Povídka “Na koleji 1. část”
Jmenuji se Martina a po úspěšně zvládnutých přijímacích zkouškách na vysokou školu jsem v září odcestovala do nového města, kde se škola nacházela. Protože mé dosavadní byliště u rodičů bylo vzdálené asi dvě hodiny jízdy autem, dostala jsem ubytování na koleji studentů naší školy.
Zde jsem měla přidělen pokoj s dalšima dvěma studentkama. Lenka byla nejstarší, měla 20let a studovala zde již řetím rokem. Pak zde bydlela Iva, té bylo 19 a byla ve druháku a pak já, 18letý nováček. Holky byly fajn a pomohly mi s prvníma věcma v novém prostředí. Asi po týdnu jsme obdrželi kolejní řád k podpisu s tím, že zůstává stejný jako v minulých letech, jen asi dva členové kolejní rady jsou noví. Kolejní rada byla pětičlenná a byla v ní jedna studentka a 4 studenti. Tato rada měla za úkol řídit koleje a zajištovat zde pořádek. Aniž bych pročetla celý dokument, vidouce podpisy mých spolubydlících, podepsala jsem se též.
Měsíc plynul celkem poklidně, škola mi šla dobře a na koleji bylo vše v pohodě, úklidové služby jsme měli rozděleny a i ostatní spolukolejáci byli fajn. Až jednoho dne se vracím ze školy a před dveřmi našeho pokoje stojí Iva. Co se děje ? ptám se. Je tam kolejní rada, odpoví Iva. Vyvalím oči a nechápu. Iva se zarazí, že ty jsi nečetla kolejní řád? Ne, přiznávám. V tom se otevřou dveře a z nich vycházi kol. rada, jeden z kluků nese v ruce rákosku a povídá: můžete dál, jsme hotoví. Stále nic nechápajic, vcházím do pokoje, kde vidím Lenku, jak si utírá slzy a rukou hladí svůj zadek. Protože vypadám jak spadlá z měsíce, Iva mi povídá: Někdo nahlásil, že nebyla uklizená koupelna a včera měla službu Lenka, a to podle řádu znamená výprask. A ten právě skončil, drahá, ale nejlepší bude, když si ten řád přečteš sama, visí na nástěnce. Ale to přece nemůžou, skoro křičím. Ale můžou a navíc, jsi pod ním podepsaná, takže s ním souhlasíš. Byla jsem jak opařená, ale nedalo se nic dělat.
Asi po týdnu od tohoto zjištění, jsem se učila na pokoji a vedle mě se učila i Iva, Lenka byla ve škole, když zaznělo v rozhlase, aby se 5 studentek dostavilo do kanceláře kolejní rady. Mezi nimi byla i Iva.
Vrátila se asi za půl hodiny a byla zkroušená. Co se stalo? ptám se. Průšvih. Včera jsme pašovali na kolej jednoho kamaráda a někdo nás viděl, špitne Iva. Asi za hodinu jsou tady…
Samozřejmě mi bylo Ivky líto, ale na druhou stranu jsem byla v napjatém očekávání, co se bude dít. Seděla jsem nad učením, ale myšlenky byly jinde. V tom se otevřely dveře a vešla kolejní rada v plném složení. Iva sebou trhla a já chtěla odejít, ale Jana z kol. rady mě zarazila. Jen tu zůstaň, aspoň uvidíš, jak to tu chodí. S rozpaky jsem si sedla a pozorovala, co se bude dít.
Tak začneme, dnes toho máme ještě dost, řekla Jana. Iva si stoupla a popošla doprostřed místnosti. Na sobě měla žluté tričko a černou sukni po kolena a pantofle. Mezi tím kluci z kol. rady položili na stůl řemen, vařečku a rákosku a sedli si na postel. Jana povidá: posloucháme tě, Ivo. Iva špitá: porušila jsem kolejní řád a žádám vás o spravedlivé potrestání. Jana, předsedkyně rady, pokyvuje hlavou a povídá: ano, porušila jsi řád a to dost vážně. Na druhou stranu jsi dobrá studentka a bezproblémova kolejnice, takže budeme k tobě shovívaví. Sama si vyber, čím dostaneš výprask a ukáže ke stolu, kde leží Vařečka, řemen a rákoska. Iva jde ke stolu bere do ruky vařečku. Dobrá, povídá Jana, takže vařečkou, pětadvacet, sama si budeš počítat. Teď si vyber od koho z kluků dostaneš výprask. Iva popojde k prvnímu chlapci a prosí ho o výprask. Asi 23letý blonďák si vezme do rukou vařečku a jde doprostřed místnosti, kde si sedá na židli a povídá: milerád, slečno Ivo.
S úžasem a vlhká mezi nohama, Ivo promiň, sleduji další pokračování. Iva si sundává sukni, vyhrnuje tričko k pupíku a jen v bílých kalhotkách jde k Janě. Ta se podívá po ostatních členech rady a ukazuje prstem dolů. Ivka zbledne jěště víc a sundává si i kalhotky, které podá dalšímu klukovi z rady. Ale to už blondák vařečkou kýve na Ivku. Ta se pokládá přes jeho koleno a s vystrčenou nahou prdelkou čeká první ránu. Mlask, Jedna, mlask, dva, rozléhá se pokojem. Fascinovaně pozoruji, jak se Ivčin zadek vrtí, jak Iva sténá a počítá rány. Po 17. ráně vylétne ruka Ivky k zadnici, ale zároveň s ní i vařečka. Au, sykne Iva. V tom přerušuje výprask Jana: tuto ránu nepočítáme a navíc bude dalších 5 řemenem. Jeden z členů rady jde k Ivce a chytne ji ruce. A výprask pokračuje. Mlask, auuu … dvacet dva, au … a dvacet pět. Iva vstává, utírá si slzičky z očí a šourá se ke stolu, kde bere řemen a s ním se vrací k blondákovi. Prosím ještě o pět ran řemenem za tu ruku, prosí blondáka. Ten vstává ze židle a přikazuje Ivě se ohnout přes opěradlo židle. Iva se ohýbá, špičky nohou se tak tak dotýkají podlahy. Já, totálně vzrušená, sleduji její červený zadeček, a skoro zapomínám, že to může potkat příště mě. A to už dopadá řemen na Ivčin zadek, ta vykopává nohu vysoko, ale drží se židle a počítá. Blondák teď dělá větší pauzy a je skvělé sledovat svírajíci a rozvírající se červený zadek. Ale to už je výprask u konce, Ivka vstává a děkuje blondákovi za výprask. Pak jde ke stolu, bere rákosku, vařečku a řemen a nese ho Janě. Ta ji vrací kalhotky a obrací se ke mně: tak už víš, jak to tady chodí. Těšíme se na další shledání a odchází ven z pokoje.
