Povídka „Fenka I.“

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz

Série Fenka má jen několik dílů a je méně perverzní. Měl jsem chuť zase na jiný druh příběhu.

Ranní mlha se válela mezi stromy jako přízraky. Milovala jsem tyto chvíle – jen já, moje sportovní boty a rytmus vlastního dechu. Zapnula jsem si oblíbený playlist a vyrazila na svou obvyklou ranní trasu lesním parkem. Byl to můj rituál už tři roky, od chvíle, kdy jsem se přestěhovala do města. Třicet minut jen pro mě, než začne chaos pracovního dne.

Nevšimla jsem si ničeho neobvyklého. Možná jsem byla příliš ponořená do hudby, nebo možná mlha skrývala víc, než jsem tušila. Pamatuji si, že jsem minula lavičku u rozcestí a zamířila na méně používanou stezku. Tady běhalo méně lidí, což mi vyhovovalo.

Neviděla jsem ho přicházet. Neuslyšela jsem varování. Jen náhlý stín, silná ruka přes ústa a ostrá bolest v krku. Pak tma.

---

Probudila jsem se dezorientovaná, mysl zahalená v mlze. První, co jsem vnímala, byla zima – pronikavá, až do kostí. Pokusila jsem se pohnout a uvědomila si, že jsem nahá. Úplně. Mé tělo se okamžitě napjalo v panice, pokusila jsem se zakrýt. Pak jsem ucítila tíhu kolem krku – něco těžkého, kovového. Obojek. Skutečný, psí obojek.

Ležela jsem na měkkém polštáři v kleci. Ano, byla to opravdová klec, dostatečně velká, abych se do ní vešla, ale ne natolik, abych se mohla postavit. Mříže byly natřené pastelově růžovou barvou, jako nějaká bizarní dětská postýlka.

Ledové jehličky paniky mi projely tělem. Tohle se neděje. Tohle nemůže být skutečné. Je to noční můra. Musí to být noční můra.

„Konečně vzhůru, moje malá fenko?“

Hlas přišel zpoza klece. Otočila jsem hlavu a spatřila muže sedícího v křesle. Nebyl takový, jak bych si představovala únosce. Žádný zjizvený obličej, žádné šílené oči. Jen muž kolem čtyřicítky, upravený, s brýlemi a chladným úsměvem.

Instinktivně jsem si přitáhla kolena k hrudi, snažíc se zakrýt svou nahotu. Rozesmál se.

„To je roztomilé,“ řekl a vstal z křesla. „Ale naprosto zbytečné. Už jsem si tě důkladně prohlédl, když jsi byla v bezvědomí.“

Při té myšlence se mi žaludek obrátil naruby. Dotýkal se mě, když jsem byla bezmocná?

Přistoupil ke kleci, jeho kroky pomalé, sebejisté. „Přestaň se zakrývat. Hned.“ Nebyl to návrh. Byl to rozkaz.

„Kdo jste? Co chcete?“ hlas se mi třásl, i když jsem se snažila znít statečně.

Jeho ruka vystřelila k něčemu, co držel v kapse. Náhle mým tělem projela ostrá, paralyzující bolest z obojku. Křečovitě jsem se svíjela, neschopná dechu.

„První pravidlo,“ řekl klidně, jako by mi nevysvětloval, že právě způsobil mou agónii. „Fenky nemluví lidskou řečí. A rozhodně nepokládají otázky.“

Bolest ustala stejně náhle, jako začala. Lapala jsem po dechu, slzy mi tekly po tvářích.

„Druhé pravidlo,“ pokračoval. „Když ti dám příkaz, okamžitě poslechneš.“ Jeho pohled sklouzl k mým rukám, které stále kryly má prsa. „Ruce pryč. Teď.“

Zaváhala jsem jen na okamžik. Další bolest z obojku mě přiměla splnit jeho příkaz. Pomalu jsem odtáhla ruce, cítíc, jak mě jeho chladný pohled hodnotí. Stud, který jsem cítila, byl fyzickou věcí, jako by mi někdo nalil horkého oleje na kůži.

„Lépe,“ řekl spokojeně. „Ale stále ne dost rychlé. Budeme muset pracovat na tvých reakcích.“

Otevřel dvířka klece. „Ven. Hned. Po čtyřech.“

Byla jsem příliš vyděšená, abych neposlechla. Pomalu jsem se dostala na všechny čtyři a vysoukala se z klece. Cítila jsem, jak jeho oči procházejí mé tělo, hodnotí každý detail.

Stála jsem před ním, na rukou a kolenou, naprosto nahá a zranitelná. Nikdy v životě jsem se necítila tak ponížená.

„Otočit,“ přikázal. „Chci vidět, co jsem si pořídil. Kompletně.“

Otočila jsem se, slzy mi stékaly po tvářích. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech, svém zadku, svých nohou.

„Hm,“ řekl po chvíli. „Solidní exemplář. Trochu vyhublá, ale to se dá spravit.“ Jeho ruka se náhle dotkla mých zad, přejela po páteři dolů. Lekla jsem se a ucukla.

Okamžitě mě popadl za obojek a strhl zpět. „Nehýbat se bez povolení,“ zavrčel mi do ucha. „To je třetí pravidlo.“

Jeho ruka pokračovala v průzkumu mého těla. Prsty přejížděly po mých lopatkách, po žebrech, sklouzly na můj bok. Byla jsem paralyzována hrůzou, neschopná pohybu, zatímco mě ohmatával jako kus masa na trhu.

„Máš nádherné vlasy,“ řekl, prsty zajely do mých dlouhých pramenů a pevně je sevřely. Zatáhl, donutil mě zaklonit hlavu. „Nechám ti je. Fenky s dlouhými vlasy jsou tak elegantní.“ Zblízka jsem cítila jeho dech na své tváři. „Pokud budeš poslušná. Pokud ne, oholím tě dohola.“

Pustil mé vlasy a jeho ruka pokračovala v průzkumu. Sklouzla přes můj bok na břicho, pak výš k mým prsům. Jeho prsty obkroužily bradavky, které se pod jeho dotykem vzpřímily, což ve mně vyvolalo další vlnu studu. Stiskl je mezi palcem a ukazováčkem, jako by testoval jejich citlivost. Přála jsem si být mrtvá. Přála jsem si být kdekoli jinde. Jeho dotyk byl klinický, hodnotící, jako by zkoumal výstavní kus.

„Otočit,“ přikázal. „Kompletně.“

Se slzami v očích jsem se otočila, stále na všech čtyřech. Jeho ruka okamžitě spočinula na mém zadku, prsty kreslily krouživé pohyby po kůži. Pak je přitiskl silněji, hnětl, zanechávajíc rudé otisky svých prstů.

„Hmm, tahle část je docela dobrá,“ řekl věcně. „Pevná, dobře tvarovaná. Dobrá zadní linie.“

Jeho slova, jako by hodnotil dobytek na výstavě, ve mně vyvolala novou vlnu ponížení. Nebyla jsem člověk. Byla jsem kus masa k prohlídce.

Ruka sklouzla níž, mezi mé hýždě a dál mezi nohy, prsty prozkoumávaly mou intimní oblast. Cítila jsem chladné bříško jeho prstů na své rozpálené kůži, tak cizí, tak vetřelecké. Vůně jeho kolínské – něco dřevitého s náznakem citrusu – mísila se s pachem strachu, který ze mě vycházel. Pot mi stékal po zádech, slaný a kyselý v mé vlastní hrůze. Dotek byl hrubý, invazivní, jako by testoval mé hranice. V nose mě šimral jeho dech, povrchní a vzrušený, páchnoucí po kávě a něčem sladkém. Prsty zkoumaly každé místo, jako by prováděl klinickou prohlídku, chladnou a neosobní. Jeho nehty se občas zaryly do mé citlivé kůže, zanechávajíc bodavou bolest a pocit zneuctění. Celá jsem se třásla odporem, když jsem cítila, jak jeho prsty pronikají kam se jim zlíbí, bez jakéhokoliv respektu k mému tělu. Ztuhla jsem šokem a studem, neschopná dechu. Zavřela jsem oči, zuby zaťaté tak silně, že jsem slyšela jejich skřípání ve své hlavě, snažíc se přežít toto znesvěcení.

„Tohle je také moje,“ řekl chladně, jeho prsty se dotýkaly mě bez jakéhokoliv ohledu na mou důstojnost. Jeho dech teď zrychlil, horkost jeho tváře jsem cítila blízko své. „Každý centimetr. Každý otvor. Každá část tebe je mým majetkem.“ Jeho hlas zněl věcně, jako by mluvil o předmětu, nikoli o lidské bytosti, ale pod tím věcným tónem jsem vnímala cosi temného, něco, co mi způsobilo, že žaludek se mi sevřel v nové vlně strachu. „Budu tě používat, jak uznám za vhodné.“

Pak náhle přiblížil svou ruku k mé tváři. „Očichej,“ přikázal.

Odvrátila jsem hlavu, neschopná snést toto další ponížení.

Jeho volná ruka sevřela mou čelist v bolestivém stisku. „Řekl jsem, očichej. Fenky poznávají pachy svého těla. Je to jejich způsob, jak chápou svět.“

S potlačeným vzlykem jsem se podvolila, přiblížila nos k jeho prstům. Pach mého vlastního těla mě udeřil, intimní, neznámý v tomto kontextu. Žaludek se mi obrátil.

„A teď olízni,“ řekl tiše.

„Ne,“ zašeptala jsem, „prosím, ne.“

Ruka na mé čelisti se sevřela ještě silněji. „Když ti dám příkaz, očekávám okamžitou poslušnost. Olízni mé prsty. Hned.“

S pocitem naprosté degradace jsem vyplazila jazyk a krátce olízla konečky jeho prstů. Chuť byla podivná, cizí, odporná ve svém kontextu.

„Pořádně,“ přikázal. „Jako správná fenka.“

Vynucená jsem olízla znovu, důkladněji, slzy mi stékaly po tvářích. Cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo v potěšení z mého ponížení.

„Vidíš? Tvé tělo mi patří a i tvé smysly jsou mé. To, co ochutnáš, co očicháš, co uslyšíš – vše kontroluji já.“

Jeho ruka se přesunula zpět po mých zádech, zanechávajíc vlhkou stopu na mé kůži. Pak objal mé tělo a znovu se vrátil k mým prsům, tentokrát zezadu, sevřel je v dlaních. Druhá ruka mi náhle stiskla vnitřní stranu stehna, nehty se zaryly do kůže, roztahujíc mé nohy dál od sebe, nutíc mě do ještě zranitelnější pozice.

„Dobré fenky se nebrání prohlídce,“ řekl, když jsem se instinktivně pokusila sevřít nohy. „Dobré fenky vítají dotek svého pána. Kdekoliv.“

Jeho dotyky byly všude, mapovaly každou část mého těla, jako by si kreslil mentální mapu. Některé byly téměř něžné, jiné nepříjemně silné, zanechávajíc modré a červené stopy na mé kůži. Jeho palec přejel po mém hrdlu, stiskl tepnu, jen abych cítila, jak je silný, jak snadno by mohl zastavit můj dech. Pak sklouzl níž ke klíční kosti, přes hrudník, přes břicho, zastavil se u pupíku.

„Všechny části tebe teď patří mně,“ řekl, nakonec přesunul své prsty na můj krk, pak na můj obličej. Silně stiskl mou čelist, donutil mě podívat se mu do očí. „Čím dříve to pochopíš, tím snadnější to pro tebe bude.“

Pustil mou tvář a odstoupil. „Teď tě provedu tvým novým domovem. Následuj mě. Stále po čtyřech.“

Začal kráčet a já zůstala na místě, paralyzovaná. Ohlédl se. „Okamžitě. Nebo dostaneš lekci o následcích neposlušnosti.“

Vystrašeně jsem se rozlezla za ním, slzy tiše stékaly po mých tvářích. Malá, podřízená, na všech čtyřech. S každým pohybem rostl stud jako živý tvor uvnitř mě. Cítila jsem, jak se mé staré já, Monika, rozpadá a mizí s každým centimetrem, který jsem překonala jako „zvíře“.

Prošli jsme chodbou. Dům vypadal normálně – útulně zařízený, běžný. To jen umocňovalo děsivost situace. Za těmito stěnami mohl být kdokoli. Sousedé. Lidé, kteří by mohli pomoci. A oni neměli tušení.

Dorazili jsme do velké místnosti, která vypadala jako kuchyň spojená s obývacím pokojem. V rohu stála velká, polstrovaná psí bouda – luxusní, s růžovými polštáři.

„Toto je tvůj koutek,“ řekl. „Tam budeš spát.“

Pak ukázal na dvě misky na podlaze vedle boudy. „Jídlo a voda.“

Další část místnosti obsahovala… tréninkové překážky? Tunely, malé skokové bariéry, terč s obrázkem králíka.

„A tady budeš trénovat. Až budeš šikovná, představím tě svým přátelům. Někteří mají také fenky. Budete si rozumět.“

Další? Jsou další ženy jako já, uvězněné, nucené předstírat, že jsou… domácí mazlíčci? Myšlenka na další oběti byla stejně děsivá jako má vlastní situace.

Odešel k lince, otevřel lednici a vytáhl misku. Položil ji přede mě na zem. Byla v ní jakási kaše.

„Snídaně.“

Zírala jsem na misku, pak na něj. Měla jsem z ní jíst? Jako zvíře? Bez příboru, ze země?

„Jez,“ přikázal.

„Ne.“ Slovo mi vyklouzlo dřív, než jsem ho mohla zastavit.

Jeho tvář ztuhla. Pak, bez varování, mě popadl za vlasy a strhl mou tvář dolů, téměř do misky.

„Řekl jsem, jez,“ jeho hlas byl tichý, ale plný hrozby.

„Nejsem pes,“ vzlykala jsem. „Jsem člověk. Jmenuju se Monika Černá, je mi 28 let—“

Jeho ruka mě udeřila přes tvář. Ne dost silně, aby zlomil kost, ale dost na to, aby mě omráčil. Současně přišla bolest z obojku, dvakrát silnější než předtím.

„Fenky. Nemluví. Lidskou. Řečí.“ Každé slovo zdůraznil, zatímco mě dál držel za vlasy. „A tvé jméno je teď Lola. Zapomeň na ‚Moniku‘. Ta osoba už neexistuje.“

Když bolest ustala, tlačil mou tvář dolů do misky. „Teď jez. Nebo tě budu krmit násilím.“

Pomalu, s pocitem naprosté porážky, jsem začala jíst kaši bez použití rukou, jen ústy. Kaše mi ulpívala kolem rtů, na bradě. Nemohla jsem se dostat ani k polovině obsahu misky, aniž bych se celá ušpinila.

„Vidíš? Není to tak těžké,“ řekl, přidřepnul si vedle mě. Jeho ruka spočinula na mých zádech, prsty kreslily kruh na mé kůži. „Hodná fena dostane nažrat. Neposlušná fena dostane výprask.“

Zatímco jsem jedla, jeho ruka se pohybovala po mých zádech, ramenech, občas sklouzla níž. Cítila jsem se jako kus masa, jako věc. Ne jako člověk.

Když jsem dojedla, zvedl mě za obojek. „Teď je čas na ranní hygienu.“

Vedl mě – stále po čtyřech – do koupelny. Vana stála uprostřed místnosti.

„Dovnitř,“ přikázal.

Váhavě jsem vlezla do prázdné vany. Pustil vodu – byla ledová. Vykřikla jsem a snažila se dostat ven, ale jeho ruka mě zatlačila zpět. Držel mě pod vodou, dokud jsem se téměř neutopila.

„První lekce,“ řekl, když mi konečně dovolil se vynořit. „Nikdy neuteč, když ti dám příkaz.“

Pak vzal sprchovou hlavici a začal mě ostřikovat ledovou vodou. Snažila jsem se zakrýt, ale pokaždé odtáhl mé ruce, někdy dost hrubě, aby zanechal modřiny.

„Žádný stud. Fenky nemají stud. Jsou to zvířata.“

Když jsem byla kompletně mokrá a třásla se zimou, vzal velkou houbu a začal mě mýt. Jeho ruce s houbou byly všude – na mých ramenou, zádech, prsou, břiše. Když dospěl k mým stehnům, roztáhl mi nohy. Zavřela jsem oči a snažila se být někde jinde.

„Otevři oči,“ přikázal. „Chci, abys cítila každý moment. Cítila, jak ti beru tvou důstojnost.“

Jeho ruka pokračovala v mytí, houba přejížděla po mém těle. Když skončil, vypustil vanu a vytáhl mě ven. Zůstala jsem stát, mokrá a třesoucí se, zatímco si mě znovu prohlížel.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „Teď tě osušíme.“

Vzal ručník a začal mě sušit. Znovu byl všude, jeho ruce sklouzávaly pod ručníkem po mé kůži. Nikdy v životě jsem se necítila tak ponížená, tak zneužitá.

Pak vzal fén a začal sušit mé dlouhé vlasy. Jeho prsty pročesávaly mokré prameny, občas zatáhly, když narazily na zauzlení.

„Tvoje vlasy jsou opravdu krásné,“ řekl po chvíli. „Jako hedvábí.“ Vzal pramen a přiložil si ho k tváři. „Voní krásně. Vždy jsem měl slabost pro dlouhovlasé fenky.“

Když byly mé vlasy suché, vzal kartáč a začal je pomalu rozčesávat. Jeho ruka občas sklouzla z vlasů na mou šíji, na má ramena, jako by nemohl odolat dotýkat se mé kůže.

„Dnešek bude těžký,“ řekl, stále kartáčuje mé vlasy. „Ale první den vždy je. Zlomení lidského ducha chce čas. Ale neboj se, mám trpělivost.“ Položil kartáč a vzal růžovou stuhu. Začal mi jí zaplétát do vlasů. „A mám mnoho zkušeností.“

Když dokončil úpravu mých vlasů, prohlédl si mě. „Dokonalé,“ řekl. „Teď jsi připravená na výcvik.“

Vedl mě zpět do obývacího pokoje. Přinutil mě kleknout si doprostřed místnosti.

„Teď,“ řekl, „první lekce. Když řeknu ‚sedni‘, sedneš si takhle.“ Ukázal pozici – na kolenou, ruce před sebou. „Zkus to. Sedni.“

Váhala jsem jen vteřinu. Strach z bolesti byl silnější než má důstojnost. Posadila jsem se, jak ukázal, a cítila, jak se mé nahé tělo vystavuje jeho pohledu ještě víc. Jeho oči skenoval každý centimetr mě, zastavujíc se na místech, která mi působila největší stud.

„Dobře,“ řekl a jeho hlas zněl potěšeně. „Teď ‚lehni‘.“ Ukázal na zem. „Lehneš si na břicho, hlavu mezi rukama.“

Položila jsem se, jak ukazoval, tvář téměř na podlaze. V této pozici jsem se cítila ještě zranitelnější, ještě víc jako zvíře.

Přistoupil ke mně a jeho ruka spočinula na mé hlavě. Prsty pomalu přejížděly po mých vlasech, pak po šíji, po zádech. Byl to skoro uklidňující pohyb, kdyby to nebylo tak děsivé, tak invazivní.

„Výborně,“ pochválil mě. „Učíš se rychle.“

Jeho ruka pokračovala v průzkumu, sjela po mých zádech, zastavila se na mém zadku. Ztuhla jsem, ale netroufla si protestovat, netroufla si utéct.

„Musíš si zvyknout na můj dotek,“ řekl tiše. „Všude.“

Ruka se přesunula na má stehna, lehce je roztáhla od sebe. Zavřela jsem oči a snažila se oddělit svou mysl od svého těla. To jediné jsem mohla udělat.

„Za čas,“ pokračoval, jeho prsty stále na mé kůži, „si zvykneš. Nebudeš se už bát mého doteku. Budeš ho vítat.“

Jeho slova ve mně vyvolala novou vlnu odporu a strachu. Nikdy, pomyslela jsem si. Nikdy si nezvyknu. Nikdy to nebudu vítat.

Ale nevyslovila jsem to. Nemohla jsem. Příliš jsem se bála bolesti, příliš jsem se bála jeho.

„A teď,“ řekl a odtáhl ruku, „budeme pokračovat ve výcviku.“

Následující hodiny splývaly v jedno. Učil mě povely – sedni, lehni, zůstaň, ke mně, pac. S každým povelem, každým povzbuzením, každým „hodná Lolo“, jsem cítila, jak kus mě umírá.

Pokud jsem reagovala příliš pomalu nebo nesprávně, následoval trest – někdy šok z obojku, někdy jeho ruka dopadla na mou kůži. Nikdy dost silně, aby zanechal vážná zranění, ale vždy dost, aby bolest byla skutečná.

Během výcviku se jeho ruce neustále vracely k mému tělu. Zdálo se, že nemůže odolat dotýkat se mě, zkoumat mě, vlastnit mě.

Když se pokusil naučit mě štěkat, vzepřela jsem se. Nemohla jsem. Prostě jsem nemohla otevřít ústa a vydávat zvířecí zvuky na požádání.

Jeho tvář se zachmuřila. „Neposlušná fena,“ řekl tiše, což bylo děsivější než křik. „Budu tě muset naučit, co se stane neposlušným.“

Namísto očekávané bolesti z obojku mě popadl za vlasy a táhl mě do jiné místnosti. Byla to ložnice, s velkou postelí uprostřed.

Strach mi sevřel hrdlo. Ne. Tohle ne.

Ale zastavil se u skříně v rohu. Otevřel ji, odhalujíc řadu různých prutů, pádel a bičů.

„Vyber si,“ řekl. „Čím budeš potrestána.“

„Prosím,“ zašeptala jsem, „je mi to líto. Budu se snažit.“

„Pozdě,“ řekl. „Když jsem ti dal příkaz, měla jsi poslechnout. Okamžitě.“ Natáhl se a vybral tenký prut. „Tento bude pro začátek stačit.“

Táhl mě zpět do obývacího pokoje, přinutil mě kleknout si, hlavu k zemi, zadek ve vzduchu.

„Pět ran,“ oznámil. „Počítej je.“

První rána dopadla jako oheň. Vykřikla jsem.

„Nepočítáš,“ připomněl mi.

„Jedna,“ zašeptala jsem přes slzy.

Druhá rána. „Dva.“

Třetí. „Tři.“

Čtvrtá. „Čtyři.“

Pátá. „Pět.“

„Teď,“ řekl, odkládaje prut, „zkusíme znovu. Štěkej.“

S hanbou, s ponížením, s bolestí pálící na mé kůži, jsem vydala slabý, nejistý štěkot.

„Znovu,“ přikázal. „Hlasitěji.“

Štěkla jsem znovu, tentokrát hlasitěji.

„Dobře,“ řekl. „Vidíš? Stačil správný motivátor.“

Přistoupil ke mně a pohladil mě po hlavě, jako by odměňoval skutečného psa. „Hodná fenka.“

Slzy mi tekly po tvářích. Byla jsem zdrcená, ponížená, zlomená. A přesto jsem byla vděčná, že bolest skončila. Že jsem ho potěšila.

Ta myšlenka mě děsila nejvíc – že část mě chtěla potěšit tohoto muže, mého mučitele, jen aby bolest ustala.

„Je čas na oběd,“ oznámil. „Pak budeme pokračovat ve výcviku.“

Vedl mě do kuchyně, kde postavil na zem misku s nějakou masovou směsí. Tentokrát jsem neváhala. Jedla jsem jako zvíře, beze studu, bez protestu. Chtěla jsem jen přežít den.

Zatímco jsem jedla, jeho ruka spočívala na mých zádech, občas se přesunula do mých vlasů, na má ramena. Neustálé, nepřetržité připomínání jeho vlastnictví.

„Dnes večer,“ řekl, „budeš spát v mé ložnici. Na podlaze vedle mé postele.“ Jeho prsty přejely po mé páteři. „Aby sis zvykla na mou blízkost.“

Při té myšlence se mi sevřel žaludek. Celou noc vedle něho? Bezbranná, zatímco spím?

Ale neodvážila jsem se protestovat. Neodvážila jsem se říct ne. Strach z bolesti, z trestu, byl příliš silný.

Zbytek dne se odvíjel v pokračujícím cyklu tréninku, dotyků a ponížení. Když přišla noc, vedl mě do své ložnice, ukázal mi malý pelíšek na zemi vedle své postele.

„Zde budeš spát,“ řekl.

Poslušně jsem si lehla, svíjejíc se studem a strachem. Sledovala jsem ho, jak se svléká, obléká pyžamo, provádí večerní rutinu. Jak normální to vypadalo. Jak běžné. Jako by nebylo nic divného na tom, mít nahou ženu s obojkem spící na podlaze jako psa.

Zhasl světlo a ulehl do postele. „Dobrou noc, Lolo,“ řekl do tmy.

Neodpověděla jsem. Nemohla jsem. Slova uvízla v mém hrdle, zadržovaná strachem a studem.

Ležela jsem ve tmě, naslouchajíc jeho dýchání. Myslela jsem na svůj život, který byl pryč. Na svou identitu, která byla systematicky ničena. Na své tělo, které už nebylo mé vlastní.

Myslela jsem na to, co řekl – že nikdo mě nehledá. Že nikdo nepřijde. Že jsem sama.

A nejhorší bylo, že jsem mu věřila. Tam, v temnotě jeho ložnice, jsem skutečně věřila, že toto je teď můj život. Že budu navždy „Lolou“, jeho fenkou, jeho majetkem.

S touto temnou myšlenkou jsem upadla do neklidného spánku, pronásledovaná nočními můrami, ve kterých jsem byla věčně na všech čtyřech, věčně nahá, věčně jeho.

 

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz