Povídka “Cestující vlakem”

Tuhle trať jsem znala snad už nazpaměť. Na první pohled vypadají nádraží všechna stejně: budova z červeně natřených kamenných bloků, v rozích orámovaná žlutou, jako by přednostové stanic kdysi dávno dostali žluté a červené kostečky zvětšeného Lega a příkaz: “Postav z toho něco pěkného!” Vše je řádně ošuntělé a zaprášené od kouře, zvlášť teď, co napadl sníh, všechna špína se krásně vystavuje na odiv projíždějícím vlakovým soupravám. A přece je při bližším pohledu každá stanice úplně jiná. Chce to jen oko bystrého pozorovatele. Tu mívají v létě v každém okně pelargonie, přes zimu venku nechávají aspoň květináče. O zastávku dál je hned vedle nádražní budovy malá zahrádka a v ní vždycky pospávají tři neuvěřitelně velcí psi. A tuhle, v Jidřichově Hradci, mají bokem od státní dráhy soukromou vlakovou dopravu, po kolejkách úzkých jak pro dětský vláček z pouti. Koukala jsem z okna nočního rychlíku a cítila, jak mi hlava pomalu klesá… a klimbá… dokud se nedotkla skla, to se pak bezděčně zvedla a donutila zbytek těla k bdělosti. Už poněkolikáté jsem se takhle vzbudila a znovu upadla do polospánku. Přeci jen je rozdíl jet v noci místo za světla. Ve dne můžu pozorovat ruch okolo kolejí, sledovat krajinu, jak ubíhá a rovina přechází v kopečky. Teď ale byla venku tma, uvnitř kupé pološero a já se cítila ospalá jako kotě. Takhle pozdě jezdím opravdu vyjímečně, v pátek končí přednášky už dopoledne a nejbližším spojem se na víkend vracím k rodičům. Dnes ale přednášející zařadil mimořádné cvičení. Nebyla jsem mezi spolužáky jediná, koho to po týdnu učení prokládaném sháněním dárků totálně dodělalo. Jenže já měla navíc ještě nějaké zařizování ve městě, a tak jsem nakonec z Budějek odjížděla pozdě večer a úplně sama. Když mě snad už podesáté nepříjemně vzbudilo drnčení hlavy o sklo, konečně jsem se rozhodla něco s tím provést. Vlak byl skoro prázdný a kupéčko s osmi místy jsem měla sama pro sebe. Určitě bude jednodušší se rovnou natáhnout a chviličku s zdřímnout. Pohodlí sice nic moc, ale pořád lepší, než mít bouli na hlavě z nekonečného narážení do okna. Po pravdě, přišlo mi to tehdy jako moc dobrý nápad, trochu vzpomínka na staré časy, kdy jsme jezdili ve dvou a v noci spali ve vlaku, abychom nemuseli rozbalovat spacáky. Zatáhla jsem záclonky téměř nadoraz. Lehla jsem si obličejem ke stěně – zářivka nešla zhasnout úplně, a když jsem koukala na plastový potah sedadla, nesvítila mi aspoň přímo do očí. Za malou chvíli jsem už o okolním světě nevěděla vůbec nic, snad jsem jen optimisticky doufala, že nejpozději v Jihlavě, kde mám vystupovat, mě probudí hlasité rachtání a nárazy vagónů, až budou vyměňovat mašinku. Bylo nad mé síly odhadnout, jak dlouhý čas jsem mohla prospat. Probudil mě poměrně nenápadný zvuk. Uvědomila jsem si, že mě vytrhl ze sna. Zvuk jsem identifikovala jako otvírání dveří kupéčka. S lehkým zabručením jsem se snažila přimět tělo, aby sebou pohlo a kouklo směrem k návštěvě. Kdo to ksakru může být?”Lístky prosím” už tu přece byl, že by změna průvod…

Chňap! Cosi mě chytlo zezadu za krk a přitlačilo pevně k sedadlu. Bylo to tak překvapivé, že jsem vyjekla a už se nestačila nadechnout. Ruka. Velká ruka, tak velká, že mi sevřela téměř celý krk jako kleště. S čumákem přitisknutým k červeným plastovým potahům jsem si uvědomila, jak jsou přes své stáří sedadla nepříjemně cítit umělotinou. Zalapala jsem po dechu, nosem i ústy zároveň. “Udělej se kočko,” řekla ruka. Hloupost, došlo mi, řekl to někdo, komu ta ruka patří. Trochu mě zmátlo, že jsem necítila nic jiného, než klešťovitě sevřené prsty. Ten člověk řekl, abych se udělala, se samozřejmostí zákazníka, který v krámě žádá o kilo jablek a psí konzervu. Byla jsem neschopná pohybu, ani ne tak strachem, jako překvapením. Strnulostí jsem se bránila zaboření obličeje do sedadla. Něco dělat bylo poslední, co by mě v téhle situaci napadlo. Natož dělat SE. “Říkám ti udělej se,” znělo už naléhavěji. Konečně mi plně došlo, co po mně ten člověk chce. Nadechla jsem se a zatla krční svaly. První pokus uniknout. Velkou silou jsem trhla hlavou vzhůru. Krk se zvednul o půl centimetru a okamžitě byl přišpendlen zpátky. “Ale ale, nevzpouzej se… Něco jsem ti poručil.” Volnou rukou jsem máchla do prázdna. Prsty, které mě držely, jako by nebyly napojeny na žádnou paži. Nebo se mi to jenom zdá? Druhou ruku jsem měla blokovanou pod tělem, přilehla jsem si ji, když mi neznámý zabořil hlavu do sedadla. Ale k čertu, proč mám dlaň právě přesně TAM? “Tak rozumíš?” Hlas už se zlobil. Dotaz doprovodil ještě větším tlakem na mou šíji. Málem mi zlomil nos. Sedadla jsou tvrdá. Cítila jsem, jak si zuby dělám značku do rtů přitisknutých na červený plast. Snažila jsem se vykřiknout. Křik byl přeměněn na jakési směšné a beznadějně tiché zamumlání. “Copak? My něco povídáme?” uchechtl se neznámý. “Ale my nemáme co povídat, my máme něco dělat.” Zvážněl. “Tak sakra poslechneš, nebo mám začít sám,” zasyčel hrubě blízko mé hlavy a zesílil stisk. Po pár vteřinách povolil. To byl pokyn.

Začala jsem posouvat ruku pod svým tělem. Devadesát procent mých pocitů ji brzdilo a strkalo zpátky, byl v tom strach, strnulost, vzdorovitost, zábrany a stud. Ovšem zbylá menšina, ta ďábelská část mého já, našeptávala: “Tak vraž si tam ty prsty, na co čekáš? Takhle jsi to přece vždycky chtěla, tak přestaň ležet jako hadrová panenka a pěkně si to užij!” To, co říkala, byla pravda. Ano, přesně takhle jsem to chtěla. Zaskočená, napolo přidušená, bez naděje vykroutit se z jeho sevření. Nevím, kdo to stojí nade mnou, nevidím jeho tvář, zato on vidí všechno. Po těle mi přeběhlo mravenčení. Zavrtěla jsem mírně trupem, abych dostala své prsty do správné polohy. Škoda, že mám šaty, přes kalhoty to jde líp. Ruka na mém krku snížila tlak, abych mohla přirozeně dýchat, zároveň se kousek posunula. Vyznělo to skoro jako pohlazení. Pozoroval mě. Díval se na moje pohyby. Rukou kontroloval, zda zbytečně nezvedám hlavu, nebo jí neotáčím. Kdykoli jsem to udělala, lehce, ale důrazně ji vrátil zpátky. Nemluvil. “Počkej, koťátko, trochu ti pomůžeme,” přerušil mě po chvíli. A pak jsem poprvé ucítila druhou ruku. Lehce se sunula po zadní straně stehna nahoru a zvedala šaty, dokud neodhalila celý zadeček. Mírně mě pleskl: “Zvedni bříško!” a vyhrnul celý spodek šatů k pasu. Mohla jsem se teď dráždit jen přes silonky a kalhotky. Znovu mě pohladil po vlasech na znamení, že mám pokračovat. Poslechla jsem. Teď měl neznámý opravdu pěkný výhled na to, co tam dole se sebou dělám. Nabíhal mi povědomý pocit opilosti vzrušením. Za normálních okolností v člověku funguje imperativ: “Když už musíš, dělej to aspoň nenápadně!” Je-li vzrušení velké, tělo toto doporučení ignoruje. Přestala jsem se bránit a hlasitě vzdychla. Můj dech byl přerývaný a dobře slyšitelný. Druhá ruka se mě začala dotýkat porůznu na stehnech, na zádech, ze zadečku občas sklouzla a téměř se přiblížila klínu. Třásla jsem se. Udržoval mě na hranici maximálního vzrušení a orgasmu tak, že vždy když už jsem se blížila vrcholu, udělal něco nečekaného a tím mě přerušil. “Dost!” řekl pak, “vyndej tu ruku.” To se dalo těžko poslechnout. Chytil mě za pramen vlasů a bolestivě trhnul: “Kampak spěcháš, máme spoustu času, nebuď tak netrpělivá.” Dosti neochotně jsem ruku odtáhla. “Hodná kočka.”

Chvíli mě nechal ležet, napjatou, co se bude dít dál. Pak se pohnul, podivně přitom zachrastil, jako když vyhodíte a znovu chytíte váček s mincemi. Bez možnosti použít zrak jsem se na sluch spoléhala nejvíc. Krom zachrastění nebylo už slyšet nic. Na záda mi položil velmi chladný předmět. Donutil mě znovu se zvednout a stáhnul punčochy ke kolenům. Čekala jsem, že udělá to samé s kalhotkami. Neudělal. Předmět z mých zad vzal do ruky, přejel mi jím po stehnech. Hádanka beze slov – co to je? Poznala jsem nůž, přesněji řečeno naplocho položenou čepel nože. Když provedl stejný tah odzdola nahoru k zadečku ostřím, téměř jsem to necítila. Přejel ránu prstem. Až pak jsem si uvědomila, že ostří muselo být sice tenké, ale pekelně dobře vybroušené, cítila jsem, že kůže v místech, která nožem přejel, je lehce rozříznutá. V panice jsem sebou zacukala, chtěla jsem to vidět, vidět, co mi udělal, poháněna strachem a nejen jím. Neznámý však zřejmě s panikou počítal. Stále mě pevně držel za krk. Druhou rukou mi na něj opatrně naplocho položil ostrý nůž. “Nehýbej se,” řekl tiše a dost přesvědčivě na to, abych poslechla. Pustil mě a já se nehýbala. Se zpožděním mi došlo, že mě neznámý nedrží ani pravou ani levou rukou. Hned jsem se také měla dozvědět proč. Chytl moje kalhotky a v místě, kde už jistě musely být mokré, je jedním tahem přeříznul. Než jsem se vzpamatovala, opět mě pevně držel za hlavou. Nůž mi vrátil na krk. “Zkontrolujeme holčičku, jestli poctivě pracovala.” Uvědomila jsem si najednou, jak moc odhalenou mě má, tohle přesáhlo hranice veškerých mých fantazií. Byla jsem, teď už zcela upřímně a opravdově, vyděšená. “Uklidni se, koťátko.” Poznal, že teď už se místo vzrušení klepu strachem. Sundal ze mě nůž, odložil ho podle zvuku patrně na stoleček pod oknem. “Buď hodná a nechám ho ležet.” “Sáhni,” vedl mi ruku po ráně, kterou mi nožem způsobil. “Pěkná, čistá řezná rána. Nic zlého. Klidná buď.” Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Uvolnění mi vehnalo do očí něco slziček. Ale ty on nikdy neuvidí.

Hladil mě po těle a po vlasech, abych byla klidná. Přejížděl rukou po bocích i po zádech, napřed celou dlaní, pak jen lehce konečky prstů. Zadeček vytvořený jemnými doteky poplácal – nevážný trest za moje panikaření. Když pokračoval v jemných dotycích na vnitřní straně stehen, opět mi uniknul hlasitý vzdech. On si uvědomoval, jak mě vláčí od umrtvujícího strachu k nejvyššímu vzrušení, tato hra ho zjevně bavila. Trápil mě dost dlouho, byla bych vlhká i bez jakékoli předchozí “práce”. Nohy se mi mimoděk odsunuly od sebe. Prsty projížděl mezi mými chloupky, pečlivě hlídal, aby se nedotknul středu. I tak nebylo těžké ověřit, že se moje i jeho “práce” neminula účinkem. Musel něco takového očekávat, nicméně potvrzení ho potěšilo. Jeho hlas zněl příjemně: “Hodná kočička… poctivě pracovala… je celá zpocená… vlhká.” Šíleně jsem chtěla, aby pokračoval, ale on ruku odtáhl. Vydala jsem zvuk mezi zlostným zabručením a slastným výkřikem. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že CHCI, ještě, víc… “Teď můžeš.” Pochopili jsme jeden druhého, nevím jak, ale nezajímalo mě to. Pustil mě. Já si vrazila ruku mezi stehna. Vyvrcholení přišlo téměř okamžitě. Ďábelská úleva. Zavřené oči. Velké teplo po celém těle. Rytmické pohyby. Vše v jednom velkolepém okamžiku.

Trvalo dlouho, než jsem dokázala znovu vnímat své okolí. Zakývala jsem hlavou a zvedla obličej. Nikdo mě nezatlačil zpátky, i když jsem čekala, že se ruka vrátí. Otočila jsem se celým tělem. V kupé nikdo nebyl. Celé to byl jenom sen… Blbost, sáhla jsem si na proříznutou kůži a vyjekla bolestí. A pak tu taky byly v půli přefiknuté kalhotky. To sny nedělávají, leda fešák Freddie Kruger z televize. A pozor, ještě něco. Ještě něco tu nechal pan neznámý na památku. Na stolečku pod oknem, kterým byla vidět noční krajina, ležel nůž. Velmi ostrý nůž, k mému překvapení bez jakýchkoli stop krve. Asi to vážně nebude tak zlé. Sundala jsem rozříznuté kalhotky a dala je do batohu. Pojedu jen v punčochách. Pořádně jsem rozhrnula záclonky a rozsvítila. Jméno stanice, kterou jsme projeli bez zastavení, mi napovědělo, že za chvíli budeme v Jihlavě. Na chodbičce jsou slyšet kroky. Přes sklo jsem vyhlédla ven. Nic, jen průvodčí. Asi během cesty vystřídal kolegu. Prošel ze vzdálenějšího kupé do bližšího. Něco mě na něm zaujalo. Ruce. Takové veliké. Bože… ty RUCE… Ne, hloupost. Vrátila jsem se k okýnku. Už zavírá vedlejší kupé… “Změna průvodčího, vaše jízdenky prosím!” Vstoupil halasně. Když se natahoval pro můj lístek, kapsa mu zachrastila, jako když vyhodíte a znovu chytíte váček s mincemi. Hlas byl nezaměnitelný. Průvodčí stál ve dveřích a drze se na mě usmíval. “Pane průvodčí, tohle si tu někdo zapomněl,” oplatila jsem drzost úsměvu a podala mu nůž, čepelí napřed. Převzal ho a mile odpověděl: “Díky, slečno. Určitě ho vrátím majiteli.” Ostří mu prořízlo kůži na bříškách prstů. Nijak se nad tím nepozastavil. “Jestli vám můžu radit, slečno, nejezděte takhle v noci samotná. Víte, vlakem se občas potloukají divní lidé,” podotkl na rozloučenou a zavřel za sebou.

Možná to prostě zkusil a vyšlo to. Možná si všiml, jak při cestách vlakem louskám Justinu a šel najisto. Až se trochu otřepu a seberu odvahu, pozvu ho k nám domů. Třeba na kafe. Rodiče často bývají přes víkend pryč. A věřte mi, pánové a dámy, to potom bude JÍZDA.