z panské jídelny do své komůrky, padla na postel a ronila dál slzy do polštáře v předtuše věcí budoucích.

Poté, co z nádvoří statku odjel poslední kočár, vydala se Dorothy nejistou chůzí k Brochardovu domu, ke dveřím oněch komnat.Vzala nesměle za kliku…„No jen pojď dál, děvenko“ vznesla madam k Dorothy.

Tresty prutem či rákoskou byly prováděny právě v této komoře tomu přizpůsobené. Uprostřed místnosti bylo nízké podium a v něm kůl. Dorothy za sebou zavřela dveře a zůstala stát jak z kamene, deset kroků před ní stála přísně vyhlížející milostpaní Brochardová a mezi nimi již zmíněný pranýř.

„Dorothy, …(dramatické ticho)…přistup blíž, děvče“ … „Co mi ještě můžeš říct na svoji obhajobu, jsi si vědoma toho cos provedla?“ věděla, že Dorothy je prosté děvče a nezmůže se na slova odporu.

„Milostpaní, už se to víckrát nestane, věřte mi, já ten džbán upustila nerada“

„Je mi to líto, opravdu“ zkoušela Dorothy, i když předem věděla, že s lítostí u madam nepochodí.

„Ticho buď, už nechci nic slyšet“ odsekla dívence

„Podle platných společenských zásad tady na statku určitě víš co tě čeká“

„Ano, vím, milostpaní“ nevýrazným hláskem opět podbarveným vzlykem odvětila Dorothy.

Brochardová: „Tak podívej se, děvenko, abys dostala za vyučenou a pro příště se vyvarovala podobných vylomenin, čeká tě teď 40 ran prutem na holou “

Dorothy: „Moc vás prosím milostpaní, néé, smilujte se“

Brochardová: „Už nechci slyšet ani slovo, mrcho nezbedná a koukej ať už jsi svlečená!!“ rozlítila se na ubohou dívčinu, třímajíc v pravici přichystaný prut.

Brochardová: „No ták, bude to!“ popohnala milostpaní Dorothy ke svlékání.

„Nebo ti s tím mají pomoct tady Jacob a Cedrick, có?“ nečekala ani na odpověď a jen hlavou pokynula čeledínům a ti už věděli co dělat. Vrhli se na Dorothy a hrubě a bez slitování z ní strhali veškeré slupky ošacení a ve chvíli už stála úplně nahá před svou paní.

Brochardová:„Ruce podle těla!…No táák!… Neslyšelas!?“ pomalu obcházela a prohlížela si nahé dívčí tělo, propínaje při tom prut v dlaních. Dorothy v evině rouše byl dokonalý exemplář, hltali jsme s Jacobem a Cedrikem zrakem její rozkošné křivky. Bylo jí 23let, měla dlouhé vlnité vlasy barvy havraní, panensky bílé tělo, neobyčejně vyvinuté pevné poprsí s nadmíru pigmentovanými dvorci a bradavkami. Ovšem námi nejobdivovanější byla její bělostná sametová zadnice, ač štíhlá přesto pěkně macatá a klenutá, která však měla být zanedlouho ocejchována podlitými krvavými konturami při výprasku. Protipólem jejího rozkošného zadečku byl řídce zarostlý černý klín.

„Připoutejte mi ji“ rozkázala Brochardová a třemi prudkými šlehy protnula vzduch. Z toho hrů-

zostrašného svistu tuhla Dorothy krev v žilách. Jacob a Cedrick dovlekli dívčinu ke kůlu, podlomili jí kolena do kleku a připoutali hrubými provazy za kotníky, v podkolenních jamkách, v pase a nakonec ji spoutali zápěstí obou rukou ke kovanému oku v kůlu.

Milostpaní pomalu a rozvážně přikráčela k pozadí spoutané dívčiny a prutem po kůži sjela její zaoblené boky.

„Ááách, néé, néé“ potichu vzdychla a zasténala Dorothy, to už si ale naše paní o krok odstoupila, napřáhla ruku a prudkým švihem hnala prut proti dívčině zadnici „svííííííííst-plesk“ zakousl se prut do bělostné macaté zadnice.

„Áááááááááúúúúúúúúú“ zařvala Dorothy bolestí, s myšlenkami, že má snad prdelku rozšvihlou vejpůl.

Než se stačila Dorothy vzpamatovat z první rány, přiletěla druhá, ještě štiplavější.

„Ááááááúúúúúúú…jáááúúú…už néé prosííím…slitování“

A tak to strašné divadlo pokračovalo dál, třetí, čtvrtá, pátá …další a další rány sázela madam se vší razancí. Každý další šleh dokreslovaly rudé až modrofialové kontury po prutu a po těch prvních už začala nabíhat pořádně podlitá jelita. Trestní místností i přilehlými chodbami se čím dál tím víc rozléhal nářek nešťastnice.

Skoro každou ránu provázela Dorothy mocným škubáním a zmítáním se v bocích jakoby se chtěla vytrhnout z provazů. Instinktivně povolovala a napínala své hýžďové svaly v předtuše dalšího šlehu. Nutno podotknout, že madam Brochardová po každé desáté ráně dala své paži na malou chvíli klid, přistoupila k dívčině sešvihané zadničce, chvíli si své dílo prohlížela, propínajíc opět prut v dlaních. Dorothy se svěšenou hlavou dovzlykávala a vzpamatovávala se z další přežité bolestivé série.

„Prosííím milostpaní už dóóst…to bolííí…slibuju že už se to nikdy nestane“ zkoušela Dorothy obměkčit svoji trýznitelku.

„No dobře děvenko…vidím že sis konečně uvědomila co se sluší… tak aby sis nemyslela, že jsem nějaká krutá feudální mrcha, odpustím ti deset ran“

„Áách milostpaní…nebijte mě už…já už budu poslušná“ zmámená jak ze sna ze sebe vydala Dorothy.

„Ale stejně tě ještě čeká posledních 10…“ přerušila ji madam, poodešla do kouta kde stálo vědro s vodou a vyměnila prut za máčenou rákosovou hůl, pěkně dlouhou a tenkou. Dorothy se celá roztřásla, když zaslechla svist rákosky jak s ní milostpaní švihla na prázdno.

„To snad nemyslí vážně“ pomyslela si Dorothy „jestli mě tímhle šlehne, tak to nepřežiju“

„Tuhle věc mi přivezl manžel z jarmarku když byl v Paříži, …prý to mám vyzkoušet na první nezbednici“ ukončila svůj sarkastický monolog madam Brochardová, pohlížejíc přitom Dorothy do tváře.„Jak jsem se přesvědčila, jsi statečné a dobře stavěné děvče, ty to vydržíš, pro mě za mě, klidně si řvi a věřím, že tuhle lekci si budeš nadosmrti pamatovat a náležitě se podle toho chovat“ zdůraznila a plácla rukou dívčinu přes levou půlku nateklé zadnice.

„Auu…už nééé prosím…já nechci…to bolííí“ opět zasténala Dorothy.

Sotva ještě stihla Dorothy zaprotestovat, zasvištěla vzduchem prudce rákoska „svííííííííííst…prásk“ dosedla první rána z posledních deseti.

„Ááááááááúúúúú..jáááúúúúúú..ááááúúúúú..ááách..prosííím..už nééé!“

Na madam Brochardové bylo jasně vidět jak je nadšena z účinků nového nástroje.

Nápřah „svííííííííííst…prásk“ – druhá rána

„Ááááááááúúúúú..jáááúúúúúú..ááááúúúúú“ zmítala se ještě intenzivněji ve snaze vyhnout se palčivým šlehům.

„svííííííííííst…prásk“ dosedla třetí rána, která rozsekla to největší podlité jelito na dívčině zadnici do krve.

„Ááááááááúúúú…áááchrrr…“ hlasivky té ubožačky už prostě nestíhaly.

Madam si dala pauzu a nechala Dorothy chvíli uklidnit z ukrutného řevu.

„Tak co, budeš už příště opatrnější?“…„No tak, nic neslyším“…„Jak myslíš, sama sis o to řekla!“

„svííííííííííst…prásk“… „svííííííííííst…prásk“ dva prudké šlehy rychle po sobě na stehna obou nohou těsně pod zadnici, pro tentokrát jen okamžité podlitiny.

„Áááááááááúúú.. jáááúúúúúú..ááááúúúúú..ááách“ zdálo se mi, že v tu chvíli ze sebe Dorothy vydala vše,

kontrakce svalstva na Dorothyině pozadí pracovala na plné obrátky.

A znovu dvakrát zasvištěla vzduchem rákoska, ovšem s nasazením veškeré síly a na ta samá místa. V tu chvíli měla Dorothy faldíky na stehnech zmasakrované do krve.

„Ááááááááúúúúú..jáááúúúúúú..ááááúúúúú“…„svííííííííííst…prásk“ osmou ranou rozšvihla madam do krve další naběhlé jelito. Tenké vlásenky krve stékaly pomalu po dívčině zadnici a nabíraly sebou další a další rudé krůpějky z otevřených ran. Dorothyino utrpení ještě gradoval slaný pot, stékající ze zad a podpaží na sešvihanou zadnici.

„svííííííííííst…prásk“ zakousla se podeváté rákoska do dívčiny prdelky a opět zanechala krvavou stopu.

Áááááááúúú…ááááách…už dóóóst …prosííím“

„svíííííííííííííst…prááásk“ na poslední ráně si dala madam opravdu záležet. Poslední prudký štiplavý šleh

důrazně dosedl opět na citlivou kůžičku levého stehna těsně pod zadkem a zjitřil tak sraženou krev na zatahující se otevřené ráně.

„Ááááááááúúúúú..jáááúúúúúú..ááááúúúúú“ zařvala z posledních sil Dorothy.

„No prosím, a je to za námi…a doufám že si z toho vezmeš pro příště ponaučení“ pronesla madam a odložila rákosku zpátky do vědra.

„Chlapci, odvažte ji“ pokynula madam na mě a Jacoba. Sotva jsme ji zprostili provazů a postavili na nohy, bezvládně se skácela k zemi. Sklonil jsem se tedy, že ji vezmu do náruče a odnesu do její komůrky, když v tom zakročila milostpaní „Pusť ji! … Půjde sama …Seber si děvenko ty svoje hadry a zmiz!“ Dorothy si do náruče posbírala cáry svých svršků, jen si nazula střevíce a nahá, ještě se slzami v očích a zmrskanou zadnicí opustila místnost. Já a mí přátelé jsme od madam dostali pochvalu za výpomoc a rovněž jsme se rozešli každý po své práci. Když jsem šel večer od koní, napadlo mě zastavit se opět u Angeliina okénka. Nahlédnu, ale děvče nikde. Napadlo mě, že šla nejspíš navštívit Dorothy po tom co ji viděla v jak zbědovaném stavu odchází z Brochardova domu, ranhojičku v tu chvíli zřejmě potřebovala. Došel jsem tedy k oknu Dorothyiny komůrky a nezpozorován opatrně nahlédl dovnitř. Dorothy klečela v nízké kádi, Angelina jí stála v zádech a co chvíli nabírajíc do pohárku vodu z kádě ji zlehounka a něžně smývala krvavé stopy po výprasku. „Chudinko, ta tě ale zřídila“ podotkla Angelina a sotva třemi prstíky jí přejela dosud krvácející rány na stehnech.

„Ááááááúúú…jáááááuvajs…auuu“ vřískla do ticha Dorothy, povolila v kolenou a zmíněnými zmasakrovanými partiemi si dosedla na paty.

„Ááááááááúúúúú..jáááúúúúúú..ááááúúúúú“ zařvala jak při výprasku, sotva se zadnicí dotkla pat, vyjela jak když ji do ní píchne šídlem.

„Holka zlatá tady se ti to bude hojit těžko, pořád běháš, ohýbáš se, to se ti bude dlouho otvírat a nakonec se ti tam udělá ošklivá jizva.“ ne zrovna pozitivně prohodila Angelina k Dorothy.

Dorothy vystoupila z vody, oblékla si jen halenu a položila se břichem na lůžko. Přes stále ještě zřetelný usedavý pláč v hlase oslovila Angelinu „Prosííím…prosííímtě…támhle v tý truhle…by měla být karafa“

Angelina došla k truhle a skutečně, skoro na jejím dně nahmatala dózu, u hrdla opatřenou sešněrovaným plátnem.

„Je to hojivá mast, kterou mi darovala kmotra než jsem odešla sloužit na statek“ vysvětlila Dorothy Angelině.

„Byla bys od té dobroty a potřela mi s ní rány?“

Angelina neváhala ani chvíli a jala se splnit dobrodiní své spolusloužící. Nemusím vám snad vyprávět

kolikrát za večer ještě Dorothy pod Angeliinými doteky bolestí zavzdychala a křečovitě stáhla svou sešvihanou sedinku.

Nad letním vlahým podvečerem přebírala pomalu svou vládu temná noc. Cítil jsem už, že za celý den toho mám tak akorát dost, posledním pohledem jsem se naoko rozžehnal s děvčaty a vydal se vstříc zaslouženému odpočinku.

Druhý den po ránu, to už jsem ve stájích hřebelcoval Brochardovy plnokrevníky, jsem ze dvora zaslechl výrazný, nabroušený hlas milostpaní Brochardové „Kde je ta cuchta co má dneska službu v kuchyni!?…Jak to, že ještě nemá panstvo jídlo na stole!?…A co ten nepořádek tady!?“ běsnila.

Náhle jsem si uvědomil, že mě cosi zbudilo nad ránem, ještě jsem víceméně spal, ale ten zvuk si vybavuji, byl to klapot dívčích střevíců, to zřejmě Angelina se zdržela u Dorothy déle než měla a teď zaspala své povinnosti. Dorothy tou dobou už dávno drhla podlahu v reprezentačních komnatách domu Brochardových což ji ráno při nástupu do služby nařídila milostpaní jako doplňující trest.

„Hmmm…no tohle jsem ještě nezažil“ hlubokým nabručeným hlasem pronesl statkář Brochard, který je zvyklý, že se stoly při každém denním chodu téměř prohýbají pod hromadou všelijakých pochutin nyní seděl u stolu sám nad skývou chleba a pohárem vína od večera.

„Ale to ti říkám Anne-Marie, tu nezbednici tu chci mít až se vrátím z města od reverenda…(dramatická pauza)…já už ji naučím, jak se má u nás chovat děvečka“ promnul si svůj majestátný knír a odešel pomalu zapřahat na dvůr. Sotva kočár opustil bránu statku, vydala se milostpaní najisto přes dvůr

vyčinit té nezbednici. Vzala za kliku u dveří Angeliiny komůrky a co nespatřila. Dívčina ještě v hlubokém snění, spala na boku, tělo od pasu k šíji přikryto pokrývkou, její zlatavá hříva rozprostřena na polštáři a na odiv nechávala jen nahé tělo od pasu dolů s vyšpulenou zadničkou a scumlanou přikrývkou mezi stehnama.

„No jen počkej děvenko, já už tě proberu!“ řekla polohlasem milostpaní, vyšla ze světnice na dvůr když v tom kolem ní zrovna prošel Cedrick. „Cedricku…no ták Cedricku, postůj chvíli chlapče, vím, že máš spoustu práce, ale teď mě pozorně poslouchej!…Zajdeš k nám domů a z komory, však už víš odkud, mi doneseš „máčenou“, rozuměls mi dobře?“

„A..a..ano, ano m.m.milostpaní, bez o.obav, za chvíli jsem z.z.zpátky.“ a rázně vykročil k Brochardovu domu s předtuchou opět nějaké mimořádné události. Netrvalo dlouho a za chvíli už Cedrick stál před milostpaní na zápraží před Angeliinou komůrkou třímaje v jedné ruce máčenou rákosovou hůl.

„T.t.ta.tady je, milostpaní“

„Děkuji chlapče a teď vejdi potichu za mnou“ oba vešli do světnice, ale Angelina, jak to vypadalo, měla pořád ještě půlnoc.

„Cedricku..“ jen pokynula nataženou rukou paní a oddaný sluha ji podal rákosku. V tom se Angelina ze spaní malinko zavrtěla, její vyšpulené půlky se ještě více rozevřely, aby odhalily dívčino rozkošné ohanbí v plné kráse. Milostpaní přistoupila blíž, a z prudka ji rákoskou vyšila jednu přes zadnici. Než se Angelina vzpamatovala a stačila pozadím cuknout pod přikrývku, stačila ještě rákoska v bleskovém sledu dosednout ještě dvakrát.

„Ááááááááááůůů..áááh..nééé…nebijte měééé…co jsem provedla?“ vykřikla rozespale Angelina, klekla si na lůžku, jednou rukou na prsou svírala přikrývku a druhou si mnula zadeček po třech štiplavých ranách.

„Ty kůže jedna líná!… Podívejme se…děvenka se ještě bude ptát co provedla!…svatá prostoto! …panstvo může zemřít hlady a děvečka si bude vychrupovat!…Ale to si piš, …my už tě vychováme k poslušnosti, tak, že si to budeš do smrti pamatovat!“ kázala milostpaní Angelině.

Angelina si své provinění uvědomila hned v zápětí, poté co ještě ospalá začala vnímat ranní paprsky slunce, prodírající se oknem do její světničky.

„Já vím, má paní, zasloužím seřezat, ale slibuji že už se to víckrát nestane“ omlouvala Angelina své flámování u Dorothy.

„Podívej ta cuchta Dorothy, včera dostala pořádnej vejprask za maličkost a dneska už je od božího rána na nohou.“

„A teď pusť ten hadr, rozumíš!“ Angelina věděla, že milostpaní není radno odmlouvat a tak uvolnila přikrývku v dlaních, která ji v okamžiku sjela po obnaženém těle na zem.

„A jak mi ty couro vysvětlíš, že chodíš spát nahá, co?…Cejch a kleště inkvizitorů na tebe, ty nezbednice jedna!…Ještě si rozmyslím jestli tě neudám reverendovi….Ještě mít potíže kvůli takové poběhlici, to tak.“

„Nééé..nééé..prosííím milostpaní slitování.., ..reverendovi nééé…potrestejte mě jak uznáte, ale tohle prosííím nééé.“ Ubohá Angelina se pokřižovala, padla madam k nohám a odprošovala jak mohla.

„Vstaň děvče, inkvizici tě nevydám, kde bychom vzali další takovou sílu na statek.“

Peklu jsem unikla o vlásek, ale výprask mě jistě nemine, pomyslela si potichu Angelina, svěsila hlavu a čekala, co se bude dít dál. První tři podlitiny na její zadnici se už pěkně vybarvily.

„Teď si pěkně lehneš na záda, na támhle tu lavici, tak bude to, nebo ti mám pomoct!“ rozkázala Angelině milostpaní. Dívčina, chvějící se celá strachem položila s obavami své nahé tělo na chladnou lavici.

„Skrč nohy, slyšíš!…podrž si je v kolenou rukama!“ Angelina nevěděla co dřív, milostpaní už nevydržely nervy a šlehla té děvce jednu na holou „svííííííííííst…prásk“

„Ááááááááh..jááááááúú“ vřískla Angelina jak se jí rákoska zakousla do vyšpulené zadnice.

„Tu máš“ podala madam rákosku Cedrickovi „Já ti jí podržím“ a chytla Angelinu pevně za kotníky.

Proboha to snad néé, pomyslela si Angelina, ten mě přizabije. Byla si vědoma toho, jaký má u Cedricka vroubek za to, že se mu s děvčaty posmívá pro to jeho koktání, ale jinak je to urostlý, prací zocelený mladý muž. Cedrick tedy přistoupil o pár kroků k lavici a rákoskou šlehnul třikrát vzduchem na prázdno.

V tu chvíli bylo vidět jak se Angelině zrychluje tep a dech, tímhle ještě bita nebyla a ke všemu ten hrůzostrašný svist. Její poprsí se nadýmalo v čím dál rychlejším rytmu, mlaďounké masíčko na její buchtičce a vyšpuleném zadečku se strachem chvělo v očekávání první rány.

„Začni“ pokynula krátce a důrazně svému pacholkovi milostpaní a tak se také stalo.

„svííííííííííííst..prásk“ dosedla první Cedrickova rána. Jeho mocný nápřah a následně prudký šleh zanechal na dívčině zadnici krvavou konturu.

„Áááááááááááááh“ zařvala bolestí Angelina a dlaněmi obou rukou začala krýt vyšpulené pozadí.

„Co to má znamenat!?…Nóó…co tam dělaj ty ruce…nastav je, no tak, bude to!!“ dále jen milostpaní kývla Cedrickovi a ten třemi palčivými ranami na každou dlaň ztrestal dívčinu opovážlivost.

„Áááááááúúú..jááááúú“

„Už ses uklidnila, có?…To ti říkám, ať tam ty ruce už nevidím, nebo to bude horší!“

„Ano, má paní“ s pláčem v hlase odpověděla Angelina.

„Nuže, …pokračuj!“ pokynula milostpaní Cedrickovi.

A znovu mocný nápřah „svííííííííííííst..prásk“ znovu šleh do krve a srdceryvný vřískot té ubožačky.

Brochardová na svém sluhovi zpozorovala, že působení bolesti té dívčině mu dělá zjevně dobře, vždyť si to taky zaslouží, pořád ho jen provokovala.

„svííííííííííííst..prásk“ tentokrát se ten pacholek zaměřil na dívčina napnutá macatá stehna

„Áááááááááááááh“

„svííííííííííííst..prásk“ a znovu „svííííííííííííst..prásk“ pěkně na to samé místo.

„Áááááááááááááh..ááááúúúú“

„svííííííííííííst..prásk“… „svííííííííííííst..prásk“… „svííííííííííííst..prásk“

„Áááááááááááááááááh“…„Prosíííím už dóóóst, nééé…už nechciii…prosííím“…„svííííííííííííst..prásk“… „Ááááááááááh..nééé…ať už přestanééé…prosííím“

„To stačí“ zakročila milostpaní

„Teď mi pomoz!“ rozkázala madam Cedrickovi.

„Co to děláte, néé, néé, já nikam nechci“ protestovala s pláčem v hlase Angelina, kdy ž ji oba v pevném sevření za paže vyváděli ze světnice. Taková ostuda, pomyslela si Angelina, když ji nahou se sešvihanou zadnicí vlekli přes dvůr. Veškerá chasa, přítomná v tu chvíli na dvoře se semkla do špalíru. Takové divadlo se jen tak nevidí.

„Vidíte jí…to je ta poběhlice co zaspala do služby…patří jí to“ častoval dav „podívejte na ní…nemrava jedna…zasloužila by ještě víc…“ přítomní muži mohli na Angeliině nahém těle oči nechat, zraky všech se ale nejvíce zaměřovaly na její bujné pohupující se prsy.

Angelina ale s odevzdaným výrazem ve tváři plné slz, hanby, potupy a bolesti a svěšenou hlavou vykračovala dál, vedena svými biřici. V tom se kroky všech tří zastavili u bytelných vrátek jakéhosi chléva. Byla to komora kam se ukládaly koňské postroje a mimojiné tam na zdech visely taky nejrůznější donucovací nástroje.

„Kdo z vás tady má klíče od týhle kolny?“ zvolala po nádvoří milostpaní.

„Já“ odpověděl jsem, vzdálen jen pár kroků od ní.

„Á..výborně Micheli, otevři tu branku!… Chci tam zavřít tuhle nezbednici do té doby, než se vrátí můj muž“

V kovaném zámku zarachotil klíč a se zlověstným skřípotem se dveře té komory malinko pootevřely, zem uvnitř byla z kamene, jen v jednom koutě bylo ledabyle poházeno trochu slámy.

„No tak, má milá, zalez tam, slyšela jsi“ přikázala Angelině milostpaní

„Nééé…nééé…já tam nechciii…smilování prosíííím“ zdráhala se a bránila Angelina.

„svíííst..plesk“… „svíííst..plesk“ popohnala madam dvěma šlehy dívčinu dovnitř.

„Ááááúúú..néé“ ozval už se jen tlumený nářek, který pohltila potemnělá místnost a těžké pobité dveře se za Angelinou zavřeli. Milostpaní sama dvakrát otočila klíčem v zámku a schovala jej se slovy, že ho svému muži předá sama osobně. Nakonec si neodpustila ani pohled na tu ubožačku skrze zamřížovaný malý světlík ve zdi. Angelina ležela na slámě, nahá, schoulena chladem.

„Teď máš čas zpytovat svědomí, děvenko, alespoň do té doby než se vrátí můj muž od reverenda, on už si tě zkrotí.“

Angelina ani nechtěla pomyslet, co by ji mohl milostpán provést, tak dlouho na statku zase neslouží a co může být horšího než výprask máčenou rákoskou. Pomalu se v tom přítmí začala rozkoukávat, na jedné stěně visely na hácích koňské postroje, otěže, stará nepoužívaná zaprášená sedla a spousta nejrůznějších

popruhů a řemenů, vše důkladně protkané pavučinami, otočila se ještě na zeď za sebou když v tom ji zamrazilo a naskočila ji husí kůže po celém těle. Na skobách tam viselo několik bičů, důtky a snad dvoumetrový karabáč na svém konci rozeklaný jak jazyk hada. Angelina se celá roztřásla při pomyšlení, že by jí mohl Brochard něčím takovým ublížit.

V tom jsem jakoby zdáli zaslechl klapot spřežení, vyběhl jsem ze stáje na dvůr a opravdu, statkář se vracel z města od reverenda.„Prrrrrrrr“ zastavil své koně na nádvoří statku, seskočil z kozlíku a rázným krokem si to namířil k domu. „Anne-Marie, … Anne-Marie…“ dovolával se své ženy, sotva za sebou zavřel dveře „Kde schováváš tu nezbednici?…Jdu jí vyčinit“

„Á, drahý, ty už ses vrátil“ vyšla svému muži naproti milostpaní.

„Tak kde pro mě schováváš to neposlušný mládě, řekni?“

„Zamkla jsem ji do chléva na dvoře, tam co jsou postroje, vždyť víš“ a podala muži do ruky klíč.

Statkář se vyřítil z domu a jeho kroky neomylně vedly k té kobce, která v té chvíli byla jakousi pochmurnou celou, kde Angelina nedobrovolně vyčkávala na Brochardovu zlobu a v neposlední řadě i na obávaný trest. Dočkala se. Těžká branka se se skřípěním otevřela, náhle Angelina zaslechla pomalé zlověstné kroky, jakoby někdo vcházel, kroky se zastavily a uprostřed té temné komory tušila dívčina jakousi postavu. Když se ale po chvíli rozkoukala, poznala svého pána.„Nadešel čas tvýho trestu, má milá.“pronesl k dívčině hlubokým hlasem statkář. V tu chvíli by se v Angelině nikdo krve nedořezal, její obnažené tělíčko se zachvělo strachy.„Já..já..já..víte milostpane, nechtěla jsem…ale už se to nestane, milost prosím“ rozpačitě se vykrucovala Angelina.„Mlč už, děvko líná!“ osopil se na ni Brochard

„Já už ti ukážu jak vychovávám děvečky na svým statku“ došel ke stěně a sáhl po obávaném karabáči.

„No tak, jdeme!“ poručil Angelině, surově jí vzal za paži a vyvlekl z temné cely.

Na dvoře se pomalu formoval hlouček nedočkavců, kteří si takovou podívanou nechtěli nechat ujít, veřejný výprask nezbedné služebné a ještě ke všemu takové krasavice, to tenhle statek už dlouho nepamatuje. V rohu nádvoří stála podivná roubená konstrukce podobná šibenici, byla používána pro cejchování a porážku dobytka. Jakmile Angelině došlo, že ji vede právě sem, začala řvát, zmítat se a škubat z Brochardova sevření.„Pánové…, najdou se mezi vámi dva dobrovolníci, co mi tu couru uřvanou pomůžou přivázat?“ dlouho nečekal, z hloučku přihlížejících vystoupili dva urostlí chasníci, jeden drapnul Angelinu za obě ruce, přimkl je k sobě a druhý je spoutal v zápěstí „Vytáhněte jí pazoury nad hlavu“ pokynul pacholkům statkář a ti zkušeně provlékli konec provazu kladkou, zavěšenou asi tři stopy nad Angeliinou hlavou. Jak byl konec lana na dosah, začali s natahováním „Ááááááh..nééé..prosííím nééé“ hebké dívčiny paže začaly stoupat vzhůru, klenuté bujné prsy nad bříškem se jí začaly pomalu natahovat „Ještě, ještě…chci jí slyšet řvát a třepat nohama ve vzduchu“ pobízel své poskoky statkář.

„Áááááááááááh…už dóóóst…prosííím… Áááááááááááh“ zmítalo se Angeliino bezmocné nahé tělo vzduchem.„Povolte ji…ať stojí na špičkách a ustupte!“ Brochard pomalu a rozvážně se zatím jen stočeným karabáčem začal obcházet kolem Angeliny a prohlížel si její dokonalé ženské křivky.

„Ale, ale, koukám děvenko, že tenhle výprask nebude dneska první, có?…Nó…přiznej se, kdopak to byl?“

„Váš sluha, pane, na přání milostpaní.“ S usedavým vzlykem v hlase odpověděla Angelina.

„Takovou krásnou mladou kůži bičovat, no řekni, stálo by ti to za to!?“ přistoupil Brochard k dívčině, karabáč si zavěsil na oko opasku a začal jí prohmatávat prsy.

„Ááách..áách..néé..néé….Ááááááúúúú“ vzdychla a škubla sebou po tom, co ji štípl na zadnici do jednoho nateklého jelita.

„No ták, snad bys nedělala drahoty“ bručel ji do ucha, aby to neslyšeli ostatní.

„Jen chci abys mi byla sem tam po večerech po vůli, jestli ano, odvážu tě a na všechno zapomenu, rozumíš!…ale jestli mě odmítneš, tak si mě nepřej“…„Víš co by pro tebe znamenalo bičování přes nezahojený rány?…..Peklo, děvenko! Peklo!“…„Se mi zdá, žes zapoměla mluvit…mám ti to připomenout!!“ rozlítil se statkář na Angelinu, chytil ji za vlasy, zaklonil jí hlavu a přísným pohledem se podíval do její tváře.„Tak co ty děvko, neumíš odpovědět?!!“, druhou rukou jí vnikl mezi nohy a začal vytrhávat chloupky kolem buchtičky.„Ááááááááh..jáááááááúúúú“ vřískla nesnesitelnou bolestí Angelina, z posledních sil se vzepjala a plivla statkáři do tváře „Sundej ze mě ty špinavý pazoury, dobytku starej!“ Brochard v tu ránu nechal Angelinu na pokoji, poodstoupil a jen suše pronesl „Sama sis o to řekla.“

Chopil se karabáče za opaskem a začal jej roztáčet nad hlavou…„whííííííí..whíííííí..whííííí…“

Šum přihlížejících ztichl, všichni jak zhypnotizováni naslouchali magickému bzukotu „hadího polibku“

„Whííííííí..whíííííí..prááásk“ zakousl se karabáč první ranou do dívčiny zadnice a zanechal krvavý šrám přes obě vyšpulené polokoule.

„Ááááááááááááááááááááh..jáááááááááúúú“ zařvala Angelina, ale to už Brochard napřahoval k další ráně

„Whííííííííííí..prááásk“ ostré řemínky na konci karabáče rozšvihly hedvábnou pokožku dívčiných zad do krve. „Ááááááááááááááááááááh“… „Whííííííííííí..prááásk“ jeden hadí polibek na stehna

„Ááááááááááááááááááááh“… „Whííííííííííí..prááásk“ a přes druhý„tu máš“.. „Whííííííííííí..prááásk“

„Ááááááááááááááááááááh“ vřískot té ubožačky nebral konce…„Whííííííííííí..prááásk“ obtočil se karabáč kolem dívčina pasu a zanechal krvavý šrám na břiše„Ááááááááááááááááááááh“ Angelina zařvala jak kdyby ji na nože brali. „Whííííííííííí..prááásk“ další palčivý šleh přes boky z jedné strany…

„Whííííííííííí..prááásk“ a z druhé strany…„Ááááááááááááááááááááh“… „Whííííííííííí..prááásk“ další bolestivý šleh přetnul Angeliina záda do písmene „X“. Krev z otevřených ran na zádech ji stékala na zadnici a dál štěrbinkou mezi zmasakrovanými půlkami. Natržené cáry kůže po celém jejím těle začínaly mokvat v nabíhajících krůpějích krve.

„Whííííííí..whíííííí..whííííí, roztočil nad sebou Brochard bič, zdaleka se napřáhl „whíííííprásk“ hadí polibek se obtočil kolem podpaží a krvavě se zakousl do jemné kůžičky dívčina levého prsu.

„Ááááááááááááááááááááh..jáááááááááúúú“ ale to už vzduchem svištěla další rána „whíííííprásk“ při tomhle šlehu schválně protáhl statkář ruku a dosednuvší ostré řemínky na konci karabáče vykonaly na bradavce pravého prsu své pekelné dílo. „Ááááááááááááááááááááh“ bodavá bolest jí projela jako vlna celým tělem, zmítala se pod šlehy karabáče ze strany na stranu, její krvácející prsy se pohupovaly v rytmu jakéhosi zběsilého tance, neměla daleko k zešílení bolestí když se jí náhodou pramínky slaných slz dostaly do otevřených ran na prsou.

„Whííííííííííí..prááásk“ další rána, karabáč se obtočil kolem dívčiných boků a zasadil bolestivý polibek do jejího zarostlého zlatavého klína. „Ááááááááááááááááááááh“… „Whííííííííííí..prááásk“ a na to samé místo podruhé „Ááááááááááááááááááááh“ S každým šlehem do těhle citlivých partií se krví na rozeklaný konec karabáče lepily chomáčky chloupků z dívčina ohanbí.

„Whííííííííííí..prááásk“… šleh zjitřil Angelině ránu na stehně od rákosky a prokousl ji kůžičku téměř do živého masa „Ááááááááááááááááááááááááááááh“ zařvala Angelina z posledních sil.

„Whííííííííííí..prááásk“ a na druhý stehno, těsně pod zadek „Ááááááááááááááááááááááááááááh“

V zástupu přihlížející chásky to po celou dobu bičování jen ševelilo.

„Whííííííííííí..prááásk“ přibyl na zádech další krvavý šrám „Áááááááááááááááh“

„Whííííííííííí..prááásk“ prosvištěly konečky karabáče pod dívčinou levou paží a zakously se jí do dvorce a bradavky levého prsu „Ááááááááááááááááááááh..jáááááááááúúú..áách“ zaječela Angelina jak přetržená a nesnesitelnou bolestí omdlela.„Rychle, vědro s vodou…Jacobe, naber ji ze studny, to jí probere“

Jacob donesl vědro, po okraj plné ledové vody.„Ustupte pane, prosím, ať vás nezmáčím“ Brochard si poodstoupil a Jacob zlil Angeliino zmrskané tělo od hlavy až k patě ledovou vodou. Dívčina se v tu ránu vzpamatovala.„Už nééé…prosííím…milost můj pane, slibuju že už se to víckrát nestanééé …prosííím …milóóóst“ … „Tak poslouchej, děvenko, za to cos provedla je to ještě málo“ setřel si pot z čela a masivně sevřel do dlaně pravou polokouli Angeliiny zadnice „Ááááááách“ vzdychla bolestí dívčina.

„Teď dojdeš támhle k tý kládě, ohneš se přes ní, vyšpulíš tu svou prdel a pokorně vydržíš posledních

15 ran bejkovcem, rozumělas?!!“

„Ano, pane“ kývla dívčina statkáři, vyrovnána s tím, že už ji čeká jen posledních patnáct. Poslední díl Angeliina trestu mohl být vykonán. Statkářovi pacholci ji pro jistotu v pase spoutali řemenem ke kládě.

Než dopadl první šleh, prohlédl si statkář na dívčině těle své dosavadní bizarní dílo, po chvíli ustoupil aby se pokochali i ostatní přítomní.V tom dav zašuměl, všem se naskytl pohled na rozkošně vyšpulenou dívčinu zadnici, nestydatě rozevřené polokoule jejího pozadí nechávali spatřit řitní dírku i rozkošnou buchtičku. Naše služtička se div nepropadala ostudou.

„Whííííí a prááásk“ štípla ji do zadku první rána.

„Ááááááááááááúúú“

„Whííííí a prááásk“ druhá …„Whííííí a prááásk“ třetí se Angelině zakousla do stehna „Ááááááááááh..nééé“

„Whííííí a prááásk“ čtvrtá, pátá, šestá …„Whííííí a prááásk“ mocným sedmým šlehem prosekl opět kůžičku na dívčině prdelce do krve „Ááááááááááááááh“ zařvala palčivou bolestí Angelina.

„Whííííí a prááásk“ další šlehy, další zkrvavená jelita a neutuchající dívčí řev.

„Odmítla mě, cácora jedna, tak ji ukážu“ pomyslel si v duchu statkář a smočil karabáč ve vědru.

„Whííííí a prááásk“ desátou ranou šlehem zespodu rozšvihl do krve její lasturku mezi nohama.

„Ááááááááááááááááááááááh..áááááááááááááúúúúú..ááách..nééééé“ zaječela Angelina, a strachy a bolestí začala učůrávat.

„Co to má znamenat, ty čubko jedna, dovolil ti někdo že tady můžeš chcát na zem“ osopil se na Angelinu statkář „No počkej!“ odhodil bejkovec a znovu sáhl po biči, neslavně proslulém jako „hadí polibek“

„Whííííííííííí..prááásk“ zakously se ostré řemínky karabáče do dívčiných vyšpulených stydkých pysků

„Ááááááááááááááááááááááh..áááááááááááááúúúúú“ nesl se šílený řev bičované dívčiny nádvořím, břicho měla samou krev, jak se bolestí zmítala na hrubé kládě, připoutána řemenem „Whííííííííííí..prááásk“ rozmáchl se ze široka, konečky biče obrovskou rychlostí pročísly vzduch a zanechaly bolestivý krvavý šrám na jejím pravém boku „Ááááááááááááááh“

„Whííííííííííí..prááásk“ třináctá a pěkně štípla do druhý půlky „Ááááááááááááááh“

„Whííííííííííí..prááásk“ škubla sebou Angelina když ji bič čtrnáctou ranou znovu zasáhl ohanbí „Ááááááááááááááh“

„Whíííííííííííííííí..prááásk“ poslední patnáctý šleh si bleskově našel své místo na vnitřních partiích levého stehna „Jááááááááááááúúúúúúúú..áááááách“

Když se Angelina trochu vzpamatovala z poslední rány, přistoupila k ní naše milostpaní „Tak to máš za sebou děvenko, doufám, že si z toho pro příště vezmeš ponaučení“

„Ano, má paní, slibuju že už se to víckrát nestane jako že je nade mnou Bůh“

„No pověz, stálo ti to za to, nechat se takhle zřídit. Dala bych za to ruku do ohně, že teď se za tebou už žádný chasník ani neohlídne, tělo samá hnusná jizva…“ pronesla sarkasticky milostpaní.

Brochard pokynul pacholkům, aby Angelinu odvázali. Sotva se z klády narovnala, skácela se v mdlobách k zemi.„Jacobe.., Cedricku.., postavte tu děvku na nohy nebo jí odvlečte do komory!“

Podívaná skončila a chasa se začala pomalu rozcházet, statkář Brochard posbíral karabáče a šel je pověsit na svá místa. Jacob se Cedrickem mezitím dovlekli Angeliino bezvládné zmrskané tělo do její komůrky a dál si šli po svém. Já pomalu dohřebelcoval posledního grošáka, zavřel stáj na petlici a vydal se do hostince za místní chasou a nemusím snad dodávat o čem byla při zlatavém moku řeč…