Povídka Draze zaplacené „zašívání“

S Vladimírem jsme spolupracovali už asi dva roky k oboustranné spokojenosti. Vladimír pocházel z jedné z východoevropských zemí a jeho firma (mimochodem naprosto legální a platící ročně přes dva miliony na daních, což byl fakt, který, když jsem si ověřil u spolužačky pracující na finančáku, mi mírně řečeno vyrazil dech) se zabývala dodáváním pracovní síly do různých firem v našem regionu. Ve svých devětatřiceti letech jsme jak já, tak spousta mých dalších spolužáků z fakulty dosáhli ve svých firmách poměrně důležitých postů a měli tak při výběru agentury, která bude do příslušné firmy lidi dodávat, rozhodující slovo. Finanční stránku celé transakce, která byla velmi zajímavá vynechávám – není pro vlastní příběh podstatná.

Při jedné „kontrolně-organizační“ návštěvě v jedné z textilních dílen, kde jsme měli pracovnice, jsme narazili na dvě dívky, které se „zašívaly“. Nebyla to situace, která by nás mohla překvapit – o pracovní morálce lidí už jsme dávno žádné iluze neměli. „Hergot, já bych jí zřezal ! Prachy by chtěla, ale dělat se jí nechce.“ Tato z mého pohledu naprosto nevinná poznámka pronesená při odchodu, se posléze ukázala jako nepříliš šťastná. Tedy jak pro koho :-). Majitel této firmy si na pracovní nasazení námi dodávaných žen stěžoval opakovaně a naprosto reálně hrozilo vypovězení smlouvy a nahrazení konkurenční agenturou. Což by při průměrně 15-20 v této dílně zaměstnaných ženách byla celkem výrazná finanční ztráta a s tou se tedy Vladimír rozhodně nehodlal smířit a protože podobné problémy se vyskytovaly i v jiných firmách, kam jsme ženy dodávali, rozhodl se pro exemplární potrestání.

Obě dotyčné večer v kanceláři ubytovny postavil před „jednoduchou“ volbu. Buď okamžitý návrat do rodné země nebo exemplární výprask před celou ubytovnou, což bylo zhruba osmdesát žen. Rozhodování jsem oběma dotyčným tedy opravdu nezáviděl. Každá si totiž na cestu, víza, zálohu na ubytování a zprostředkovací poplatky musela vypůjčit zhruba 750 dolarů, což byla suma, kterou při poměrech a výdělcích v rodné zemi neměla šanci nikdy splatit a o způsobech jakým se tam jedná z dlužníky si ani jedna rozhodně iluze nedělala. Možnost druhá, tedy výprask, také nezněla příliš vábně. Vladimír totiž bez dlouhého uvažování stanovil počet ran a to na rovnou stovku ! Na vyděšený dotaz jedné z žen: „A čím ?“, se krátce zamyslel a jelikož ho žádný vhodný trestný nástroj nenapadl (nebo možná napadl, ale spíše se nehodlal obtěžovat jeho sháněním) odpověděl: „Tímhle“. A v ruce držel šňůru na propojení videa s televizí, kterou krátce předtím hodlal použít k jejímu původnímu účelu. To, že Vladimír při řízení své agentury a podřízených nepoužívá metody obvyklé v civilizovaných evropských zemích jsem sice z různých náznaků tušil, ale rezignovanost a ani sebemenší snaha o odpor či odmlouvání mě skutečně překvapilo. Ani jedna zcela evidentně neuvažovala o návratu domů a naprosto věcně se začaly zajímat o podrobnosti výprasku.

Vladimír rozhodl, že výprask bude proveden v pátek po desáté večer, kdy budou na ubytovně přítomny téměř všechny. Počet ran byl stanoven, nástroj rovněž a ještě doplnil, že trestaná bude od pasu dolů nahá, bude přivázána a všechny na ubytovně přítomné ženy se povinně zúčastní, aby měl trest zamýšlený „výchovný“ efekt. Ještě dodal, že trestaná má možnost kdykoliv výprask přerušit, ovšem s tím, že bude následovat návrat domů, což ovšem jak si obě dobře uvědomovaly byla možnost ještě horší. Jelikož obě věděly, že s Vladimírem se, jakmile něco rozhodne, už nediskutuje, obě se po krátké úvaze rozhodly trest přijmout. Vladimírovi bylo dopředu naprosto jasné jak se rozhodnou a vyprovodil je z kanceláře slovy „V pátek ve 22,30 nástup v kanceláři a postarejte se o to, aby se všechny dozvěděly, že účast je povinná !“ Byla to trošku zlomyslnost, protože představa, jak obíhají 80 kolegyň a svolávají je dívat se na to, jak budou trestány, byla opravdu deprimující.

Na páteční večerní exekuci jsem se docela těšil a dorazil jsem na ubytovnu přesně na čas. Jako ubytovna sloužila stará, již léta k původnímu účelu nevyužívaná škola, pronajatá od obecního úřadu v blízké vesnici. Celou dobu jsem přemýšlel, jestli trest bude provádět Vladimír osobně nebo použije některého ze svých poskoků. Hned po příjezdu se mi rozjasnilo, protože ve dveřích jsem se potkal se Sergejem, což byl člověk, kterého jsem opravdu neměl rád. To, že byl značně hlučný a to, že neustále chlastal, nebylo nic neobvyklého, ale to, že sprchu používal tak jednou do týdne a tím pádem smrděl na sto honů, to mi fakt vadilo. Tohohle věčně ožralého a surového primitiva jsem dívkám jako exekutora opravdu nezáviděl. V kanceláři už kromě Vladimíra byly nastoupeny obě dotyčné a z výrazu jejich tváří byl jasně patrný strach. Nicméně Vladimír nechtěl celou záležitost protahovat a odebrali jsme se do přízemí do staré tělocvičny, kde už bylo nastoupeno celé osazenstvo ubytovny, které dvěma krátkými ale důraznými pokyny srovnal do dvou řad podél jedné zdi. Uprostřed již byla připravena stará koza původně sloužící jako tělocvičné nářadí k přeskokům, ale nyní se naprosto perfektně hodící k úplně něčemu jinému. Vladimír pronesl velmi krátký, ale naprosto jasný projev o tom proč a jak budou dotyčné trestány, ve kterém samozřejmě zmíníl i to, že dostaly na výběr a že stejně se povede každé, která by si snad z toho nevzala ponaučení. Z reakcí mnoha přítomných se snadno dalo vyčíst, že až do této chvíle jim nedocházelo, že celá věc je míněna naprosto vážně a že obě dívky čeká velmi tvrdý až brutální trest. Celou situaci ještě značně umocnilo to, že Vladimír nechal kolovat trestný nástroj, což už nebyla šńůra od videa, ale docela obyčejný, zhruba metr dlouhý a asi osm milimetrů tlustý elektrický kabel. Každá druhá se s ním velmi zlehka cvičně šlehla přes dlaň ruky, aby si vyzkoušela o co půjde a z reakcí na bolest vyvolanou i jen velmi lehkým švihnutím čišelo nefalšované zděšení. Přesto se ani jedna nepokusila dát najevo byť jen malý náznak nesouhlasu neboť jim velmi rychle došlo, že téměř každá již byla někdy přistižena při ne úplně dokonalém plnění pracovních povinností a že by se tak velmi rychle mohla ocitnout před stejnou volbou jaké byly vystaveny obě hlavní dnešní aktérky.

Vladimír přistoupil k oběma dívkám stojícím téměř v pozoru jako vojáci a vyndal minci. Panna orel. Jednoduchý a na celém světě rozšířený způsob losování. Volba padla na Světlanu, což byla zhruba pětadvacetiletá špinavá blondýka s poněkud „oplácanou“ postavou. Nebyla vyloženě tlustá, ale pár kilo navíc tam bylo. „Od pasu pasu dolů svléknout a přehnout přes kozu !“ Světlana byla se svým osudem smířená a tak si sundala kalhoty a chystala se ohnout. „Řekl jsem svléknout“ houknul na ní nevrle Vladimír a poslední naděje, že se nebude muset přede všemi ukazovat nahá se rozplynula. Měla z toho, že se má přede všemi svléknout možná horší strach než ze samotného bití. Ale protestovat se neodvážila a tak velmi pomalu a neochotně začala sundavat předpotopní kalhotky. „Hoď sebou nebo Ti přidám !“ Hrozba zvýšení už tak šíleného trestu byla naprosto reálná a tak kalhotky velmi rychle sundala a ukázala všem přítomným nikdy neholenou, světle hnědými chlupy bohatě porostlou kundu. Přikrýt se rukama se neodvážila. Mnoho přítomných dívek přeci jen dotčených civilizací se začalo při pohledu na nikdy neupravovanou Světlaninu kundu a její v Evropě už dvacet let nemoderní kalhotky naprosto nepokrytě smát, ale stačil jeden výhrůžný Vladimírův pohled a byl klid. Jeho respekt byl až neuvěřitelný. Čím byl vybudován jsem moc domýšlet nechtěl. Světlana se přehnula přes kozu a byla přivázána z jedné strany za ruce a z druhé za nohy. Výška kozy byla upravena tak, že Světlana byla velmi silně napjatá a její nohy roztaženy ny rozteč téměř jednoho metru. Že tak všem na vzdálenost pár metrů ukazovala nahou a doširoka roztaženou kundu nebylo nic, co by jí duševně pomáhalo.

„Tak začneme !“ Vladimírův poskok už na tenhle povel netrpělivě čekal, protože takový pocit moci nad někým v životě neměl šanci zažít a jeho primitivní dušička se tetelila blahem. Omotal si jeden konec kabelu přes pravou dlaň a chystal se začít. Vladimír ho však zarazil a ještě naposledy se zeptal trestané jestli nezměnila rozhodnutí. Přestože už byla strachy a zoufalstvím téměř bez sebe, představa pro ni téměř astronomického a téměř do smrti nesplatitelného dluhu jí prostě jinou možnost než výprask podstoupit nedávala.

„Sergeji začni !“ Primitiv se rozmáchl a vší silou trefil Světlanu přímo na vyšpulenou prdel. Trestaná zařvala bolestí tak, že polovině přítomných ztuhla krev v žilách. I Sergej se zarazil nad nečekaně silným efektem jediné rány a i jeho neskonale tupému mozku došlo, že Světlana v životě nemůže při téhle intenzitě ran celou stovku vydržet. To by ovšem znamenalo, že ani on si nebude moci celý trest vychutnat. Rozmáchl se tedy podruhé a švihnul Světlanu sotva poloviční intenzitou. Nicméně výkřik, ktzerý Světlana po druhé ráně vyrazila se prvnímu prakticky vyrovnal. Sergej se podíval na Vladimíra, ale ten nehnul ani brvou a jen pohledem naznačil, aby pokračoval. Světlana dostala v krátkém sledu za sebou dalších osm ran a její řev se stával nesnesitelným. Vladimír, který rány počítal Sergeje zarazil a prohlížel si Světlaninu prdel, která byla na několika místech rozšvihnutá téměř do krve a začala velmi rychle otékat. Přestože výprask byl přerušen, Světlana neustále řvala bolestí. Což však bylo ještě horší, z pusy jí začala vytékat krev. Vladimírovi okamžitě došlo, že si prokousla buď ret nebo dokonce jazyk a nechal přinést mokrý ručník, který zkroutil a vsunul Světlaně do úst, aby se do něj zakousla a nezpůsobila si tak další zranění. Oba konce ručníku zavázal za hlavou na uzel, aby nevypadl, ale obava to byla zbytečná. Za prvé průměr zkrouceného ručníku byl takový, že téměř její pusu vyplnil, za druhé se do něj zakousla tak, že by i pitbull záviděl. S ošetřením krvácení si nikdo hlavu nedělal. Celá tato operace trvala téměř deset minut během nichž se Světlana trochu uklidnila a bylo možno přistoupit k pokračování. Vladimír vydal téměř neslyšně pokyn Sergejovi, aby netloukl tak silně a primitiv pokračoval. Vysázel v krátkém sledu za sebou dalších deset ran, při kterých sebou trestaná bolestí škubala tak, že to vypadalo, že přetrhne provazy, kterými byla upoutána a nebo převrátí kozu. Výkřiky nebyly zdaleka tak intenzivní jako v první sérii, protože je z větší části tlumil ručník, ale při pohledu na dvaceti ranami rozšvihanou, nateklou a na mnoha místech drobně krvácející prdel jsem si nedělal nejmenší iluze o tom, jak trestaná trpí. Vladimír vydal pokyn k dalšímu přerušení a vyjmul ručník z jejích úst. Pohled na její obličej na kterém se mísila krev, sliny, slzy a zbytky druhořadých líčidel by obměkčil snad i ďábla. Ne ovšem Vladimíra, který byl rozhodnut si disciplínu prostě vynutit. Světlana už pouze brečela a nesrozumitelně mumlala. Ručník byl vložen zpět do úst a zazněl povel k pokračování. Tentokrát stihnul Sergej udeřit pouze pětkrát a z roztažené kundy se za doprovodu nelidských skřeků byť silně tlumených ručníkem vyvalil krátký, ale o to silnější proud moči. Světlana už totiž příšernou bolestí přestala ovládat svěrač a pochcala se. Vladimír nařídil druhé dívce čekající na výprask, aby uklidila, ale ta vůbec nereagovala a ztuhlá zděšením sledovala neuvěřitelné Světlanino utrpení. Až opakovaný pokyn jí probral a odešla pro něco, čím by uklidila. Ostatní přítomné dívky a ženy jen neschopné slova a připochcané strachy z toho, co by je mohlo potkat, sledovaly celé divadlo a ani nedutaly. Druhá dívka se mezitím vrátila jak s náčiním na úklid tak s čistým namočeným ručníkem a s Vladimírovým svolením otřela Světlaně nejprve obličej a pak i pochcanou kundu. Hned po té dostal Sergej opět pokyn pokračovat s tím, že rány už nemá dávat na totálně zrasovanou prdel, ale rozložit je na stehna od prdele až ke kolenům. Ručník už zpět vložen nebyl, takže všichni přítomní si vyslechli příšerný Světlanin řev během toho, jak jí Sergej následujícími pětadvaceti ranami rozšvihal kompletně celou zadní stranu stehen do krve. Po padesáti ranách nechal Vladimír Světlanu odvázat, protože jak jemu tak i ostatním bylo jasné, že další rány už prostě není kam dávat a hlavně, že jestli nechá pokračovat výprask, tak Světlana nebude chodit do práce ne týden, ale mnohem déle a tak nebude mít čím zaplatit Vladimírovi příslušný měsíční paušál. Rozhodl tedy ukončit výprask s tím, že druhá polovina se samozřejmě neruší, ale pouze podmíněně odkládá. Světlana si tento verdikt sice vyslechla, ale nebyl jsem si jist, že vnímá, protože už u posledních ran ani neřvala, jen nepřítomně chrochtala a téměř nevěděla o světě. I teď ji musely dvě dívky podpírat, protože stát bylo nad její síly. Vladimír nechal Světlanu odvést a ošetřit a znovu musel obnovit kázeň všech přítomných, protože po vynesení osvobozujícího verdiktua odvedení Světlany se všechny začaly navzájem dohadovat a překřikovat.

Vladimír se otočil na druhou připravenou dívku s úmyslem dokončit dnešní exekuci jejím potrestáním, ale ta ho vůbec nevnímala a byla těsně před omdlením. Vladimír se nejprve domníval, že je tak konsternována z toho co viděla a co ji čeká, ale při podrobnějším pohledu do jejích očí viděl, že tento stav není způsoben strachem, ale uměle. Její zorničky totiž vypovídaly naprosto jasně a nezpochybnitelně. Byla totálně zfetovaná. Vladimír jí okamžitě otočil všechny kapsy naruby, protože drogy byly to poslední, co by mohl na ubytovně potřebovat a to co z kapsy vypadlo, ho sice na jednu stranu uklidnilo, protože se nejednalo o drogy ale „jen“ o extrémně silné utišující léky proti bolesti dostupné jen na lékařský předpis, ale na druhou stranu ho to téměř k nepříčetnosti rozzuřilo. „Takže já jsem vám snížil trest a ty ses mě pokusila podvést tím, že se obrníš proti bolesti ?“ Tak rozzuřeného jsem ho ještě neviděl. „Pro dnešek končíme a pro tebe kromě toho, že samozřejmě dostaneš celou stovku a zbavuji tě možnosti druhé volby, tedy návratu domů, tak ti ještě přidělím jeden exemplární trest navíc. Opět samozřejmě bez možnosti volby.“ Dotyčná už však byla v takovém stavu otupení, že téměř vůbec nevnímala. O to lépe vnímaly zbývající přítomné ženy.

Ale o tom možná až příště…