Povídka “Nový ředitel”

Psal se rok 1975 a na gymnázium v Praze byl dosazen nový ředitel na doporučení z nejvyšších politických kruhů, aby jako vždy vyzdvihnul dané pracoviště o třídu výš. Ředitelem se stal šedesátiletý, vysoký muž se šedivými vlasy a silným hlasem. Jan Mikala, který měl ostatně již nemalou praxi z předešlých škol kde působil. Když před školním rokem o prázdninách, nechal svolat školní poradu do sborovny, aby proběhl seznamovací úvod, tak nikdo jsi nedovolil přijít pozdě, až na nejmladší článek sboru paní Martinu Hrdinovou.

„Čest. Milí kolegové, rád bych vás uvítal před začátkem školního roku. Jsem rád, že jsme se zde sešli v tak hojném počtu. Chybí někdo? Ano prosím! Chybí soudružka Hrdinová pane řediteli. Aha a víte co sní je? No myslím si, že se ji přijít prostě nechtělo. Ona má takovou špatnou pracovní morálku víte pane řediteli. Hm, děkuji vám paní? Já sem Bláhová prosím, vaše sekretářka soudruhu řediteli, ale říkají mě tady Máňo a kdyby, jste něco potřeboval, sem vám plně k dispozici. Děkuji soudružko Bláhová.

Ředitel se pousmál pod vousem nad řiťolezectvím své sekretářky, ostatně jako celá sborovna.

Mezitím došla paní Hrdinová a suše se omluvila všem přítomným za pozdní příchod a ani jsi nevšimla že mají nového ředitele.

„Čest soudružko, můžete se posadit a po poradě jsi chci s vámi promluvit. Děkuji!“

Udivená a šokovaná učitelka, se posadila vedle své kolegyně a šeptem se začala vyptávat na identitu staršího muže. Nový ředitel jí udělal čáru přes rozpočet, protože s bývalou ředitelkou byla velmi za dobře. Práce jí bavila jen sporadicky. Dost na to, že se musela připravovat na třídnictví a školní rok ve svém volném čase o prázdninách.  Spíše využívala výhod postavení kantora jako takové, kdy starostlivý rodiče chtěli pro své dítě jen to nejlepší. Martina Hrdinová moc dobře věděla, jak dokážou být rodiče štědří a tak toho patřičně využívala. Její manžel si velmi pochvaloval, že žena nosí různé pozornosti od materiálních až po různé přísliby na dovolenou či velmi výhodnou výměnu valut. Tyto prázdniny jsi užily společnou dovolenou v Bulharsku za vylepšení známek jednoho žáka, aby byl přijat na vysokou školu.

Když skončila porada a kantoři se mohli odebrat domů, musela ještě Martina sedět na židli a čekat na pana ředitele, než se vrátí z toalety. Její znuděný a otrávený výraz mluvil za vše a všimnul si ho i samotný ředitel Mikala, když se vrátil zpět do sborovny.

„Ještě jednou dobrý den soudružko Hrdinová. Můžete mě prosím vysvětlit proč jste přišla pozdě? Omlouvám soudruhu řediteli ale nezazvonil mě budík,nenastartovalo auto a musela sem jet prostě tramvají. Myslím jsi, že se zase tolik nestalo….

No, krásná výmluva ale hodná tak školačky nebo malé holky. Dívejte tohle bylo naposledy, kdy jste došla pozdě. Kdyby se to opakovalo příště, budu muset vám srazit peníze a dát vám důtku. Nestrpím žádné levoty, ani lenost ba dokonce výmluvy. Vyžaduji preciznost, poslušnost a chuť k práci. Já ale…Mlčte! Nemám rád, když mě někdo skáče do řeči a zvláště taková mladá a hubatá kantorka.

Četl sem si o vás, máte výborný kádrový posudek, politicky vám to myslí. Celá vaše rodina je ve straně, to je chvály hodné. Jen máte problémy s autoritami, pracovní morálkou a chutí do práce. Víte já…Vy jste snad natvrdlá nebo blbá? Já sem řekl že nemám rád, když mě někdo skáče do řeči! Zasloužila by, jste výprask na holou! Prosím soudruhu řediteli?

Slyšela jste velmi dobře. Seřezat vám prdel rákoskou tak, aby jste se naučila, že nemáte být drzá a skákat do řeči. Co učíte?“

Jako opařená seděla Martina na židli se spadlou čelistí, nechápajíc co právě slyšela. Takové seznámení s novým ředitelem jsi nepředstavovala a chování z ředitelové strany vůči ní, se jí krajně nelíbilo. Než stačila otázku zpracovat přišlo další napomenutí ze strany ředitele.

„Vy jsi o ten výprask vyloženě koledujete soudružko Hrdinová, vy neumíte odpovědět?! Matiku, ruštinu a mám mít teď třídnictví v kvintě. Děkuji, slyšel sem od soudružky Bláhové, něco o vaší špatné pracovní morálce. Je to pravda nebo ne?! Ne není to pravda, ta stará kráva mě nemá ráda a tak mě  před vámi pomluvila. To jsem si mohla myslet!“

Ředitel se pousmál a vstal ze židle. Chytnutím a pohybem židli postavil do prostoru sborovny, sundal sako a pohodlně se usadil.

„Kdyby, jste chodila včas a neloudala jste se, mohla jste se slovně bránit, že to není pravda. Ale to je jedno. Ovšem, než vás propustím dnes domů, dostanete výprask na holou. Dnes to bude jen lehce rukou ale pokud by vaše drzost, lenost, ofrklost se opakovala rákoska vás nemine. A věřte mi, že bych si dal záležet! Vstaňte a pojďte sem!“

Mladé učitelce přišla celá situace úsměvná a netaktně vyprskla smíchy.

„Prosím? To snad nemyslíte vážně. Přece se nenechám bít v pětatřiceti po zadku od vás jako malá holka. A ještě k tomu na holý! Mám manžela a nechci, aby někdo cizí přeci viděl můj nahý zadek. A už vůbec ne vy! V žádném případě na tohle nepřistoupím, nikdy slyšíte nikdy! Tohle jsi zkoušejte na jiné ženy a ne na mě!“

Ředitele spurná reakce rozčílila na tolik že zakřičel na Martinu velmi vysokým a ostrým tonem, až se lekla a spustily se jí slzy.

„Já sem řek pojďte sem! Nechtějte abych pro vás musel dojít!“

Martinino vzdorovité hrdinství bylo rázem pryč a pochopila, že vše co ředitel Mikala říká myslí vážně. Neochotně jsi tak stoupla před svého nadřízeného. S tlakem na hrudi a strachem z nadcházející situace čekala co se bude dít dál. Šok jako kdyby jí způsobil ztrátu racionálního myšlení.

„Můžete si odložit sako, sukni, boty, silonky a spodní prádlo! A pohněte soudružko ať tady nejsme do večera!“

Celá situace se Martině krajně nelíbila. Nejraději by utekla a nikdy se do školy už nevrátila ale strach z neuposlechnutí, byl přeci jen větší a tak se raději dala do činu.

Když jsi sundala kostkované sako a rozepnula knoflík na své kostkované sukni, začaly jí emoce pracovat. Sukně defacto ihned spadla na zem a hned v zápětí i pár slz. Když zahákla prsty za lem svých bílých kalhotek, tak se zavřenými oči a pomalu si je stáhla až ke kolenům. Takový trapas a pocit hanby ještě nezažila, cítila jak jí hoří tvář od studu. Martině zůstala pouze bílá košile s podprsenkou z tuzexu.

Řediteli se naskytl pohled na uslzenou, mladou, štíhlou do půl těla vysvlečenou kantorku.  Odmlka během kochání ředitele na chlupatý klín se zdál Martině nekonečný. Raději koukala ze studu jinam, jenom ne na ředitele.

„Všechno poskládejte a pak se mě přehněte přes kolena!“

Když bylo vše poskládáno na stole, jak bylo nařízeno, postavila se Martina čelem k řediteli a dlaněmi jsi zakrývala svou kundičku.

„Řekl sem, přehnout přes kolena vy tele jedno, já vám tedy pomůžu!“

Než Martina nadála, ležela přehnutá přes ředitelovy kolena. Natažená a přehnutá s vyšpuleným zadkem směrem k řediteli, čekala na výprask. Než započal, musely nastat drobné úpravy, aby byl ředitel stoprocentně spokojen. Mírné přenastavení zadku přehnuté Martiny a posunutí na kolenou, způsobilo znepříjemnění trestné pozice. Staršímu muži, se tak naskytl pohled na zatím ještě bílý, větší kulatý zadeček s očividným opálením ve tvaru plavek.  Krátké přejíždění prsty po obou půlkách zadku, způsobilo Martině husí kůži po celém těle. Ta se jen snažila, co nejvíce držet své nohy u sebe aby tolik neukazovala své ženství. Ředitel si mezitím už chytl svou podřízenou za bok a druhou ruku položil na prdelku.

„Doufám, že vás tato seznamovací lekce ponaučí a budete vzorná pracovnice! Byla by škoda, vám seřezat tak krásné pozadí rákoskou soudružko Hrdinová. Můžeme začít?! Ano.“

Výprask na holou započal a přes místnost se začali ozývat pleskavé zvuky o holou kůži. První rány se zdály Martině ne tak bolestivé, jak očekávala. Ovšem během další půl minuty začínala intenzita ran, stoupat na zatím lehounce růžovým zadečku. Očividné stahovaní a povolovaní zadku, kroucením se na kolenou ukazovalo řediteli, že se výprask ubíjí správným směrem.

Martina zhluboka oddechovala a zatínala své pěsti ale ještě nekřičela. Ve snaze, jsi ochránit zadeček od bolesti rukou, jí byla ihned zkroucena za zády a ředitel přidal na intenzitě. To už štípaní a pocit hoření na prdelce přerostl na tolik že začala Martina křičet a nohy už nedokázala udržet u sebe.

„Jauuu prosím, jau, to bolí. Pane řediteli stačí. Prosím ufff“

Odpovědi se nedočkala, ale přívalu dalších ran na červenou prdelku ano. Ředitel si výprask své podřízené užíval velmi.

„Konečně po dlouhé době, jsem narazil na takový poklad. No jen počkej, já tě naučím k poslušnosti ty jedna hubatá, tento výprask určitě nebude poslední!!

Pomyslel jsi a trestal uslzenou a ubrečenou Martinu dále.

Když dopadla rána, tak v zápětí se hned ozvalo bolestné zakřičení nebo syknutí. To byla rajská hudba a odměna pro vychovatele Martiny.

Během výprasku do místnosti vešla soudružka Bláhová. Ta jen s údivem upřela zrak na rudou prdel nebohé kolegyně. Výprask ustal a ředitel s ledovým klidem se zdvořile zeptal.

„Copak potřebujete soudružko Bláhová? Moc se omlouvám, já si zde zapomněla mé brýle. Nic se neděje, to se muže stát komukoliv.“

V šoku jsi vzala padesátiletá žena brýle ze stolu a ihned si je nasadila. Tím se jí naskytl nerozmazaný pohled na rudou prdelku Martiny a pohled ředitele, který naznačoval aby odešla.

„Můžete jít soudružko Bláhová, my půjdeme za chvíli také…. Nebo snad chcete nařezat na holou taky? Ne! To ne, promiňte soudruhu řediteli.. na shledanou“

Po odchodu sekretářky, opět započal výprask s nejvyšší možnou silou a intenzitou, jakou dokázal ředitel Mikala vynaložit. Martina se kroutila bolestí jako had, křičela, pištěla, prosila a slibovala. Ale ředitele obměkčit nedokázala. Necítila již žadnou hanbu a stud ale jen bolest a štípaní na prdelce, vše za dávnou hranicí snesitelnosti.

Pleskání utichlo, a v místnosti, byl slyšet jen pláč a kňučení přehnuté seřezané kantorky, které tekly slzy a pot na těle proudem.

„Hotovo, můžete se obléci a jít domů! Pamatujte na to, co jsem vám říkal.

Martina pomaličku vstala z kolenou a začala jsi hladit a masírovat svůj bolavý rudý zadeček. Přítomnost ředitele v tu chvíli zcela nevnímala. V mírném záklonu a polonahá jsi třela a hladila svou spráskanou rudou prdelku, přičemž ukazovala nevědomky řediteli se svými rozkročenými nohy chlupatou kundičku.

Spokojeně seděl a sledoval Martinu, jak jsi snaží ulevit od bolesti. Když došlo Martině, že ji ředitel dominantně sleduje a ukazuje se mu mimo trest v plné parádě, dala se do oblékání. To jí šlo velmi těžce a cítila každý kousek látky na svém zadečku.

„Chcete hodit domů Martino?! Mám před školou automobil.  Děkuji, jste moc hodný a ráda se svezu.“

Martině bylo sice velmi trapně ale nabídku ráda přijala. Nedokázala jsi představit že by jela MHD v tomhle stavu.

Cesta se zdála nekonečná. Martina se neustále hnízdila na sedadle spolujezdce a během cesty bylo trapné ticho a napětí. Debata se alespoň nuceně rozvedla na Martinin osobní život a zájmy.

„Tady bydlím, děkuji za odvoz pane řediteli. Kde máte to auto, co nenastartovalo? No víte, manžel je na služební cestě a jel sním. Aha, už jsem si myslel, že jste lhářka! To by vás čekal v první školní den znovu výprask a rukou už by to nebylo! Mějte se a budu se těšit na školní rok. Čest soudružko a polepšete se!“

Hned jak došla Martina domů, napadlo jí, že nejlepší by mohlo být jsi ulevit studenou vodou ve sprše.

Během sprchování nešetřila nadávkami na ředitelův účet. Míšení pocitů křivdy, bezmoci, hněvu, úlevy a hanby se střídali mezi sebou až se Martina začala postupně uklidňovat.

„Hajzl jeden, co jsi myslí. Auu to bolí. Takhle mě ponížit a zmlátit. A ještě mě musela viděla ta čůza Bláhová. Jestli to někde vykecá, mám z ostudy kabát! Jen počkej ty hajzle, však já něco vymyslím!“