Povídka „Cestovatel Alvin II“

Alvin K. byl mladý, ale zkušený prospektor, který cestoval po celém světě, putoval divočinou a hledal pro vědce a hlavně zákazníky ložiska rud a drahých kovů. Štěstí mu přálo a brzy měl u různých bank uložené slušné jmění z odměn i smluvních podílů. Přesto, či právě proto podnikal další a další cesty, které mu přinášely buď zisk, nebo dobrodružství.

A o jedné takové jeho cestě si teď budeme vyprávět…

Povídka je přímým pokračováním Cestovatel Alvin.

…A to ještě nevěděl, že JEHO svatba bude mít tuze neobvyklý konec…

Dlouho ale čekat nemusel. Z výklenku se najednou ozvala rána, výkřik a vyděšená tchýně vyletěla skrz rohož naznak ven rovnou na Tuatungu. Oba padli na zem a to už vyskakovala ven i Nyvida v nedovázané sukýnce a pádila přes mýtinu pryč, co jí bosé nohy stačily.

Alvin se probral. Bylo nad slunce jasnější, že nevěsta mu chce utéct a on věděl, že když se jí to podaří, musí kmen s ostudou opustit. A to nechtěl. Vyrazil za uprchlicí. Dívka uháněla ze všech sil, jen se její narůžovělá chodidla komíhala. Do houštin za pasekou se vrhla jako do náruče spásy, ale křoviny jí naopak zpomalovaly a když vyběhli na sráz nad řekou, Alvi rychle dotahoval. Už se zdálo, že ji popadne, když v tom Nyvida ostře zavřískla, škobrtla o spadlou sukýnku a v příštím okamžiku už v kotrmelcích padala z příkrého srázu k ohybu řeky. Evropan zaklel a vrhl se za ní. Pádil svahem dlouhatánskými skoky a vytahoval z pod opasku browning, protože viděl, jak jeho skoro manželka padá zrovna k odpočívajícímu krokodýlovi. Vypálil dvakrát ještě v běhu – a trefil přesně.

Pak už jen vztekle dokráčel k šokované, potlučené a brečící nevěstě, vylovil jí z mělčiny, hodil přes rameno a rázoval zpět ke vsi. Věděl, že „svatební obřad“ bude muset notně poupravit, protože podobné chování kmen netoleroval. A taky že ano. Už v půli vesnice zaslechli strašlivé řičení, linoucí se z návsi. Tuatunga upravoval své mínění o manželčině poslušnosti. Přesněji řečeno naznak položenou, dohana vysvlečenou a k zemi připoutanou Nuvuvu držel za svázané kotníky, nohy jí za ně zvedal vysoko do vzduchu a řezal jí po vystavené zadnici, stehnech i lýtkách, až bylo spodivem, že nové „pravítko“ nepraskne. Černoška vydávala jednolitý, nepřetržitý ryk a hlavou divoce bila ze strany na stranu, až se zvedal prach. Její roztažené, k zatlučeným kolíkům přivázané paže se napínaly neuvěřitelnou silou bolesti a zoufalství, uvolnit se ale nemohly. Stejně tak nohama kroutila a škubala marně. Tuatunga nepovolil ani o píď a neminul ani jednou. Práskance svištěly vzduchem v neuvěřitelné frekvenci a jakoby snad ani neměly nikdy skončit.

Nevida se na Alviho rameni znova rozbrečela a cestovatele to tak namíchlo, že jí na vyšpulenou sedinu vysolil volnou dlaní jednu pořádnou. Holka vřískla, Tuatunga to nějakým zázrakem zaslechl a otočil se k nim. Když spatřil dceřiny půlky na zeťově rameni, pokývl a zeptal se. „Zabiješ mou dceru?“ Evropan byl sice pořád ještě naštvaný, ale najednou věděl, že tu „kulatou sedinku“ zamordovat prostě nedokáže, jakkoli by směl. Zakroutil hlavou. „Vyženeš ji?“ A cestovatel najednou věděl, že neudělá ani to. Nějak příliš se mu zalíbila… Opět zakroutil hlavou, zato lovec spokojeně přikývl. „Všechno ostatní zaslouží!“ Řekl jen a bez mrknutí oka se zase pustil do Nuvuvina výprasku. Alvin nedbal znásobeného tchýnina řevu a vykročil ke své chýši. Nyvida se zase dala do breku, pak do křiku a pak se dokonce začala rozhánět rukama a kopat nohama. Mladík na to nedbal a sklonil se do úzkého vchodu chatrče. Vtom se ale dívka zoufale chytla rukama veřejí a zběsile se snažila vyrvat se z chýše ven. Bylo to směšné a Alvin ani nezavrávoral. Chtěl trhnutím a delším krokem manželčin odpor překonat, vtom však – kde se vzala, tu se vzala, přiskočila známá babka a ŠVIH!-ŠVIH! sekla dívku přes prsty jakousi hůlkou. Ta pustila a rázem byli uvnitř. „Já připravím!“ Vyhrkla babice a hned se do toho dala. Jedna dvě omotala jedním provazem Nyvidina zápěstí, druhým kotníky, s překvapující silou ji stáhla z bělochova ramene, postavila, její skloněnou hlavu si přidržela mezi koleny, uvázala na vystrčený zadek trávovou sukýnku, smýkla s ní k nízkému, ale širokému lůžku, povalila jí na něj, otočila na břicho, volný konec prvního provazu uvázala v hlavách postele, volný konec druhého v nohách. Pak jí ještě obkročmo sedla na záda tváří k nohám, sukýnku napůl vyhrnula, napůl rozhrnula a k Alvinovi zdvihla ruku s tou podivnou hůlkou, kterou přinesla. Ten víceméně bezděčně přistoupil a bambusu podobnou tyč uchopil. Byla z tvrdého, hladkého dřeva, tlustá asi jako palec, o něco delší než paže a neuvěřitelně těžká. Nyvida nepřestávala skučet a naříkat. „Néééééééééé! Nééééééééé! Já nechcííííííííííí!“ Babizna jí pleskla rukou přes nahatý zadek, až to plesklo. „Mlč! Je to jen tvoje vina! Zasloužíš a moc!“ Alvinovi se tak nějak vrátil vztek. „Matku dostala do neštěstí a jen se lituje!“ Pomyslel si. Rozhodl seto neprotahovat. Co se od něj očekává, bylo více než zřejmé. Nadhodil si hůl v dlani a přistoupil ke straně lůžka. Rozpřáhl se až po samou střechu chýše – a už trestný nástroj hvízdl vzduchem.

HVUIZD!-PRSK! „RJIÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁAÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Nyvidin macatý zadek se pod ranou jen mrsknul a pak celý zazmítal tak, že baba div nespadla

HVUIZD!-PRSK! „RJIIÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

První švihanec už naběhl v pěkné jelito a řičící černoška házela masitými půlkami až běda.

HVUIZD!-PRSK! „RJIIÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Hůl jako zázrakem neprosekávala kůži, zato šlince po ní na mrskaném se zadku rostly děsné.

„RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Švihance pršely, černoška řičela a baba se jejího těla, zmítaného šílenou bolestí, musela spíš držet, než aby ho přidržovala. Konečně Alvina pustil vztek. Přestal s bitím a zahodil hůlku. Chumel zvědavců ve dveřích chýše zamručel napůl zklamaně, napůl pochvalně a rozešel se. Evropan myslel, že odejde i baba, ale mýlil se. Ta jen vzala nůž, rozřízla Nyvidina pouta na nohou, přeřízla a zahodila zelenou sukýnku a za ruce stále přivázanou a skučící dívku otočila na záda. Ještě jí do rozkroku nakapala jakýsi olej z malé hliněné lahvičky a teprve pak se s úklonou vzdálila. Alvin pohlédl na svou brečící, přivázanou novomanželku. Nevěděl, jestli ji miluje, ale najednou věděl, že ji má rád. I přesto, nebo proto, co se stalo. Ta bez přestání vzlykala a naříkala, uslzené oči pevně zavřené. A pak…pak se z pláče nepatrně pousmála a v pootevřených očích, upřených na manžela se jí blýskla…touha….

A to byl jen jeden z přemnoha zážitků cestovatele Alvina….

Pokračování…?