Povídka “Cestovatel Alvin”
Alvin K. byl mladý, ale zkušený prospektor, který cestoval po celém světě, putoval divočinou a hledal pro vědce a hlavně zákazníky ložiska rud a drahých kovů. Štěstí mu přálo a brzy měl u různých bank uložené slušné jmění z odměn i smluvních podílů. Přesto, či právě proto podnikal další a další cesty, které mu přinášely buď zisk, nebo dobrodružství.
A o jedné takové jeho cestě si teď budeme vyprávět…
SVATBA
Ani sám Alvin už nevěděl jak, ale ocitl se na samostatné výpravě hlubinách džungle Černé Afriky. Kovy ani drahokamy nenašel, zato ho zaskočila kmenová válka, připepřená válkou Prusko-Francouzskou, ozývající se i v koloniích. Před touhle kartou osudu se raději stáhl do ústraní, přesněji hluboko do pralesa. Naplánoval si strávit tu rok – dva a vrátit se do civilizace. Škobrtavé štěstí se mu vrátilo, potkal domorodý kmen Bijilupů. Necivilizovaní zemědělci ho sice nezbožštily, ale bez obtíží se mu podařilo získat postavení hosta a brzy i člena kmene. Protože s nastalou situací počítal a věděl, jak si počínat, stal se v nepočetné občině též bohatým a významným mužem.
To ovšem přineslo komplikaci, která Alvina zaskočila. Asi po měsíci navštívil jeho chýši kouzelník a přednesl řeč, kterou Alvina upozornil, že si dle zvyku a obyčeje musí najít manželku. To byl problém, protože zdejší podoba svazku manželského byla bílému Evropanovi prakticky neznámá. Šaman jeho námitku odbyl tím, že k Alvinově domu bude přiřčena jedna z vesnických stařen, fungující v úloze služebné a pomocnice, potažmo poradkyně. Cestovateli nezbylo, než ustoupit a protože se zároveň dozvěděl, že manželství může jako muž kdykoli zrušit bez újmy kohokoli, „kapituloval“ celkem lehce. Protože obřad měl proběhnout okamžitě, odvedl ho šaman bez dalšího na odlehlou mýtinu. Po jejím okraji bylo rozestaveno deset postarších žen, v obyčejných zdejších šatech z pestrobarevné látky, sahajících od ramen po kolena. Za každou z nich visela v houštině asi sáh široká a dva sáhy vysoká rákosová rohož. „Matky.“ Řekl kouzelník prostě. „Jdi a vyber! Ony budou zakryté dcery ukazovat a vychvalovat! Ty nedat sebe obelhat! Co matka slíbit, muset být!“ Dopověděl a usadil se na drnové sedátko. Jen nepatrně zrozpačitělý mladík vykročil k rohožím. Byl na podobné obyčeje zvyklý. Vtom se k němu přitočila pomenší babka ve vybledlých šatech. „Vyber takovou, co hodně stydět! Dobré!“ Broukla a honem ustoupila stranou. Alvin pochopil, že je to jeho rádkyně a rozhodl se její rady akceptovat. Přikročil k první rohoži a žena před ní hned spustila překotnou litanii o ctnostech a přednostech své dcery. Babka ji ovšem beze slova odstrčila a rohož odtáhla stranou. V křovinném výklenku tu rovně stála do naha vysvlečená štíhlá dívčina s širokým úsměvem na výrazných rtech a vyzývavě vypjatými, špičatými prsy. Mohlo jí být tak osmnáct. Babka jen pustila rohož zpátky a vykročila dál. „Napřed vidět všechny, pak rozhodnout! Moudré, dobré!“ Odbyla zlostné pokřikování první matky. Už je čekala druhá rohož a brebentící matka. Dívka byla o chlup zaoblenější než první a malinko upejpavá, stařena však nenadělala o nic větší cavyky než prve. A tak to šlo dál od drobných baculek po vytáhlé štíhlounky a od vyzývavých koket po uplakané stydlivky. Když se tak bez zdržení vrátily ke kouzelníkovi, pokýval starší muž hlavou. „Moudré nevybrat hned!“ Zamručel. „Smět vrátit a znova vybrat!“ Pokývl. Alvin kývnutí opětoval a vykročil. „Třetí dobrá!“ Sykla babka. Cestovatel se musel usmát. Měl tentýž názor. I jemu uvízla v paměti drobná, maličko uslzená boubelka s objemnějším poprsím, mimořádně širokými, krásně tvarovanými boky a spoustou drobných kudrlinek na kulaťoučké hlavičce. Vtom si všiml, že je následuje několik mužů, postávajících dosud na kraji lesa. „Otcové. Přijímat zpět ty, co nevybrat ani podruhé!“ Brblala tiše stařena.
Alvin zpozoroval, že každý z nich nese tenkou, placatou hůl, na pohled ne nepodobnou úřednickému pravítku.
Zároveň si všiml, že matky i dcery zpoza rohoží po nich teď koukají a pokukují trochu ustrašeně. Šli vlastně rovnou k třetí rohoži. Dotyčná matka opět spustila halasný chvalozpěv, v hlase jí už ale zněla vítězosláva. Alvin odhrnul rohož. Jako předtím uviděl kňourající osmnáctku, s jednou rukou na prsou, s druhou dlaní zakrývající klín a ještě stydlivě otočenou do kouta, takže na „ženicha“ vystrkovala svůj věru úctyhodně kulatý zadek.
Stařena mrkla a k matce otočený Alvin přikývl. Žena zavýskla a ostatní se rozkřičely. Nebylo to ale vzteky, nýbrž bolestí. Jejich manželé, kteří se mezitím rozestavili k rohožím, je totiž v ten ráz popadli, položili je na břicho, přiklekli k nim, ruce jim šikovně přidrželi za zády, volnou rukou vyhrnuli barevné šaty, vzali „pravítka“ a začali je vyplácet. A důkladně. Mýtinu naplnilo hvízdavé svištění, pleskavé rány a hlavně pískot, jekot a vřískot. Bité ženy křičely a řičely seč mohly, divoce vrtěly kudrnatými hlavami, kroutily a pohazovaly bitými zadnicemi a bosýma nohama zběsile kmitaly ve vzduchu a „kopaly“ do trávy. Hromadný výprask Alvina tak ohromil, že málem zapomněl na všechno ostatní. Dávno už věděl, že Bijilupové své ženy nijak nerozmazlují, ale takový arcimazec přece jen nečekal. Probral ho až dotek „tchánovy“ ruky na rameni. „Aby Nyvida poslouchala!“ Pronesl lovec Tuatunga a podával mladíkovi své „pravítko“. „Jako její matka!“ Dodal ještě s nepřeslechnutelnou pýchou. „Všichni ženám poručili – Vdej dnes naši dceru! – a jen moje Nuvuva poslechla!“ A ukázal teatrálně po mýtině, kde muži stále ještě vypláceli své skučící a naříkající manželky. Alvin s úšklebkem přijal dřevěný nástroj. Od šamana už věděl, že jeho „nastávající“ teď dostane od matky jednoduchou suknici z travin a on si ji odvede do své chýše, čímž budou svatební „ceremonie“ odbyté. Teprve on, manžel, smí ženu poctít tím, že jí daruje šaty. Nuvuva už skutečně vstupovala za rohož se zeleným chomáčem v rukou. Alvin čistě ze zvědavosti párkrát zkusmo švihl holí do vzduchu. Byla překvapivě těžká a pružná. Cestovatele napadlo, že výprask tímhle musí opravdu platit. Scéna na mýtině se zatím změnila. Muži konečně přestali ženy bít a nakvašeně odkráčeli k vesnici. Sténající černošky se zvolna zvedaly, většinou s rukama na hýždích a jaksi zlobně pohlížely ke stále zataženým rohožím. A jen se trochu vydýchaly, pochopil Evropan proč. Ženy skoro naráz vtrhly do výklenků, vyvlekly křičící a bránící se dcery ven, smýkly jimi o zem a než se kdo nadál, řezaly je neméně usilovně, jako je před chvílí jejich manželé, i když jen rukou. Situace se opakovala skoro dokonale. Nahaté sedinky, krupobití mlaskavých ran všude kolem a „zpěvu“ a „vejskání“ až hrůza.
Cestovatel si pomyslel cosi o bijalupském přístupu k neúspěšnosti.
A to ještě nevěděl, že JEHO svatba bude mít tuze neobvyklý konec…