Povídka „Hračky I.“

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz

Jmenuji se Klára Novotná, je mi osmnáct let a studuji sochařství. Moje prsty vždycky byly citlivější než oči – dokážu vycítit tvar ukrytý v kameni dřív, než ho spatřím. Daniel, můj přítel, je jiný. On vidí svět skrz objektiv svého fotoaparátu, hledá dokonalé světlo, správný úhel. Říkal, že mě miluje, protože já dávám tvar jeho snům, zatímco on zachycuje moje. Byl to krásný příběh. Naivní příběh.

Cesta do zahraničí na umělecký festival měla být vrcholem našeho prvního společného roku. Šetřili jsme měsíce. Já prodávala malé sošky na trzích, Daniel fotografoval svatby a rodinné oslavy. Vše jsme pečlivě naplánovali – galerie, které navštívíme, umělce, se kterými se setkáme. Sbalili jsme si jen to nejnutnější. Daniel vzal svůj nejlepší fotoaparát, já skicák a několik dlátek. Loučili jsme se s rodiči plní očekávání.

Zpáteční letenky jsme měli koupené na příští měsíc. Nikdy jsme je nevyužili.

Na hranicích nás zastavil on. Viktor. Vysoký, štíhlý muž kolem čtyřicítky, s perfektně zastřiženým vousem a ledově modrýma očima. Elegantní oblek, drahé hodinky, upravené nehty. Vypadal jako úspěšný byznysmen. Ukázal nám nějaký odznak, příliš rychle na to, abych zaregistrovala, co přesně to bylo.

„Klára Novotná a Daniel Svoboda?“ zeptal se s profesionálním úsměvem, který nedosáhl k jeho očím. „Musím vás požádat, abyste mě následovali.“

Odvedl nás do malé místnosti na hraničním přechodu. Beze slova položil Danielův batoh na stůl a začal ho prohledávat. Z postranní kapsy vytáhl malý igelitový sáček s bílým práškem.

„Kokain,“ řekl a položil sáček na stůl. „Tři sta gramů. To je dost na distributorský záměr, ne jen na osobní užití.“

Musela jsem se zasmát – bylo to tak absurdní, tak neskutečné. Nikdy jsme se drog ani nedotkli.

„To není naše,“ řekl Daniel okamžitě, jeho hlas se zachvěl. „Někdo nám to musel podstrčit, přísahám.“

Viktor povytáhl obočí. „To říkají všichni. Bohužel, důkazy mluví jasně. Tři sta gramů, to je pět let standardní trest. Pro oba.“

Cítila jsem, jak mi krev tuhne v žilách. Pět let vězení? Za něco, co jsme neudělali? Danielovy ruce se začaly třást. Viděla jsem, jak mu po tváři stéká kapka potu.

„Existuje… alternativa,“ řekl Viktor najednou tiše a usedl naproti nám. „Soukromé řešení.“

„Jaké soukromé řešení?“ zeptal se Daniel s nadějí v hlase.

„Jeden rok,“ řekl Viktor a naklonil se blíž. „Jeden rok jako moje vlastnictví. Oba dva. Žádné otázky, žádný odpor. Po roce vás propustím, záznamy zmizí, jako by se nic nestalo.“

„Vlastnictví?“ zeptala jsem se, neschopná pochopit jeho slova. „Co tím myslíte?“

Jeho úsměv se rozšířil, tentokrát dosáhl i k jeho očím, a to mě vyděsilo ještě víc.

„Přesně to, co říkám, slečno Novotná. Budete mi patřit. Tělem i duší. Budu rozhodovat o každém aspektu vašich životů – kdy jíte, kdy spíte, co nosíte, s kým mluvíte. Všechno.“

Daniel se na mě podíval, jeho tvář byla bledá jako křída. „To je šílené,“ zašeptal.

„Možná,“ pokrčil rameny Viktor. „Ale je to lepší než pět let v oddělených věznicích, nemyslíte? Po roce budete svobodní. Mladí, beze záznamu v rejstříku trestů, se svou budoucností před sebou.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To nemůžete myslet vážně. To je… to je otroctví.“

„Nazývejte to, jak chcete,“ odpověděl klidně. „Nabízím vám volbu. Pět let za mřížemi nebo rok pod mým… dohledem. Máte deset minut na rozhodnutí.“

Vstal a odešel z místnosti, zavřel za sebou dveře.

„To nemůžeme,“ řekla jsem okamžitě Danielovi. „Nevíme, co má v plánu. Co když… co když nás zabije?“

„Kdyby nás chtěl zabít, proč by čekal rok?“ odpověděl Daniel, jeho oči plály zoufalstvím. „A víme, co nás čeká ve vězení? Pět let, Kláro. Pět let! Všechno by bylo pryč – škola, kariéra, všechno.“

„Ale být něčím… majetkem? To je šílené!“

„Je to jen rok,“ zašeptal a stiskl mi ruku. „Zvládneme to. Spolu. Co je rok oproti pěti?“

Když se Viktor vrátil, souhlasili jsme. Podepsali jsme papíry – dokumenty plné právnických termínů, kterým jsem sotva rozuměla. Smlouva o převodu práv, dobrovolné vzdání se občanských svobod na stanovené období, zřeknutí se práva na právní zastoupení. Vlastně jsme podepsali sami sebe pryč. Dobrovolně. S roztřesenými prsty a slepou nadějí, že to nějak zvládneme.

Viktor zkontroloval podpisy, složil dokumenty do elegantní kožené složky a usmál se.

„Výborně,“ řekl tiše. „Nyní jste oficiálně můj majetek.“

Vyvedl nás zadním vchodem k zaparkovanému černému SUV. Otevřel dveře a vytáhl dvě pásky na oči.

„Nasaďte si je,“ přikázal. „A žádné pokusy o sundání, jinak dohoda neplatí. A věřte mi, že hranice jsou už dávno za námi.“

Cesta trvala hodiny. Nebo se mi to jen zdálo? V temnotě pod páskou jsem ztratila pojem o čase. Cítila jsem, jak auto zatáčí, zrychluje, zpomaluje. Několikrát jsme zastavili – na benzínce? Na hranicích? Nevím. Slyšela jsem tlumené hlasy, ale nerozuměla jsem slovům.

Nakonec auto zastavilo. Slyšela jsem zvuk otevírajících se dveří, pak kroky. Někdo mě chytil za paži a vytáhl ven z auta.

„Schody dolů,“ řekl Viktorův hlas. „Patnáct schodů. Počítej je.“

Vedl mě dolů, jeho stisk na mé paži byl pevný, ale ne bolestivý. Za námi jsem slyšela Danielovy kroky a jeho zrychlený dech.

Po schodech následovala dlouhá chodba – alespoň podle mých kroků – a pak další dveře. Slyšela jsem, jak Viktor zadává nějaký kód, pak zvuk elektronického zámku.

„Vítejte doma,“ řekl Viktor a sňal mi pásku z očí.

Zamrkala jsem v náhlém světle. Byli jsme v prostorném bytě. Žádná okna, jen umělé osvětlení. Zvukotěsné stěny pokryté tlumícím materiálem. Luxusní vybavení – kožené pohovky, mramorové podlahy, moderní elektronika. Podzemní kobka přestrojená za pětihvězdičkový apartmán.

V každém rohu místnosti byly kamery. Malé, diskrétní, ale nepřehlédnutelné.

Daniel stál vedle mě, stále se zavázanýma očima. Viktor k němu přistoupil a sundal mu pásku. Daniel zamrkal a rozhlédl se, jeho tvář se zkřivila zmatkem a strachem.

„Co je to za místo?“ zeptal se.

„Váš nový domov,“ odpověděl Viktor klidně. „Na příštích dvanáct měsíců.“

Pak vytáhl naše mobily z našich kapes a položil je na skleněný konferenční stolek. Sáhl do zásuvky a vytáhl malé kladivo. Jedním rázným úderem rozdrtil můj telefon, pak stejným způsobem zničil i Danielův.

Následně vzal naše peněženky. Vyndal naše občanské průkazy, řidičské průkazy, bankovní karty, všechny doklady, které jsme měli. Vytáhl malý kovový koš a zapalovač. Jeden po druhém naše doklady zapálil a my jsme bezmocně sledovali, jak naše identity mizí v plamenech.

„Teď jste nikdo,“ řekl tiše, když poslední doklad shořel na popel. „Jste jen to, čím vás udělám.“

Mé srdce bilo jako o závod. Teprve teď mi začalo docházet, do čeho jsme se dostali. Tohle nebyla žádná legální dohoda, žádná alternativa k trestu. Tohle bylo únosu. A my jsme k němu dali souhlas.

Viktor přistoupil k Danielovi a přikázal mu: „Svlékni se.“

Daniel zaváhal, podíval se na mě s panikou v očích. Viktor jeho pohled zachytil a zasmál se.

„Zvykni si na to, že ji budu vidět nahou,“ řekl. „A ona tebe. Soukromí je luxus, který si nemůžete dovolit.“

Daniel pomalu začal rozepínat košili. Jeho prsty se třásly tak, že mu trvalo věčnost rozepnout každý knoflík. Když byl konečně nahý, Viktor ho odvedl do středu místnosti, kde ze stropu visel masivní kovový hák.

„Ruce nahoru,“ přikázal Viktor.

Když Daniel poslechl, Viktor rychlým pohybem připevnil kolem jeho zápěstí kovová pouta spojená řetězem. Řetěz protáhl hákem a zatáhl, dokud Daniel nestál na špičkách, jeho paže natažené nad hlavou, jeho tělo napjaté.

„Není to příjemné, viď?“ zašeptal Viktor Danielovi do ucha, ale dost nahlas, abych to slyšela i já. „Ale to je účel. Nejsi tady pro pohodlí. Jsi tady jako… motivace.“

Z kapsy vytáhl černý kožený roubík s gumovým míčkem uprostřed. Bez varování ho vsunul do Danielových úst a zapnul vzadu na krku.

„Základní pravidlo,“ řekl a otočil se ke mně. „Za každý tvůj odpor, za každou neposlušnost, bude trpět on.“

Pak vytáhl malé zařízení – vypadalo jako upravený psí obojek s nějakými elektronickými součástkami. Přistoupil k Danielovi a bez jakéhokoliv varování mu obojek upevnil kolem genitálií. Daniel se začal zmítat, ale řetězy mu nedovolovaly se pohnout.

„Jednoduchý elektrický obvod,“ vysvětlil Viktor a vytáhl malý dálkový ovladač z kapsy. „Jeden stisk – a tvůj milovaný přítel zakusí bolest na nejcitlivějším místě svého těla.“

Pro demonstraci stiskl tlačítko. Danielovo tělo se napnulo, jako by jím prošel elektrický výboj, jeho výkřik byl tlumený roubíkem, ale i tak byl srdcervoucí. Jeho oči se rozšířily hrůzou a bolestí.

Musela jsem se podepřít o zeď, aby se mi nepodlomily nohy. „Prosím,“ zašeptala jsem. „Nechte ho být.“

Viktor ke mně přistoupil a položil mi ruku na tvář. Jeho dotek byl něžný, což bylo skoro děsivější než násilí.

„Odteď rozhoduji o všem,“ řekl tiše. „Kdy jíte. Kdy pijete. Kdy spíte. Kdy se myjete. Kdy se vyprazdňujete. Každý aspekt vašich životů je teď v mých rukou.“

Jeho ruka sklouzla z mé tváře na krk, pak na rameno a dolů po paži. „Tvé tělo mi patří, Kláro. Tvá mysl mi patří. Tvá duše mi patří. Čím dřív to pochopíš, tím snazší to pro tebe bude.“

Viktor mě uchopil za ramena a hrubě přitáhl k sobě. Posadil se na pohovku a přinutil mě, abych si na něj obkročmo sedla. Daniela to dávalo perfektní výhled na všechno, co se dělo.

„Teď si dáme malou ochutnávku toho, co tě čeká,“ řekl tiše, jeho hlas byl drsný, naléhavý. Jeho ruce se mi zaryly do boků, cítila jsem, jak jeho nehty pronikají látkou mého oblečení.

Bez varování přitiskl své rty na moje. Nebyl to polibek – byl to útok. Jeho jazyk okamžitě vnikl do mých úst, tlačil se hluboko, až jsem měla pocit, že se udusím. Snažila jsem se odtáhnout, ale jeho ruka mi sevřela vlasy na zátylku a držela mě v místě.

„Otevři ústa víc,“ zamumlal proti mým rtům. „Chci, aby tvůj přítel viděl, jak mi dáváš jazyk.“

Podívala jsem se koutkem oka na Daniela. Jeho oči byly široké, plné bolesti. Nemohla jsem ho takhle vidět trpět. Poslušně jsem otevřela ústa dokořán.

Viktor svým jazykem prozkoumával každý kout mých úst. Cítila jsem jeho sliny, jak mi stékají po bradě. Bylo to odpudivé, ponižující. Jeho jazyk se dostával stále hlouběji, až jsem měla pocit, že ho mám v krku. Začal jsem dávit, ale on nepřestal.

Mezitím jeho ruce začaly brutálně ohmatávat mé tělo. Mačkal mi zadek přes džíny, jeho prsty se zarývaly do masa. Pak se přesunuly výš, pod mé tričko, a hrubě mi stiskly prsa přes podprsenku.

„Moc malá,“ komentoval pohrdavě, když na moment přerušil svůj útok na má ústa. „Ale poslouží.“

Mačkal mi bradavky přes látku, kroutil jimi, dokud jsem tiše nezakňučela bolestí. Smál se, když viděl můj výraz.

„Povíš mi teď o svých zkušenostech s Danielem,“ řekl, zatímco mě dál osahával. Jeho ruka se vrátila k mému zadku, hrubě ho mačkal a plácal. „Chci vědět všechno. Každý detail.“

Mlčela jsem, neschopná mluvit. Jeho ruka se přesunula k mému krku a lehce stiskla.

„Kouříš mu?“ zeptal se znovu, jeho hlas byl teď ledový.

Zavrtěla jsem hlavou, instinktivně. Jeho stisk na mém krku zesílil a druhou rukou ukázal na ovladač ležící vedle něj.

„Ano,“ zašeptala jsem nakonec. „Ano, kouřím.“

„Jak často?“

„Já… nevím. Občas.“

„A spolykáš jeho sperma? Hltáš ho jako dobrá holka?“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nikdy jsem o takových věcech s nikým nemluvila, natož před třetí osobou. A už vůbec ne před mým přítelem, který byl nucen to všechno poslouchat.

„Ne,“ zašeptala jsem. „To ne.“

Viktor se zasmál a podíval se na Daniela. „Slyšíš to? Tvoje holka ti kouří, ale nepolyká. Měl bys jí vysvětlit, že tak to nejde. Všechno nebo nic.“

Pak se otočil zpět ke mně, jeho oči byly chladné. „Šuká tě Daniel do zadku?“

Ta otázka mě šokovala ještě víc než předchozí. Zavrtěla jsem hlavou, cítila jsem, jak se mi žaludek svírá odporem.

„Ne, nikdy,“ odpověděla jsem. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil do tváře. „To… to jsme nikdy nedělali.“

„A ližeš mu prdel?“ zeptal se, jeho hlas byl teď tišší, ale o to více znepokojující.

Ta otázka mě vyděsila tak, že jsem nemohla ani odpovědět. Jen jsem tam seděla, zmrazená, neschopná slova. Samotná představa byla tak odporná, tak degradující, že jsem nedokázala zformulovat odpověď.

„To si myslím,“ zasmál se, když viděl můj výraz. Jeho smích byl studený, vypočítavý. „To se brzy změní. Oba si budete muset zvyknout na spoustu nových věcí.“

Jeho ruka se mi znovu zaryly do vlasů a přitáhl mou hlavu zpět k sobě. „A teď mi ukážeš, jak dobře umíš líbat. Otevři ústa dokořán a nech můj jazyk, ať prozkoumá každý kousek. Chci, aby Daniel viděl, jak moc si to užíváš.“

Po dlouhé době mě Viktor konečně odstrčil. Jeho sliny mi stékaly po bradě, cítila jsem se špinavá, použitá. Otřela jsem si ústa hřbetem ruky, ale jeho pohled mě okamžitě zastavil.

„To nedělej,“ řekl ostře. „Moje sliny patří na tvou tvář. Je to znak vlastnictví.“

Pak se postavil a ukázal na místo před sebou. „Svlékni se. Všechno dolů.“

Zaváhala jsem, rozhlédla se po místnosti, jako bych hledala únikovou cestu, která tam nebyla.

„Dělej,“ řekl a zvedl ovladač. „Nebo tvůj přítel dostane lekci.“

Podívala jsem se na Daniela. Visel tam bezmocně, jeho oči plné strachu a bolesti. Pak zpět na ovladač v Viktorově ruce. Neměla jsem na výběr.

S třesoucíma se rukama jsem si začala svlékat tričko. Prsty mi neposlouchaly, látka se mi lepila na zpocené tělo. Když jsem konečně stáhla tričko přes hlavu, Viktor přistoupil blíž.

„Pomaleji,“ řekl tiše. „Chci si to užít. A chci, aby si to užil i Daniel. Ukaž mu, co ztrácí.“

Polkla jsem hořkou slinu a pokračovala. Rozepínala jsem si podprsenku, ruce se mi tak třásly, že jsem se knoflíkem dvakrát netrefila do očka. Nakonec jsem ji sundala a instinktivně si zkřížila ruce před hrudníkem.

„Ruce dolů,“ přikázal Viktor. „Ukaž nám ta svoje malá prsa. Ať se na ně tvůj přítel podívá naposledy, než se stanou mým majetkem.“

Pomalu jsem spustila ruce podél těla, cítila jsem, jak mi hoří tváře hanbou. Viktor přistoupil blíž a hrubě mi stiskl bradavku mezi prsty.

„Vždy vzpřímené,“ poznamenal. „To je dobré znamení. Citlivé?“

Kroutil bradavkou, dokud jsem tiše nevykřikla. „Ano, velmi citlivé. To je dobře.“

Pak odstoupil a pokynul mi, abych pokračovala. Rozepínala jsem si knoflík na džínách, ruce se mi třásly tak, že jsem sotva dokázala manipulovat se zipem. Když jsem konečně stáhla džíny dolů, musela jsem se opřít o stěnu, abych udržela rovnováhu.

„I kalhotky,“ řekl Viktor, když jsem zaváhala. „Všechno dolů znamená všechno.“

Vklouzla jsem prsty pod gumu kalhotek a stáhla je dolů. Stála jsem tam teď úplně nahá, bezbranná, třásla jsem se částečně zimou, ale hlavně strachem a studem.

Viktor se sklonil a zvedl kalhotky, které jsem právě odložila. Držel je před sebou mezi palcem a ukazováčkem, jako by zkoumal nějaký zvláštní exemplář. Jeho tvář se zkřivila do podivného úšklebku.

„Podívejme,“ řekl a otočil kalhotky naruby. „Už jsou docela… používané.“. Zdá se, že naše Klára není tak čistá, jak by se na první pohled mohlo zdát.“

Cítila jsem, jak mi tváře hoří studem. Podívala jsem se na Daniela, který visel na svých řetězech. Jeho oči byly otevřené, díval se na tuto scénu s výrazem, který jsem nedokázala přečíst.

Viktor přiložil kalhotky k nosu a zhluboka se nadechl. Pak se uchechtl. „Má celkem silný pach. Vůně je… osobitá.“

Otočil se ke mně. „Jak dlouho jsi měla tyto kalhotky na sobě, Klárko?“

„Dva dny, pane,“ zašeptala jsem, oči upřené na podlahu.

„Dva dny,“ opakoval Viktor a znovu si přičichl ke kalhotkám. „To vysvětluje ten intenzivní buket. Směs potu, moči a něčeho… přirozenějšího.“

Viktor přistoupil k Danielovi a přiložil kalhotky k jeho tváři. „Co myslíš, Danieli? Poznáváš vůni své přítelkyně? Tohle znáš, že? Jako směs všech jejích tělních tekutin a pachů.“

Daniel se pokusil odvrátit hlavu, ale Viktor ho pevně držel za vlasy, přitlačil kalhotky ještě blíž k jeho nosu. „Dýchej zhluboka, Danieli. Pamatuj si tento okamžik. Tohle je teď Klára. Jen kus masa pro uspokojování mých potřeb“

Jeho oči se zastavovaly na každé části mého těla, hodnotily, posuzovaly. Prošel za mě, kde jsem ho nemohla vidět, jen cítit jeho pohled na svých zádech, na svém zadku. Bylo to mučivé, stát tam tak zranitelná, vystavená jeho očím i očím Daniela, který se nemohl ani odvrátit.

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz