Povídka „Překvapivý návrat“

Jmenuji se Monika, mám osmnáct let a jsem jedináček. Proto si mí rodiče umínili vychovat ze mne slušné, skromné a na slovo poslouchající děvče. Ta výchova hodně, ale hodně bolela. U nás vždy vládl pevnou rukou otec. Nikdy neměl daleko k použití různých trestných nástrojů, samozřejmě s příslušným komentářem a vždy na holý zadek, anebo jinou část těla, podle vlastního rozhodnutí, proti kterému nebylo odvolání. Pokud mi paměť sahá, ani jednou své původní rozhodnutí nezměnil, pokud nepočítám nějaký ten přídavek, když jsem se při exekuci nechovala podle předem určeného způsobu.

Jednou jsem zůstala šokovaná. Bylo to když jsem vešla do koupelny, o které jsem si myslela, že je prázdná a našla jsem uvnitř matku s rozšvihaným zadkem. Tehdy jsem konečně pochopila některé otcovy výroky směrem k matce, jako například: “ Večer si to s tebou vyřídím“, anebo: „Těš se na večer“. Po těchto slovech matka obvykle zmlkla a až do večera s ní nebyla řeč. To jí ale vůbec nepřekáželo k tomu, aby i ona používala stejné výchovné metody jako otec. A někdy se mi zdála ještě krutější. Asi z její strany šlo o jakousi odplatu za to, co sama musela vytrpět. A když jsem viděla její zadek, tak toho bylo asi dost. Možná vás napadne, jak to, že jsem si ničeho nevšimla a hlavně nic neslyšela, když se matka svíjela pod nemilosrdnými ranami. Musím vám trochu přiblížit náš dům, respektive statek, ve kterém bydlíme. Tento statek má mimo hlavní budovy i hospodářskou část, pod kterou se nachází velký sklep. Tento sklepní prostor můj otec velmi pečlivě zařídil k výkonu trestů. Z této části domu, mimochodem od které měl otec klíče starostlivě schované a matce je půjčoval pouze když mě chtěla potrestat, by do obytného prostoru žádný hluk nepronikl, ani kdyby tam najednou upalovali deset nešťastníků.

Jednou večer mi mojí milí rodiče oznámili, že pojedou na dovolenou. Jen s velikou námahou jsem utajila svou radost při představě, že celý dům budu mít k dispozici a konečně se nebudu muset s Romanem, se kterým jsem chodila, skrývat na odlehlých místech a stále být na pozoru aby nás někdo neviděl. Rodiče ho bytostně nenáviděli, prostě měli jinou představu o mém chlapci. Otec mi lakonicky oznámil, že pokud se ještě jednou dozví, že se potkáváme, nebo mě s ním uvidí, tak mě zmlátí tak, že si alespoň čtrnáct dní nesednu. Takovýmhle výhružkám z jeho strany je vždy lepší raději věřit. Ostatně i za podstatně menší prohřešky jsem mívala zadek tmavěfialový a pořádně opuchlý.

Konečně nadešel pro mne ten toužebně očekávaný okamžik, když jsem po dlouhém kázání o tom, jak se mám chovat a co všechno mám udělat, zamávala staré škodovce, ve které odfrčeli rodiče na dovolenou a mně zanechali samotnou s touhou po Romanovi. Okamžitě jsem mu zavolala: „Vzduch je čistý a teda večer tě čekám“. Hned potom jsem se pustila do práce, kterou jsem podle příkazů měla vykonat. Po příchodu Romana jsem se chtěla věnovat už jenom jemu a jeho všímavým rukám, jazyku a nádhernému utěšiteli. Nemohla jsem se dočkat večera. Práce mi moc nešla od ruky, protože jsem stále přemýšlela jaké to bude. Poprvé v posteli a nemuset se obávat náhodných čumilů a co bylo podstatnější – Roman mohl zůstat celý týden. Od štěstí jsem téměř omdlévala.

Přišel přesně podle dohody. Okamžitě jsme se na sebe vrhli a zasypávali se vášnivými polibky. Za námi, při cestě do mého pokoje, zůstával jeden kus oděvu za druhým. I ten, kdo u nás nikdy nebyl, by ho okamžitě našel podle rozházených bot, kalhot, triček, ponožek, kalhotek a podprsenky. Ta zůstala viset na paroží, které můj otec s hrdostí ukazoval jako svou trofej, svého největšího skoleného jelena a proto bylo vystavené v předsíni. V pokoji jsme se svalili na postel a následovalo velmi vášnivé a divoké milování. Zkoušeli jsme všechno, co nás napadlo a bylo toho hodně. A dělali jsme přitom takový randál, až se třásli okna.

A najednou šok. Příjemné tlumené osvětlení se změnilo na oslepující světlo. Zůstali jsme na několik okamžiků jako opaření. Ve dveřích stáli mojí rodiče. Z očí jim šlehaly blesky. V té chvíli by se v nás krve nedořezali. Po prvém ochromení jsem se jakž takž vzpamatovala a skočila ke svému županu. Doteď nepadlo ani půl slova. Nyní ale zahřměl otcův hlas: „Nechej ten župan na pokoji a pojď sem. Vy, mladý muži, okamžitě vypadněte z mého domu. Pokud vás ještě někdy uvidím, byť jenom poblíž mojí dcery, zabiju vás.“ Roman začal okamžitě sbírat porozhazované oblečení a mazal pryč. Já, úplně zdřevěnělá, jsem přistoupila k rodičům. Bez jakéhokoliv varování jsem schytala neuvěřitelně tvrdou facku z pravé i z levé strany, až mi hlava poletovala ze strany na stranu. Navíc můj otec je pravák a matka levačka, takže pokud si správně vyberou stranu, na kterou se postaví, tak mě mají svým způsobem, oba po ruce. „Na místo“, zahučel otec. To pro mne byl rozkaz, že se mám okamžitě odebrat do obývacího pokoje a tam se postavit do kouta, ruce založit za hlavu, nohy rozkročit asi na půl metru od sebe a otočit se tváří ke stěně. Chtěla jsem se obléct, ale to mi nebylo dovoleno rázným plesknutím po zadku, které velmi štípalo. Otec použil šňůru od žehličky, která byla položená na stolíku. Po tomto bolestivém upozornění jsem už raději neotálela a rychle utíkala zaujmout předepsaný postoj. Sotva jsem zaujala předepsaný postoj, začala jsem s plnou vážností přemýšlet o své situaci. A ta nevypadala nijak růžově. Čím více jsem přemýšlela, tím větší třes se mě začal zmocňovat. Bylo mi jasné, že na tento svůj milostný románek tak rychle nezapomenu. Stále mi však nešlo do hlavy, jak to, že se vrátili. Nikdo se ale nenamáhal mi to vysvětlit. Až později jsem se dozvěděla, že se jim pokazilo auto, které museli nechat v servisu a domů se vrátili autobusem.

Za chvíli přišli do obýváku i rodiče. Čekala jsem okamžité výsledky a následný trest, i když už bylo deset hodin večer. Jaké však bylo mé překvapení, když mi matka oznámila jednu větu: „Zmizni spát a ráno v pět tady budeš stát přesně tak jako nyní“. Velmi ochotně jsem jim chtěla vyhovět. Přitom jsem si vůbec nevšimla, že každý drží v ruce řemen. Když jsem procházela kolem nich ke dveřím, dostala jsem od každého takové dva údery, že jsem padla na kolena. Zadek jsem měla v jednom ohni. Pro vysvětlení, nebyly to obyčejné řemeny, ale speciální, vyrobené z tvrdé kůže a rozříznuté na tři, asi dva centimetry široké pruhy, připevněné na dřevěnou rukojeť. Tím se docílí efekt, že jedním švihem dostanete úder, jakoby třemi obyčejnými řemeny najednou. Okamžitě mi vyhrkly slzy a vyrazil pot na čelo. Rychle jsem se zvedla a pádila do svého pokoje. Až tam mi došlo, co vlastně matka řekla. Musela jsem pohledat budík, abych náhodou nezaspala. Bylo to však zbytečné, protože jsem i tak po zbytek noci nezamhouřila oči. Hlavou se mi honili chmurné myšlenky na zítřejší den. Představovala jsem si jaký trest mě čeká. Myslela jsem si, že když teďka za nejtěžší provinění jsem dostala dvacetpět ran rákoskou, tak teď se můžu „těšit“ tak na padesát. Jak jsem byla naivní.

Pět minut před pátou jsem pro jistotu zaujala předepsaný postoj. Ještě nikdy jsem v koutě nestála nahá. Už to nasvědčovalo o vyjímečnosti situace. A já hloupá jsem si ještě celou situaci výrazně zhoršila. Přesně v pět přišel otec zkontrolovat, zda jsem splnila jejich příkaz. Podíval se a beze slova odešel. Když v domě zmlkli veškeré zvuky, sedla jsem si do křesla a přikryla se dekou. Z vynervování a též z probděné noci jsem okamžitě tvrdě usnula. Vzbudila mě šílená bolest, která mi vyšlehla od stehen. To už oba rodiče stáli u křesla a bili mě bezhlavě řemeny. Z přehnané snahy rychle se dostat do kouta, jsem se zapletla do deky a spadla. Dokud jsem se neposbírala a zaujala předepsaný postoj, už jsem schytala minimálně dvacet tvrdých ran křižujících tu stehna, tam záda nebo zadek, dokonce jedna zasáhla i pravý prsník. Všechno mě bolelo, ale to hlavní na mně ještě čekalo. V koutě jsem tiše sténala a slzy mi stékali po bradě až do žlábku mezi prsy. V tuto chvíli jsem si nedovolila ani nejmenší pohyb, i když mně zasáhly dvě tvrdé rány v předepsaném postoji. Jak ráda bych si postižené místa pohladila, ale při vyhlídce na to co by následovalo, jsem velmi rychle tyto chutě potlačila.

Téměř vždy před, nebo v prvních minutách stání v koutě jsem se dozvěděla, co za trest budu muset absolvovat. Je to určitá jistota, i když ne velmi lákavá. Můžu se aspoň duševně připravit na nepříjemné chvíle, které mě v nejbližší budoucnosti čekají. Teďka ale nic. Jenom mučivá nejistota, ticho a mé vlastní dohady. Nejhorší bylo, že čas pomalu postupoval a já jsem se začala obávat, že k nám někdo může přijít. Každý návštěvník totiž věděl, samozřejmě, pokud už byl předtím u nás a přišla řeč na tresty, co to znamená. Součástí trestu bývalo i ponížení a to někdy bylo horší, než trest samotný. Když k nám někdo zavítal v čase mého čekání na trest, musela jsem se otočit tváří k němu a stručně, jasně a nahlas říci provinění a způsob a výšku trestu. Teď mě oblíval studený pot, při myšlence na tuto povinnost. V duchu jsem bojovala sama se sebou. Hrozila jsem se chvíle odchodu do sklepa a zároveň jsem si, při myšlence na návštěvu, přála aby to bylo co nejdřív. Svůj kalich hořkosti jsem si však měla vypít až do dna.

Asi v devět najednou zazvonil zvonek při dveřích. Celá jsem ztuhla. Matka šla otevřít dveře a já jsem slyšela jak mluví: „Jen pojď dál, Michale“. Byl to sousedův osmnáctiletý mládenec, který mi nadbíhal a kde mohl, mě osahával a snažil se mi dostat pod sukni, anebo aspoň pod blůzku. Nenáviděla jsem ho. A teď je tady. Vešel do obýváku a spustil: „Volali z autoservisu, že vaše auto…“. V tom mě uviděl nahou v koutě. Od hanby jsem ani nedýchala a červená jsem byla jako pivoňka. „Ale, slečna nám neposlouchala. Tak mi pěkně pověz co jsi provedla a co tě čeká a nemine“. Jasné je, že přesně věděl, co je mojí povinností a už se nemohl dočkat až mě uvidí v celé kráse s vypnutými prsy od toho jak držím ruce za hlavou a odhaleným trojúhelníkem mých chloupků, které mají barvu zlaté slámy. Navíc mí rodiče, by ho nejraději viděli jako mého nastávajícího. Zaúpěla jsem: „Otče, prosím, ušetřete mě tohoto ponížení, už tak viděl víc, než by bylo vhodné.“ Na odpověď jsem dlouho nečekala. Na můj zadek dopadla taková rána, až jsem poskočila a přilepila se na stěnu. Nebylo pomoci. Musela jsem se otočit, zaujmout postoj a povědět co jsem spáchala. Jistě uznáte, že povědět mládenci, který vás chce dostat, že jste se milovali s jiným a přitom vás přistihli, je řádně ponižující i když sedíte v kavárně a oblečená, a což potom takhle. Od hanby jsem se až zakoktávala. Při pasáži, jaký trest mě čeká, jsem rozpačitě zmlkla. Michal okamžitě reagoval: „Pokračuj, co za to…?“ „To je překvapení, dozví se to až bude čas“, zamíchal se do toho otec. Z tónu jeho hlasu vystoupili na mně ledové krůpěje potu. Konečně Michal, po tom co oznámil, že auto je opravené, odešel. Moc se mu nechtělo. Nejraději by sice zůstal, možná až do mého trestu. Otec mu ale poděkoval za vyřízení a vyprovodil ho ke dveřím. Ještě odtud na mě zakřičel: „Moniko, užij si to!“ Pomalu plynul čas a já jsem nevěděla, kdy přijde moje chvíle. I když jsem ještě stále čekala na oznámení trestu, vylekala jsem se na smrt u otcovy jednoduché věty: „Pojďme!“ „Tak, už je to tady“, řekla jsem si v duchu. V prvním momentu jsem se nemohla ani pohnout, jak jsem byla zdřevěnělá od dodržování postoje. Ale musela jsem sebou hodit. Otec už vycházel na dvůr a mířil ke sklepu.

Po příchodu dolů a zavření dveří jsem s obavami očekávala konečný verdikt o tom, jaký trest budu muset podstoupit. Žádný výrok ovšem nezazněl. Zato jsem si všimla dvou změn, které tady nastaly. V jednom rohu místnosti stál nízký stolík. Mohl být tak metr široký, asi metr a půl dlouhý a šedesát centimetrů vysoký. Ten jsem tady ještě nikdy neviděla. Ve druhém rohu byl normální stůl, na kterém byly rozložené bicí nástroje. To nebývalo zvykem, vždy byly vzorně uložené ve skříni u stěny. Byly tam dva pletené karabáče, dva třípramenové řemeny, dvoje důtky a jedna rákoska. Smysl této výstavy jsem nechápala. Přece není možné to všechno použít k jednomu výprasku. Dokonce jsem si začala namlouvat, že i matka se nějak provinila a též dostane svůj díl. Otec mě nechal chvíli se pokochat a potom jenom mlčky ukázal na trestný trestný kříž. I když jsem už byla dostatečně zběhlá v tom co můžu očekávat, to ticho, v jakém se všechno odehrávalo, pořádné utahování pout na rukách i nohách, vypodložení podložky pod břicho, aby zadek pěkně trčel, mi nahánělo pořádnou hrůzu. Ta se však změnila na paniku, když mi matka uvázala šátek přes oči. Takto jsem ještě nikdy výprask neabsolvovala. Stále jsem čekala, kolik ran mám vlastně dostat, ale nikdo nic neříkal. Já jsem stála nahá a připoutaná tak, že jsem se nemohla pohnout.

Náhle, bez jakéhokoliv varování, vzduch přeťal ostrý hvizd a já jsem zkameněla. Nestačila jsem se ani nadechnout a už mnou otřásla neuvěřitelná bolest. Z hrdla mi vyrazil výkřik bolestí a překvapení. Byl to výsledek dvojitého šlehu, který mi z jedné strany zasadil otec a z druhé matka. Ve zlomku sekundy jsem si uvědomila, že bicím nástrojem jsou karabáče. Tyto jsem ještě nikdy neměla tu čest poznat, ale otec mi vždy sliboval, že mi s ním jednou rozseká prdel. Tak a teď to tady bylo a zdvojeně. Mé úvahy přeťala další příšerná bolest. Dávali si oba záležet, aby rány dopadaly pěkně jedna vedle druhé. Začali ve středu mého ubohého, vystrčeného zadku a pomalu se vzdalovali na obě strany. Po každé další dvojici ran se mé zvukové projevy stupňovaly. V tom jsem si uvědomila, že jeden z karabáčů se blíží k rozhraní zadku a stehen. Začala jsem úpěnlivě, mezi jednotlivými srdceryvnými výkřiky, prosit o milost. Slibovala jsem všechno možné, nic však nepomáhalo. Svist. „Auaujíha, prosím, už ne, už budu poslouchat, jen prosím přestaňte!“ Rány dopadaly s pravidelností stroje. Kolik jich už bylo a hlavně kolik jich ještě bude? Nevěděla jsem ani jedno ani druhé. Nejistota, jaký to vlastně mám dostat trest a jak vlastně bude velký, mě přivádělo do zoufalství. A už je to tady. Karabáč dopadl těsně pod zadek a druhý na záda. Ten proti tomu spodnímu, se mi zdál jako hlazení i když po každém švihanci mi nabíhaly krvavé jelita, silné jako malíček. „Prosím, tam ne, prosííím. Áááááááách. Prosím, raději jinde, jen tam ne! Moje prdelka to už nevydrží, prosííím.“ Svist. Další dvě rány ukončili můj, i tak zbytečný, srdcervoucí monolog. Ta bolest, která mě zachvacovala stále intenzivněji se už pomalu nedala vydržet. Už jsem neměla sílu křičet. Hlas mi selhával a dostával se do fistuly, anebo jsem jen sípala. To jsem ještě nevěděla, co se mnou udělá třetí přesně mířená rána na stejné místo pod prdelkou. Po jejím dopadu jsem se vzepnula v poutech tak, že to chvíli vypadalo, že nevydrží a jakoby zázrakem se mi vrátil můj hlas. Znova jsem ryčela jako raněný tur. Oba mí drazí rodiče se ale velmi dobře vyznali ve svém řemesle. Zvolnili tempo úderů, ne však jejich razanci. To pro můj lepší „požitek“ z utrpení. Každé švihnutí jsem si teda mohla vychutnat. Když bolest dostupovala na svůj vrchol, vždy byla umocněna další a další dvojicí nemilosrdných ran. Pokoušely se o mně mdloby, jenže bohužel se pouze pokoušely. Takovéhle milosrdnosti jsem se ale nedočkala. Když spodní karabáč už poznačil celé mé stehna až po kolenní ohyby a vrchní se dostal až na lopatky, oba se začali stejnou cestou vracet zpět k vystrčenému zadku. Pokud jsem si myslela, že větší bolest už nemůže být, tak mě nyní karabáče jednoznačně přesvědčili o opaku. Takovou bolest jsem ještě v životě nezažila. Záda, zadek i stehna v jednom ohni, pot se po mně valil v potocích a tím umocňoval palčivou bolest. Konečně se oba trýznitelé setkali opět na vrcholku mého zadku a tak, jako neočekávaně začali, stejně i přestali. Nemám ponětí kolik ran jsem absolvovala, ale celý trest se mi zdál neúměrně přísný. V tom jsem uslyšela, že se po podlaze něco posunuje. V době celé exekuce jakož ani nyní nepadlo jediné slovo. Z toho ticha, rušeného pouze mým pláčem a sténáním z neustupující bolesti, mi bylo na zvracení. Na připoutaných rukou a nohou, jsem ucítila, jak mi je uvolňují dva páry rukou. S vděčností jsem si vydechla. Ale předčasně, opravdu velmi předčasně. Ty ruce mě dovedly právě k onomu nízkému stolíku a položili mě na něj na záda. V momentě, když se mé zmučené pozadí dotklo tvrdého dřeva, vyškubla jsem se svým trýznitelům a chtěla jim utéct. Chyba, oni byli rychlejší. Přitlačili mě na stůl, otec mě podržel a matka mi postupně připoutala ruce za hlavou k nohám stolu a stejným způsobem i mé nohy. Ty mi navíc upoutali pod stolem i za kolena, takže jsem ležela roztažená jako žába. Uvědomila jsem si jednu, pro mne velmi nepříjemnou skutečnost. Ta přehlídka bicích instrumentů nebyla náhodná, ale všechny budou mít dnes práci a jedinou obětí budu já. Nechápala jsem ale, proč ležím v této poloze. Velmi brzy jsem to na vlastní škodu zjistila.

Bez jakéhokoliv varování výprask pokračoval. Tentokrát si přišli na své stehna z vnitřní strany. Nástrojem byl už dobře známy tří pramenný řemen. Už po první ráně mi bylo jasné, že zadek, záda i stehna na zadní straně jsou přece jen odolnější než jejich vnitřní části. Ty jsou určené na jemné dotyky rukou a zejména jazyka, při milostných hrách a ne na takovouhle brutalitu. Okamžitě jsem nadskočila tak, že se mi pouta hluboko zaryly do masa. To jsem ale vůbec nevnímala. Ty však odváděly perfektní práci. Nohy se mi nepodařilo ani při nadlidském úsilí dát k sobě a tak se alespoň trochu chránit. Nezbývalo mi nic jiného než trpět a modlit se, aby trest už skončil. Po druhé sérii úderů jsem jenom s enormním úsilím zabránila tomu, abych se nepočůrala od bolesti. Hlas jsem dávno ztratila a proto se pouze ozýval chrapot a nesrozumitelné skřeky. Po třetí sérii jsem už moč neudržela. Prostě jsem se bolestí pochcala. A po čtvrté a páté sérii, po neuvěřitelně krutých ranách, přišla pauza. Můj pláč se nedal ale zastavit. Slyšela jsem téct vodu. Asi mi budou umývat rány. Jak jsem byla bláhová. Vychrstli na mně vědro vody. Zažila jsem další šok, ale zároveň to trochu schladilo mé rozpálené tělo a zmírnilo bolest. Byla jsem i za to málo vděčná. Jenže dost bylo oddechu, si asi řekli rodiče, protože si vzali důtky a o zábavu jsem měla postaráno. Na řadě byly prsa. Jsou to nádherné trojky, s velkými tmavě hnědými dvorci a bradavkami jako malé třešničky. Ony důtky byly vyrobené z tvrdé hovězí kůže, přičemž každý pramen je asi čtyři milimetry silný a na konci má uvázaný uzlík. S těmito důtkami jsem dostala pouze jednou a to deset ran, kdy zadek mi druhý den hořel jako pochodeň. A nyní mám dostat přes moje, na laskání tak citlivé prsíčka. Už po prvních ranách, znova dopadaly z obou stran, jsem myslela, že se mi na hruď vylilo žhavé železo. Zalapala jsem po dechu, chvíli zůstala s otevřenými ústy a potom vykřikla jako siréna. Nebyla to taková intenzivní bolest, jako když byly mučené moje stehna, ale to se mělo během chviličky změnit. Obzvlášť, když si oba vyměřili vzdálenost a prameny se na mých prsech krásně křížili a jejich uzlíky dopadaly přesně na bradavky a dvorce okolo nich. Svist. Ááááááááúúúúúúú. Prosím ne, přestaňte, já už to nemůžu vydržet. Udělám vše, co si budete přát, jen vás prosím přestaňte. Nic nepomáhalo a já jsem trpěla dál. Bylo mi souzeno vydržet celkem dvacet ran. Po jejich absolvování jsem měla prsa opuchlé, bradavky zduřené a cítila jsem v nich každý úder srdce. I dýchat jsem se bála, jen aby se mi nehýbali. Bolel mě na nich každý nerv a ve žlábku mezi prsy se mi mísil pot s kapkami krve.

Najednou jsem si uvědomila, že ještě nepřišla ke slovu rákoska. Ta ale byla jen jedna. V tom mě oblila horkost. Jedná rákoska, jedna mušlička – mé přirození vystavené na obdiv mezi násilně roztaženými nohami, které i nadále v této poloze udržoval provaz natáhnutý pod stolem. To snad ne, to by přece neudělali. Takový trest může skončit i zdravotní újmou a to přece nebudou riskovat. Ještě jsem svou úvahu ani nedokončila, když jsem uslyšela, mě důvěrně známý zvuk rákosky, protínající vzduch. Mé nejčernější sny se potvrdili. Dopadla přesně do rýhy mezi velké pysky mé pičky. Z rozkroku mi do celého těla explodoval gejzír bolesti, zatmělo se mi před očima a okamžitě jsem se počůrala znova. Z té úžasné bolesti jsem v prvém momentu nemohla vydat jakýkoliv zvuk. Po druhé ráně se však už z mého hrdla ozýval přímo zvířecí skřek. Padla další, která zasáhla oba velké, a nyní pěkně oteklé, pysky napříč. Zařvala jsem a vzepjala se v poutech, jenže ty byly pevné a téměř žádný pohyb mi nedovolovaly. Nic méně v okamžiku kdy jsem se vzepjala, dopadla další rána napříč, která ve mně vyvolala explozi bolesti. Zařvala jsem jako zraněné zvíře, ale mojí rodiče v klidu pokračovali. Každá rána znásobovala bolest, která neustále z rozkroku vystřelovala do celého mého těla. Devátá rána trefila přesně střed středu – poštěváček. Bolestí se mi zatmělo a zajiskřilo v očích. Tento úder mi vyrazil dech. Nestihle jsem ani vykřiknout, když v tom dopadla další rána a zasáhla stejné místo, jako ta předešlá. Myslela jsem, že mi poštěváček tím úderem utrhli. Zaječela jsem a záhy na to jsem omdlela.

Probrala mě až další studená sprcha. Když jsem pomalu začala vnímat okolí, zjistila jsem, že mě odvázali. V tom mé úvahy přerušil nával kruté bolesti, který zachvacoval celé mé tělo. Nemohla jsem se ani pohnout, aby to nevyvolávalo vystřelování příšerných palčivých a bodavých pocitů. Nebyl čas se zaobírat pocity, okamžitě jsem dostala povel postavit se do předepsaného postoje. Nebyla jsem však schopna ho poslechnout. Otec mi drsně pomohl na nohy. Ty se pode mnou třásli a podlamovali se mi kolena. Po chvíli, s vypětím všech sil, se mi podařilo tento postoj jakž takž zaujmout. V polomrákotách jsem vnímala matku jak mi říká: „V tuto chvíli končíme, protože už nejsi schopná pokračovat a správně si vychutnat svůj trest dokonce a trest za nedodržení předepsaného postoje, kterého si se dopustila ráno. Jaké bude pokračování se zanedlouho dozvíš a co se týče předepsaného postoje, za to dostaneš padesát ran rákoskou přehnutá přes trestnou kozu. Nyní, až do večeře, budeš klečet v obýváku tak jak jsi. Jdeme!“

To se lehce řekne, ale mně každý krok způsoboval novou vlnu bolesti. Nohy jsem musela držet daleko od sebe, abych se stehny nedotýkala oteklé pičky a pohyb prsů při chůzi mi vháněl slzy do očí. Těch pár metrů, ze sklepa do obýváku, se mi zdály věčností. V pokoji jsem nejdříve jedním okem mrkla na hodiny a potom jsem urychleně klekla do kouta. Odhadovala jsem, že budu muset klečet asi čtyři hodiny. Neuměla jsem si představit, jak to vydržím, protože doteď jsem nejvíce klečela dvě a půl hodiny. I když jsem neměla rozšvihané celé tělo, ke konci mě v předepsaném postoji udrželi pouze dvě rány rákoskou a příslib podstatně většího počtu, pokud nezůstanu na místě. Až teď jsem si začala uvědomovat, slova mojí matky, které pronesla dole ve sklepě. Můj trest ještě neskončil a navíc mám ještě dostat padesát ran rákoskou. Doufala jsem, že mě nechají oddechnout, ale i v tom jsem se zase zmýlila. K mému štěstí večeře proběhla velmi rychle, protože bych moc dlouho v sedě na židli nevydržela, a to tak, že mi dovolili se jenom napít. A potom se rychle přiblížilo neodvratitelné pokračování trestu. Znova mě odtáhli do trestnice a tam mě trestali a mučili až do rána. Trestali mě na stejná místa, jako předtím, jenom měnili nástroje. Na prdel použili řemeny, stehna mi zničili karabáči, na prsy použili rákosky a na pičku si vzali důtky s uzlíky. Trvalo to dlouho, protože jsem od bolesti čím dál častěji upadala do bezvědomí a jim o to déle trvalo mé kříšení, které prováděli kýblem vody a posléze za pomocí elektrošoků do zmučené pičky a prsou. Ráno mě odvázali a já se sesunula s totálně rozšvihaným a krvavým zadkem, černými stehny ze kterých rovněž tekla krev, zmasakrovanými prsy a totálně zmučenou pičkou, kde nebylo poznat v té napuchlé a krvavé kaši kde je vchod do pičky a kde do zadku, k zemi. Protože jsem nebyla schopná se postavit ani po několika úderech přes tolikrát zkoušené prsy a přirození, vzali mě zvedli a odnesli. V pokoji mě pohodili na postel a v mrákotách jsem ještě uslyšela mou matku, jak říká: „Myslím, že pro začátek to dneska stačí. Počítej s tím, že ode dneška budeš podobné výprasky dostávat častěji, aby tě nenapadaly podobné myšlenky na sex. Co se týče sexu, tvoji píču bude laskat ještě hodně dlouho tak akorát karabáč, nebo rákoska. A hlavně nezapomeň, že tě ještě čeká slíbených padesát ran rákoskou. Uvidíme kdy, ale buď zítra nebo pozítří si to odbudeš. Záleží to jen na tom, jak budeš vypadat, aby sis ten trest řádně vychutnala.“

To byly poslední slova, které jsem vnímala a pak už bylo jenom sladké nevědomí…