Povídka „Já maso“

Pozvánka na ženské jatky přišla neočekávaně. Samozřejmě, vždy jsem na to byla připravena, jako všechny dívky i ženy v našem městě. Každou to čekalo dříve nebo později. Bylo to dané a neodvratné. Také já jsem prožila předcházející část svého života dobře, milovala jsem, chodila do práce, vychovávala děti, radovala se i plakala – to všechno jsem dělala, až přišla změna. Housenka se musí přeměnit v motýla, já se musím stát masem. Chutným masem.

To všechno mi ve zlomku sekundy prolétlo hlavou, když jsem uviděla státního úředníka na prahu mého domu. Všechno bylo tak, jak nás, dívky, kdysi učili ve škole v hodinách Zákona. Jeho vzhled byl tak typický, jako na obrázcích v učebnici. On vyslovil mé příjmení, já mechanicky něco odvětila, samozřejmě také něco podepsala. Nepadla jsem do mdlob, ale mé myšlenky odlétaly daleko od těla i od toho úředníka a v hlavě se mi neustále ozývalo jen: Konec! Už není potřeba umývat nádobí, také jsem nestihla posekat trávník – všechno to teď už nemá žádný význam, přecházím do další etapy, skončila jsem. Ne nadarmo se děvčata učí nemít žádné dluhy, nemít finanční závazky, pozvánka od úřadu estetiky může přijít v libovolný den, v libovolnou minutu. Tak, jak mně nyní. Neočekávaně.

Myšlenky mi pokračovaly v letu. Vzpomínala jsem na školu, první hodiny Zákona. Vzpomínala jsem, jak jsme diskutovaly s učitelem – jak se může stát, když žena nikdy nepřežije své čtyřicáté narozeniny a současně nikdy neví, kdy jí přijde pozvánka. Vždyť, když předpokládáme, že se některá dožije dva dny do svých čtyřicetin – tak už bude vědět, že pozvánka přijde zítra a podle zákona ten den znát nesmí. Tudíž tři dny do svých čtyřicetin si může být jistá, že pozvánka přijde zítra nebo pozítří. Opět porušení zákona, znát den se nesmí. A tak dále, čtyři dny do čtyřicetin zůstávají možné jen tři dny… Později pozvánka přijít nemůže. Učitel se usmíval a říkal:

„Uvidíte, dočkáte se, přijde a přijde neočekávaně.

Dočkala jsem se.

Vládní úředník ne mne pohlédl a řekl:

„No tak, rychle.“

Teprve teď jsem si vzpomněla, co mám podle Zákona udělat a co se ode mne očekává.

V prvé řadě bylo potřeba se svléknout. Blesklo mi hlavou, jestli mám dnes čisté spodní prádlo. Bývaly dny, kdy jsem očekávala pozvánku, specielně jsem se oblékala do všeho dokonalého a často jsem se dívala z okna. Ale – pozvánka vždy přichází neočekávaně… Vzpomínala jsem na svoje kalhotky a hned jsem se upokojila – ne, všechno je v pořádku. Nesvlékala jsem se rychle, ale ani pomalu, jako vatová kukla. Úředník se neodvracel, každou chvíli sklouzl pohledem po mém těle a v jednu chvíli se mi zdálo, že mi chce prohmatat hruď.

Náhle jsem zatoužila po sexu.

Bylo mi jedno s kým. S tímto úředníkem, s jeho sluhou, s Jimem, se svým sousedem, sama se sebou… Ta myšlenka mě vrátila do reality a já si uvědomila, že podle Zákona maso nemá právo po ničem toužit. Ta myšlenka mě však najednou vyprovokovala ještě více a já náhle zatoužila, aby mě ošukali jako maso, aby se mnou dělali vše, co je napadne, ikdyž mě to bude bolet, já nemám právo na nic, jen na to myslet!

Úředník mi přikázal zaujmout pozici.

V mysli se mi vynořila klasická „první pozice“ a najednou jsem si uvědomila, že v životě není všechno tak, jako ve škole. V hodinách se říkalo – nic složitého, je třeba si pouze kleknout na kolena, naklonit se, dotknout se čelem podlahy a natáhnout ruce před sebe. Najednou mě z ničeho nic napadlo, jestli jsem umyla podlahu. Ušklíbla jsem se sama sobě – teď už to přece nemá žádný význam… Potom mě napadlo, že v této pozici budu vystavovat a prakticky nabízet úředníkovi pouze jednu část svého těla. Všechno ostatní jako by nebylo, vše ostatní nebylo důležité. Konečně, všechno ostatní opravdu nebylo důležité, jsem maso a musím vystavit svíčkovou. Ano, přece jen musím. Ano, jsem maso, ale maso očividně ženského pohlaví. Ne nadarmo mužům nepřicházejí pozvánky na jatka. Prožila jsem život jako žena a nikdo nikdy mi neříkal chlapče, teď jsem maso ženského pohlaví. Teď jsem přešla, ale jsem žena!

Zjistila jsem, že během toho, co mi šly hlavou tyto myšlenky, už se nacházím v pozici číslo jedna. Má hlava byla přiložena nosem k podlaze, ruce vytaženy dopředu, nohy nad koleny postaveny svisle, „svíčková“ nastavena úředníkovi. Zachvátila mě nová vlna rozčilení. Začala jsem se mírně chvět a mimovolně jsem roztáhla kolena. Co se tam tak loudá? Nevidí hlupák jeden…

Stop! Maso nesmí mít takové myšlenky! Ještě jsem nedokončila přechod. Ještě na mně lpí morálka předcházející periody. Nemám právo něco chtít! Ale proč se tak loudá, co bude dál? Najednou jsem uslyšela zvuk otvírané aktovky, něco tam štrachalo, zdálo se mi, že něco zastrčil do zásuvky. Ticho. Zachtělo se mi pozvednout hlavu, ale věděla jsem, že nemám právo to udělat. Přemýšlela jsem, o čem můžu snít. O čem sní maso?

O budoucnosti – hloupost, moje budoucnost na mně nezávisí. Ikdyž by mohla být lákavější. O minulosti – nechci. Dobře jsem prožila minulost, jinak by mi nepřišla pozvánka. Zůstává snít o současnosti. A současnost – to je má chladem se chvějící rozčilená svíčková. Nemůže to tak být, že by mě nikdo nechtěl použít. Představovala jsem si, jak do mě někdo vniká. Radši větší a teplý, avšak zpočátku vchází pomalu. Myšlenka se mi zalíbila, uspokojovala mě, začala jsem dýchat pravidelněji, rychleji, snilo se mi dobře.

Z tohoto stavu mě vytrhla silná bolest na zadnici, ucítila jsem zápach spáleného masa a upadla jsem dopředu. První myšlenka – co to je? Druhá – jaký rozdíl? Já, maso nemám právo hodnotit okolní svět. Protivit se nebo se ohlížet se mi nechtělo. Bolelo to, ale ne zas příliš, ale moje snové představy se ztratily. Představila jsem si, že mi to udělal ten, kdo do mě vstoupil velkým a teplým a udělal to proto, aby posílil moje i svoje smysly. Neotevřela jsem oči. Zadek mě pálil. V předsíni páchla spálenina. Spálené maso.

Tak! Ale maso, to jsem já!? Páchne to moje spálenina? No jasně, konečně jsem si to uvědomila – prostě mě ocejchoval. Je to tak prosté a pochopitelné. Zapnul do zásuvky svou specielní pájku a potom mi vypálil odpovídající cejch s číslem. Jasně. Není potřeba se rozptylovat. Zasnít se ještě budu moci, teď musím vzpomínat na to, co mám podle Zákona dělat dál. Nařizuje se, že musím vstát a poděkovat úředníkovi. Jak to má přesně být… Vzpomínej!

Klekla jsem si na kolena, pak jsem vstala, otočila se k úředníkovi a řekla frázi z učebnice:

„Děkuji, pane odhadce.“

Teď musím všem mužům říkat pane odhadce a splnit všechny jejich příkazy. Nevím, co se učí chlapci na hodinách Zákona, vyučuje se odděleně. Pravděpodobně jsou připravováni k tomu, jak mají se mnou zacházet. Ostatně já jsem také připravena. Všechno nás to správně naučili. Není to nic složitého. Teď úředník odejde a nechá dveře otevřené. Já jsem povinna vyjít hned za ním, zavřít dveře a pěšky jít na ženské jatky. Není to příliš daleko, vlastně v sousedním konci města. Jít musím sama, se zadnicí, žhavou od cejchu. Jsem povinna jít pomalu a musím poslouchat každého muže. Ne, tak ne. Dříve to byli pro mě muži, teď – páni odhadci, gurmáni, oni rozumějí významu masa, učí je to na hodinách Zákona. A maso – to jsem já.

Úředník sebral svoje jednoduché nástroje a vyšel. Dveře nechal otevřené. Vyšla jsem za ním. Náhle jsem se začala stydět. Stála jsem na prahu svého domu. Nahá. Mohli mě vidět sousedi, viděli mě chodci na ulici. Sousedův chlapec hvízdl, odhodil koloběžku a někam odběhl. Ostatní neběhali, nedivili se, bylo jim vše jasné už od chvíle, kdy uviděli auto úředníka před mým domem. Nebo dříve. Stále nevím, jak muži (ach, páni odhadci) poznají, kdy přijde pozvánka další jejich známé. Vždycky to vědí předem.

Veranda byla dostatečně vysoká, foukal na mě lehký vánek. Stála jsem celé ulici na očích, nahá, určitě mě sledovali zpoza všech závěsů, chodci se zastavovali a ukazovali prstem. Zatoužila jsem vrátit se zpět a zavřít za sebou dveře, tváře mi zrůžověly. Vzápětí se růžová studem změnila v jasně červenou. Nemohu jít dál. Nepůjdu.

„Co to znamená – nepůjdu?!“ přerušil mne druhý vnitřní hlas. Ty uvažuješ jak nějaká taková, která dosud nepřešla do nového postavení.

Sama sis často představovala, jak hrdě půjdeš po cestě na ženské jatky, jak slavnostně budeš ukazovat své krásné tělo, jak se všem budeš líbit a jak si budou zapisovat tvé číslo na zadnici, aby věděli, po čem se mají ptát v obchodě.

Musíš jít!

Sestoupila jsem po schůdcích, vyšla na chodník a zavřela za sebou vrátka. Pomalu jsem se otočila a vyšla po ulici. Najednou mi začaly vadit ruce, nevěděla jsem, co nimi. Mávat jimi do rytmu chůze se mi zdálo jaksi neestetické a kapsy jsem neměla. Mohu je zkřížit na hrudi? Už si nevzpomínám, jestli to Zákon zakazuje, ale nikdy jsem neviděla, že by to jdoucí maso dělalo. Zkřížit je na zátylku, ať je mě lépe vidět? Ne, to je příliš teatrální. Zkusím je držet dole a zlehka jimi pohybovat do rytmu kroků. Normálně.

Najednou se přede mnou objevil soused – dědeček, pan Gardner. Lákal mě k sobě prstem. Kývla jsem a připravila jsem se jít za ním. Narovnal prst a přísně se na mě díval. Pochopila jsem a řekla:

„Ano, pane odhadce.“

Spokojeně přikývnul a neotáčeje se, kráčel ke svému domu. Vyšla jsem za ním. U dveří jsme se chviličku zdrželi se zámkem, pokorně jsem čekala dva kroky vzadu. V hlavě jsem neměla jedinou myšlenku, jen mě začala bolet cejchem popálená noha. Všechno bylo bolestivé. Zajímalo mě, jak vypadá cejch. Jsou na něm pouze čísla nebo také obrázek? Chtěla jsem se ohlédnout za sebe a přitáhnout dopředu červenou kůži, ale právě v ten moment se dveře otevřely a já vstoupila do domu za panem Gardnerem.

Už dříve jsem v tomto domě bývala, však jsme sousedé. Pan Gardner byl dobrý stařík, přežil už tři ženy. S poslední, Suzi, jsme bývaly kamarádky a často jsme spolu klevetily pod stromy v mém sadu. Když Suzi odešla na pozvánku, pan Gardner koupil polovinu těla, která mu náležela a stačila nadlouho. Vzpomínám, jak jsme s Jimem celou zimu chodili k němu „na žebírko Suzi“. Připravena byla opravdu výborně. Chtěla bych být také tak.

Pan Gardner mi přikázal vylézt na stůl.

Nedivila jsem se. Byla jsem maso, on – pan odhadce, mohl se mnou dělat, cokoliv. Napadlo mě, jestli se pan Gardner nechce stát dobrovolným pomocníkem státu – tak se podle zákona nazývali ti, kteří upřednostňovali zabíjet maso doma, v domácích podmínkách. Takové maso mělo v obchodech vyšší cenu a věděla jsem, že nebylo horší.

Postavila jsem se na maličký kruhový stolek v předsíni a vtom jsem si všimla, že najednou stojí na prostředku a ne ve svém koutě. Pan Gardner mě očekával. Nasadil si brýle a několikrát pomalu obešel kolem stolku. Potom si vzal sešitek, pero a dlouho stál u mého zadku. No ano – potřebuje si zapsat číslo. Potom stál přede mnou, jeho hlava byla na úrovni mého břicha. Naklonil se níž a začal si podrobně prohlížet mé pohlaví. Nebylo na tom nic nenormálního, docela mě to potěšilo. Napadlo mě, jak správně zní slovo odhadce. Je třeba mě odhadnout. Neměla jsem se za co stydět, dívala jsem se na své tělo, byla jsem krásná.

Jak je Zákon moudrý – je to strašná představa, že by moje tělo jedli pod zemí červi, jak to bývalo dříve v barbarských dobách, a ne pánové odhadci s bohatými chutěmi. Pan Gardner vzal tužku a pomalu ji vsunul tupým koncem do mých chlupů mezi nohama. Najednou jsem instinktivně trhla rukama ve snaze se zakrýt, ale hned jsem si uvědomila nejapnost tohoto pohybu. Pan Gardner si ani ničeho nevšiml. Prostě jen zjišťoval, kolik je na mně tuku – tužka se rychle opřela o kost. Ten pohyb se opakoval několikrát, potom si přendal tužku do levé ruky a pravou mě začal masírovat pochvu, palcem a ukazováčkem. Nijak to nebolelo. Najednou jsem zatoužila, aby se jeho prsty posunuly níž, tam, kde jsem byla já, kde jsem čekala a nedočkala se ničeho od úředníka. Nesmím se protivit a protivit se nebudu, ať se stane… Ne, maso nesmí nic chtít. Už nebudu nic chtít. Pouze budu chtít být chutným masem…

Pan Gardner ode mne odstoupil, ještě jednou mě přelétl pohledem a krátce mi přikázal slézt se stolu. Zůstala jsem stát uprostřed předsíně. Beze slova odešel do sousedních dveří a dlouho se nevracel, stihla jsem prochladnout a také část nohy, popálená cejchem se znovu připomínala.

Vrátil se s gumovým obuškem. Obušek byl jasně určen na mě, nemohl být prostě na nic jiného. Polkla jsem sliny, zůstala jsem stát bez pohybu. Nepolekala jsem se. Ani když pan Gardner prošel kolem mě a bouchal obuškem po své dlani, nebála jsem se. Nechtěla jsem se bát a ani jsem nezavřela oči. Stál přede mnou, pomalu se rozmáchl a náhle mě prudce udeřil do nadloktí. Velmi to bolelo.

Nevím, kdo a kdy vymyslel gumové obušky, ale jsou velmi humální. Hůl bije pouze tím místem, které se dotýká těla – obušek bije všude. On se jakoby lepí nekonečně dlouho, prodlužuje tlak celou svou gumovou energií. Nikdy mě nic tak nebolelo, bolest byla velmi ostrá, ohlušující. Zakymácela jsem se a samozřejmě jsem vykřikla. Pan Gardner mě ještě jednou silně udeřil do toho samého nadloktí. Upadla jsem, možná, že mě bil ještě dál, ale už si to nepamatuji..

Probrala jsem se s tváří na podlaze a ruka mě nesnesitelně bolela. Vzpomněla jsem si, jak mě nedávno trápila bolest v noze – směšné, taková maličkost. Ruka žila svým životem, něco se tam přelévalo, organizmus se divil a rychle požadoval a sám nevěděl co. Před mým nosem se objevily roztřepené bačkory pana Gardnera. Strčil mě do ramene, já poslechla a otočila se na záda.

Díval se na mě, toužila jsem pochopit, co znamená výraz jeho tváře. Ležet na zemi bylo strašné, moc jsem chtěla vědět, co bude dál. Nevěděla jsem.

Ještě jednou jsem pohlédla na pana Gardnera a instinktivně jsem udělala ten pohyb, který patrně dělá mladá kobylka, když chce shodit jezdce a nepodaří se to, on je silnější, jakékoliv pokusy pouze zesilují bolest a prodlužují čas.

Lehce jsem roztáhla nohy a otevřeně tak pana Gardnera pozvala. On pohrdavě odfrknul a stoupnul mi nohou v bačkoře na hruď. Přenesl váhu svého nemalého těla v ten moment jsem myslela, že se mi zlámou žebra – ale vydržela jsem. V pravé ruce držel gumový obušek, naklonil se a, ach Bože, vzal mě za prsty zbité ruky.

Vytáhl mi ruku nahoru. Vytušila jsem, co bude, ale nemohla jsem tomu do poslední chvíle uvěřit. Pan Gardner držel moji ruku svisle, nohou mě přidržoval dole, že jsem se nemohla pohnout. A začal metodicky ze všech stran opracovávat obuškem mou bolavou ruku v nadloktí. Jako naklepávání před smažením. Chvěla jsem se po každém úderu a křičela jsem. V jednu chvíli se zastavil a pronesl nějakou frázi o tom, že mu bohužel došel ocet. Nepochopila jsem tu větu, ale konečně nic mi do toho nebylo. Snažila jsem se vzchopit a nesoustřeďovat se na svou ruku. Nedařilo se to. Pokoušela jsem si opakovat jak zaklínadlo:

„Jsem maso!“ Je to absolutně normální, že mě upravují jak kotletu. Opět to nevychází… Po dalším úderu jsem ztratila vědomí.

Probrala jsem se na zemi, v téže pozici. Kolik uběhlo času – nevím, ruka ležela vedle, jakoby nezávisle na mně, růžová a normální pod loktem a modrožlutá od lokte k rameni. Pohnout jsem s ní nemohla, bála jsem se. Bolest mě drtila ohromnou silou. Jako přes závoj jsem uslyšela příkaz pana Gardnera:

„Jdi!“

Rozuměla jsem, ale zavřela jsem oči, bylo strašné si představit, že musím vstát. Avšak nesplnit příkaz jsem nemohla, pracovalo ve mně mechanicky něco mimo mě. Pozvedla jsem se na kolena, opřela jsem se o zem zdravou rukou, druhá visela dolů nekontrolovatelně jako nějaký provaz. Vstala jsem, bolest udeřila velkou silou, sotva jsem se udržela na nohou. Pochopila jsem – bolavou ruku přitáhnout k tělu. Pokusila jsem se odstrčit loket na stranu – podařilo se, dlaň se kymácela, ale bylo to lehčí.

Vyšla jsem z domu pana Gardnera a vykročila jsem na naší ulici. Vzpomněla jsem si, jak jsem ještě nedávno nevěděla, kam mám dát ruce – teď už jsem ten problém neměla. Pravá odstávala do strany a kymácela se, levou jsem udržovala rovnováhu. Šla jsem jak slepice. Nebo jak kuřecí maso?

Podvečerní chládek mi ulevil a vrátila se mi schopnost přemýšlet. Náhle mě napadla vzpomínka z dětství, kterou jsem už dávno zapomněla, ale která mi vše velmi prostě objasnila. Kdysi o přestávce jsem náhodou vyslechla rozhovor chlapců po jejich hodině Zákona. Něco projednávali a mě si nevšimli. Řeč byla o chuťových vlastnostech masa, o vlivu posledních hodin života masa na jeho chuťové vlastnosti. Jeden hašteřivý dokazoval, že podle chuti pozná maso, které dlouho běželo. Říkali mu, aby se nevytahoval a nepřeskakoval učební osnovy. Podle osnov se učilo, že lepší chuť má maso, které dlouho cítilo bolest. Ještě říkali, že vysoce kvalitní maso bývá zabito bez bolesti a bez strachu.

Pochopila jsem.

Pan Gardner mě prostě připravil. Připravil jako odhadce. Má zbitá ruka teď představovala chutný kousek. Pokusila jsem se být na sebe hrdá, ale nová vlna bolesti v ruce mi to nedovolila. Na chvíli jsem se sehnula, přisedla. Pak jsem se vzchopila a šla dále.

Přišla jsem k místu ženských jatek. Je to úplně zvláštní místo ve městě, obyčejně mohou maso vidět sousedé nebo náhodní chodci, ale okolo ženských jatek žijí ti, kteří vidí maso každý den. Byty a domy jsou zde dražší, cení se výhled z oken. Nekonečné proudy nahého ženského masa, které musí podle Zákona udělat to, co mu přikáží. Žilo zde mnoho domácích, okolo kterých maso zřídka došlo do ženských jatek

Procházela jsem kolem nevelkého parku, spíše parčíku. V něm se obyčejně scházela mládež se svými kolečkovými bruslemi a kytarami a musela jsem projít kolem hlučné party. Proti mně vyšel neupravený mladý člověk s cigaretou v ústech. Páchl alkoholem.

„Stůj!“

Zastavila jsem se a mechanicky pronesla:

„Ano, pane odhadce.“

Tady jsem se styděla, podruhé dnešního dne. „Odhadce“ byl úplný mladíček, úplný cucák, já stála před ním nahá a on si upřeně prohlížel mou hruď. Naplácala bych mu přes pusu – stěží dokončil školu, kam kouká policie… Silou vůle jsem přetrhla myšlenky. Nemám se co rozčilovat, kam kouká policie. Nemám se vůbec co rozčilovat. Jsem maso.

„Odhadce“ si mne prohlédl ze všech stran, opovržlivě si odplivnul a přešel přes ulici, kde šla na ženské jatky štíhlá mladá plavovláska. Zřejmě nešla zdaleka a její tělo vypadalo nadmíru čerstvě. Určitě to bude vyšší kvalita, pomyslela jsem si závistivě. Potom jsem pohlédla na svou ruku. Ale nevypadám zas tak špatně.

Rozhodně jsem nečekala, že se začínající pan odhadce otočí a s rozmachem mě kopne nohou do zadnice. Upadla jsem tváří k nohám bavící se party, ruka vybuchla novým návalem bolesti. Upadla jsem nemotorně, zkrouceně a zůstala jsem tak ležet s roztaženými končetinami.

Parta se svorně hihňala, zřetelně jsem slyšela i několik dívčích smíchů. Já v jejich letech byla skromnější, holt – akcelerace, nikdo nikdy nerozumí smyslu dalšího pokolení. Úsměšky se krátily, vrátili se k předcházejícímu rozhovoru, já ležela, nic se nedělo.

Rozhodla jsem se vstát, nikdo mi nic nenařizoval. Nadzvedla jsem se na levé ruce, snažila jsem se nedívat se na mladé. Jeden z nich máchl rukou – plav, pokračuj. Udělala jsem krok a zastavila se, představila jsem si, že teď opět dostanu úder do zadku, ale nechali mě být. Udělala jsem ještě krok. Pak jsem šla dál, už jistěji. Hlasy se vzdalovaly. Přicházela jsem k ženským jatkám.

Na jedněch dveřích byla zdaleka viditelná tabulka „Příjem masa“. Co je za těmito dveřmi jsem nevěděla, o tom na hodinách nevyprávěli. Byla jsem připravena na všechno. Najednou se na mě vrhnou, svážou mě. Třeba mi zavážou oči. Možná je vypíchnou… Nebo mi do mého něžného zadečku nastrčí anální hák a pověsí mě ke stropu. Může se stát všechno. Ale skutečnost předčila všechna mé očekávání.

Dveře za mnou se náhle zavřely, rozsvítilo se několik světel a já uviděla před sebou dva velkolepé vrátné. V uniformách, naleštěné, vycvičené, s vůní kolínské. Ze začátku jsem si myslela, že se mi to zdá, že to tak nemůže být. Ale oni se mi uctivě poklonili a pomalým pohybem mě pozvali dál. Jejich vzhled a posunky nebylo možné vykládat jinak, než jako obdiv nad mou nahotou. Usmívali se. Jeden z nich se poklonil a opatrně mě vzal za ruku, jako by mě vyzýval k tanci. Udělala jsem krok naproti, on velmi zdvořile, jako velkou drahocennost zvedl mou ruku. Pocítila jsem příliv bolesti a hned jsem si vzpomněla, že je to ruka, zbitá panem Gardnerem. Ale neucukla jsem, protože tohle byli opravdoví odhadci.

Velmi zdvořile mě prohlíželi, zdálo se dokonce, že uvažovali o tom, mě prohmatat. Stála jsem jako diamant v dobré obroučce a najednou ve mě vytryskla vlna žádosti. Vzpomněla jsem si na státního úředníka, svoje naděje u pana Gardnera, náhle jsem se styděla, že jsem byla tak hloupá. Tady, tady překrásní mladí lidé. Můj pohled se bezděky zastavil na poklopci toho, který mě držel za ruku. Hrozně se mi chtělo vrhnout se tam a vypustit na svobodu jeho obsah. Začala jsem se chvět. Druhý, který stál vedle mého boku, se nakonec odvrátil od pozorování mé ruky a pronesl:

„Hned na dopravník?“

První se usmál, on bezpochyby cítil můj pohled na svém poklopci.

„Ale ne, myslím, ať si trochu oddechne. Prosím, do těchto dveří.“

Šla jsem ukázaným směrem a zboku jsem zachytila skeptický pohled kolegy mého vyvoleného. Ocitla jsem se v komfortním pokoji, snad ložnici. Postel, samozřejmě, byla veliká, jak to má být. Tiše běžel televizor, v rohu byla umístěna nevelká kuchyňka s barovým pultem. Za závěsem – sprchový kout.

Pochyby mě netrápily, pro začátek jsem se umyla. Viděla jsem velký výběr parfémů, dlouho jsem vybírala svůj oblíbený. Pokoušela jsem se dívat na televizi. Začínalo to být nudné. Proč nikdo nepřichází? Zasnila jsem se, co když… Nic jiného nezbývalo a tak jsem pokračovala ve svém přetrhaném snění o současnosti. Najednou jsem ucítila, jak o sobě dává trochu znát ruka. Potom se uklidnila, začala jsem se hladit zdravou rukou. Ne ne, nevychází to. No ať, nakonec někdo přijde a odvede mě!

Dveře se otevřely. Ale místo mladého člověka v uniformě, kterého jsem čekala, objevil se v nich robustní chlap v zástěře, ušpiněné krví.

„Jdeme!“

Mechanicky jsem pronesla:

„Ano, pane odhadce.“

Vyšli jsme přes druhé dveře, kterých jsem si hned nevšimla. Octli jsme se v ohromném sále, naplněném křikem, hlukem, jakýmsi skřípěním, všude byly červené louže – krev.

Byla to porcovací hala.

Podívala jsem se ještě jednou a uviděla, že lidé i provoz jsou soustředěni kolem pásu, který začínal nedaleko od nás a odjížděl kamsi do dáli. Dopravník.

Ohlédla jsem se. Otevřela jsem pusu úžasem.

Podél celé stěny, ze které jsme právě vyšli, byly komfortní pokoje nebo ložnice nebo salony. Všechny velmi podobné. Poloprůhledné stěny! V mnohých byla vidět obnažená ženská těla, která se usmívala, umývala, dívala se na televizi…

Pochopila jsem.

Zbavení života bez bolesti a bez strachu.

Vysoce kvalitní maso.

Zajímavé, jak je tam zabíjejí, v těch pokojích? Proč nezabili mně? Neprošla jsem?

Jasně… Já nejsem vyšší třída, já – půjdu na dopravník.

Chlap mě vzal za dolní čelist, otevřel mi pusu a prohlédl si ji. Proč – nevím. Druhou ruku mi strčil mezi nohy. Hluboko, bolestivě, ale natolik mechanicky, že jsem ani nestačila uvažovat, že by z toho, bohužel, bylo možné získat nějaké potěšení. Pocítila jsem spíše stud a pokoření – jak mohli mít na mě takový názor. Znám Zákon, nemám v sobě uvnitř nic jiného, ani nemohu mít, jsem pořádné maso!

Přivedl mě na začátek dopravníku. Byl to velmi dlouhý stůl, složený z kovových plátů, bohatě namazaný nějakým tukem. Metr od kraje ležela se zavřenýma očima nějaká žena. Ne, kdy už si zvyknu, to leží maso, i já jsem maso a brzo budu chutným masem a tihle lidé mi pomohou stát se chutnějším.

Bez zbytečných slov jsem se položila vedle sousedky. Ani se nepohnula, neotevřela oči. Nebylo to moc pohodlné, zadek mě studil na kluzkém kovu. K nohám přistoupil odhadce, ani na nás nepohlédl, vyndal odkudsi z pod stolu kousek drátu a bolestivě nám svázal nohy, moje levé chodidlo přivázal k chodidlu sousedky. Bolelo to, ale ne moc, spíše to bylo zajímavé. Potom svázal naše ruce kousek pod loktem a za zápěstí. Cítila jsem chvění a horké tělo sousedky. Vtom sebou sousedka škubla a impuls přešel na mne. Nějaký zvláštní, potlačený, zřejmě sebou neškubla sama, zachvěla se další sousedka a vlna rozčilení se ke mně dostala řetězovou reakcí..

Potom jsem ucítila, jak jedu, kloužu. Moji sousedku to unášelo někam stranou, mě to táhlo za ní. Dopravník pracoval.

Dokonce jsem nejdřív nepochopila, když k mé pravé ruce a pravému chodidlu přivázali drátem další tělo. Ruka mě bolela, ale drát ji stahoval pod loktem. Nárazově jsme kamsi popojížděly, začínalo to být stereotypní.

Vzdálenost od mé levé sousedky se zvětšila, naše ruce v nadloktí tvořily v podstatě jednu přímku, nohy se roztáhly. Začala jsem opět přemýšlet o současnosti. Sakra, to přece není možné, že by takové bezmocné maso nikdo neošukal!

Impulzy řetězové reakce se staly citelnější. Zdálo se, jako by se kdesi vepředu něco stalo, ležící maso sebou škubalo, škubalo všemi, které se ještě nedostaly na řadu. Možná je to nějaký specielní sex pro maso?

Zavřela jsem oči.

Vzpamatoval mě křik sousedky nalevo, křičela a škubala sebou, u jejích nohou se hrabal chlap s opalovací lampou. Přesněji mezi jejíma nohama. Potom k její hlavě přistoupil někdo, koho jsem ještě neviděla. Otevřel půllitrovou láhev a násilím jí začal lít do úst, dlouho, dokud se její křik postupně neztišil, pak přešel na chrapot, potom na neslyšitelné zvuky. Ocet! Oni spalují octem hlasivky. Tak proto je tady relativně ticho, vždyť proto o octu mluvil pan Gardner, když jsem zakřičela.

Bylo mi hrozně.

Mlčky jsem sledovala, jak mé sousedce opalovací lampou spalují chlupy mezi nohama. Konec konců – čemu bych se měla divit. Ocet se přece používá na maso. Chlupy v talíři být nemají. Nejsem přece sama proti sobě, chci být chutná, nechci, aby se mé chlupy dostaly někomu na talíř a zkazily mu chuť.

Přišla jsem na řadu.

Když se opalovací lampa přiblížila, ucítila jsem její žár všemi svými rozjitřenými smysly. Oheň vypadal jako svítící falus, hořel pro mě. Velice to bolelo, ale nekřičela jsem. Člověk u hlavy mi lil ocet do úst, ale já stiskla čelisti a on nenaléhal. Oheň nevešel do mně, jakoby jen hrál milostnou hru, při každém jeho přiblížení jsem cítila vlnu složitých a zamotaných pocitů. Bohužel, mohla bych i dosáhnout vyvrcholení, ale všechno se náhle přetrhlo. Bolest utichla a s ní i vzrušení. Pak zůstala jen nepříjemná tupá bolest a rozčarované probuzení. Rozzlobila jsem se na ten oheň.

Kůži jen připálili, hlupáci. Často jsem uvažovala, že mým nejchutnějším místem bude jednou lasturka, která se pokryje křupavou kůrčičkou. Na ni nedají hořčici – určitě křen, zářivě bílý na lesklé, skořicové kůži. A co oni udělali? Opravdu to nešlo, vzít pouze chlupy? Kůže se pokryla puchýři a na některých místech praskla. Chtělo se mi plakat – vždyť žiješ, toužíš, chceš být chutná a potom to někdo jedním neobratným pohybem může všechno zničit.

Z toho stavu mě vytrhly prudké záškuby sousedky zprava, které opalovali nejen lasturku, ale také chlupaté nohy. Ale nemohu se dívat za sebe! Podívala jsem se vlevo, čekala jsem další operaci dopravníku. Má sousedka ji přešla poměrně bezbolestně, snad nemohla křičet, nebo byla v bezvědomí. Obojí je možné.

Když došlo na mě, opravdu se ukázalo, že to moc nebolí. Ostrým skalpelem rozřízli břicho pod pupkem a pokračovali po bocích k žebrům, zvedli kůži břicha tak, že se mi pupek objevil před nosem. Možná je to schválně, abych neviděla, jak mě budou kuchat? Ale kůži břicha jednoduše ustřihli nůžkami. Se zájmem jsem se dívala na své vnitřnosti. Nikdy jsem netušila, kolik tam toho je. Jakési žílečky, trubice… No samozřejmě, břicho. Je vidět, jak bije srdce. Lehce se vzdouvá.

Zajímalo by mě, jestli z mých vnitřností budou dělat něco chutného, nebo jestli je jen jednoduše vyndají. Asi vyndají. Jsou krásné.

Od rozjímání nad vlastními vnitřnostmi mě odvedl pohled na odhadce, který mi odřízl břicho. Odhadce obědval, nebo spíše večeřel – teď musel být večer.

Jeho jídlo stálo vedle něj a podávalo mu samo sebe. Byla to úplně klidná mladá dívka, dokonale učesaná a umytá a jednu ruku měla opečenou. Nevím, jak se to dá udělat, ale opravdu to možné je“ položit hlavní část masa vedle a do pece zasunout pouze jednu ruku. Ruka se peče, ostatní maso zůstane živé. Říká se, že staří Římané uměli dokonce připravit rybu z třech částí – pečenou, vařenou a dušenou. Četla jsem, že recept je ztracen, ale zdá se, že odhadci na ženských jatkách umějí svou práci.

Jídlo stálo vedle odhadce, drželo v závěsu svou opečenou ruku, odhadce ji s radostí ohryzával. Pak poprosil o hořčici, opečená ruka se pohnula někam dozadu a vrátila se s prstem, namočeným v hořčici. Pán si kousnul a s chutí chroupal. Živá ruka jídla podala chléb.

Moje sousedka zleva sebou velmi silně škubla a já pochopila, že brzo i já ucítím velkou bolest. U jejích nohou se vrtala čísi hlava, v rukou u hlavy se něco kroutilo a skřípalo jako elektrická vrtačka. Nástroj byl zřejmě zapojen do zásuvky. Když ho nadzvedl, uviděla jsem, co to je.

Fréza se otáčela velmi rychle, byla nevelká, okolo centimetru v průměru. Ale když stlačil spoušť – fréza se rozšířila zhruba do pěti centimetrů, prodloužila se a přitom se kroutila.Když mi zasunul do zadku tu věc, napadlo mě, co ještě do své smrti zažiji. Příšerně to bolelo, rozpárané vnitřnosti se kroutily dokola a vylezly ven, vymrštila jsem se celým tělem. Chtěla jsem vykřiknout, ale dokázala jsem se ovládnout, protože jsem nechtěla ocet do hrdla.

Vyndal ze mě ten nástroj.

Zezačátku jsem nepozorovala žádnou změnu, ale pak jsem pocítila, že se ze mě lije množství krve. Však z masa má vytékat krev. Odřezal mi konečník. Bolest byla jakási nová, ale brzo se slila s bolestí spálené mušličky, celá svíčková mě bolela vcelku. Teklo to ze mě někam dolů, stávala jsem se lehčí. Pravděpodobně dopravník v tomto místě tvořil jakési řešeto, ale nemohla jsem to cítit, mé smysly už nepracovaly úplně přesně, abych dokázala zadkem odlišit kovový plát od roštu.

Zpozorovala jsem, jak se moje sousedka zleva začala propadávat někam dolů a přitom mě silně táhla za sebou. Cítila jsem, že se musím roztrhnout, v tu chvíli jsem byla vagonem, táhla jsem za sebou váhu celé řady masa zprava, které ještě nedošlo do mého místa. Stůl pode mnou nenápadně zmizel a já jsem najednou visela na rukou a nohou mezi svými sousedkami. Pochopila jsem, že nás převracejí. Postupně jsme jely dolů a jakoby nazpátek, podle všeho do nižšího patra.

Visící řetěz byl dost dlouhý, současně viselo asi pět těl, ne méně. Bylo to tou silou, která táhla dopravník. Zajímavé, jak oni dopravník spouštějí a zastavují? Nebo nechávají těla ležet přes noc? Ach – teď je večer, oni to nestihnou a já tak zůstanu viset do rána? Zajímavé, maso, které dlouho viselo je chutnější nebo ne? Rozeznal by to podle chuti ten hašteřivý spolužák? Zapomněla jsem, sakra, jak se jmenoval!

Ale řetěz pokračoval dále. Začaly ze mě vypadávat vnitřnosti. Zpočátku to nebolelo, dokonce jsem pozorovala odvíjející se střeva, viděla jsem, jak se vyhrnul konečník. Velmi bolestivě mě to táhlo za hrdlo a za opálenou lasturku, moje vnitřnosti zůstaly připojené ke mně v těchto dvou místech.

Uviděla jsem svoje plíce a udivilo mě, jak mohu dále dýchat. Pomyslela jsem na srdce, je pravda, že až zemřu, zastaví se?

Přistoupil odhadce. Rychlým pohybem nože odřízl moje játra od mého pohlaví. Bolest jsem necítila, složitější bylo dýchání.

Mé oči upoutal nový obraz. Viděla jsem své pohlaví, svou lasturku – zevnitř! Najednou jsem znovu zatoužila, aby tudy vstoupil falus (nebo třeba něco!) a já bych se zevnitř sebe na něj dívala. Zajímavé, kdybych mohla skončit v takovém… v takovém stavu?

Odhadce jako by mě slyšel. Opatrně mi rozevřel genitálie, uviděla jsem skrz sebe dost velkou část světa. Potom tam něco vstrčil (Och, nakonec přece!) a moje pysky se zavřely. Bylo to něco maličkého. Rozčarování. Domýšlela jsem se, že je to nějaký specielní olejovaný papír, aby se pysky nespojily při pečení.

Ze všech sil jsem se pokoušela otřít se o ten papír. Podle všeho se mi to dokonce podařilo. Rozhodla jsem se vydržet co nejdéle, pohybovala jsem popálenými svaly, dýchala visícími plícemi, snažila se neztratit srdce. Můj hrdinský čin nikdo nevzal na vědomí.

Rychlý pohyb nože – a viděla jsem padající srdce. Stále bilo. Nejdříve jsem nepochopila, co bylo dál – obraz se posunul stranou, jak v kině, když odjede kamera. To mi prostě uřízli hlavu. Viděla jsem dopravník se strany, svrchu. Řada ležících těl. Zkoušela jsem najít svoje – lehce jsem ho poznala podle ruky. Francouzi měli pravdu, věděli, že vědomí existuje ještě okolo minuty po gilotině. Postavili mě na jakýsi vozík, dokonce jsem cítila, že jsou vedle další takové hlavy.

Stop! A proč si myslím, že jsem právě na vozíku a ne na dopravníku? Já jsem maso, tak je to. Ne, ode mně neoddělili tělo, ale ode mně oddělili hlavu!

Vzpomněla jsem si na pana Gardnera. Pokoušela jsem se celá uniknout do jím zbité ruky, být pouze tam, nic jiného si nepřeji. Já jsem ruka. Brzo mě s radostí bude jíst pan Gardner.