Povídka „Ve výtahu“

Ve svých dvaadvaceti letech jsem získala konečně zaměstnání, po kterém jsem toužila a které jsem chtěla vykonávat. Koneckonců málokdo studuje ekonomku proto, aby pak dělal pokladní v supermarketu a dohadoval se se zákazníky. Ale štěstí se na mě konečně usmálo a po několika marných pokusech jsem v konkursu získala místo asistentky finančního ředitele. Firma se zabývala natolik různorodými činnostmi, že moje práce byla jakákoli, jen ne nudná. Nechápala jsem své kamarádky, které chodily ze zaměstnání otrávené jak hadí zub a líčily, jak se nudí, lakují nehty, pomlouvají, čtou přiblblé časopisy nebo naopak neví, kam skočit dřív, nebo jsou jejich šéfové nesnesitelní. I v tomto ohledu jsem si nemohla stěžovat. Můj šéf se po krátké době přesvědčil, že mé pěkné nohy v minisukních nejsou mou jedinou předností a že mi může svěřovat samostatnou práci včetně zhodnocení výsledků písemnou formou. O to více mě práce bavila a protože můj muž se živil jako obchodní dealer a děti jsme neměli, nevadilo, že jsem při různých uzávěrkách opouštěla kancelář dlouho po ostatních a domů se vracela někdy i v noci. Jen při chůzi opuštěnou tmavou chodbou k výtahu jsem měla sevřený žaludek, protože firma měla z úsporných důvodů sídlo ve starém domě ve čtvrti s nevalnou pověstí, kde žily povětšinou existence, které člověk potkat zrovna netouží. Vždy se mi ulevilo, když jsem v podzemní garáži odemkla své auto a odjela.

V červenci, v období největších veder, jsme dlouho do pozdního večera dokončovali nějaké podklady pro naše majitele potřebné pro konání valné hromady. Můj šéf mi nabídl, že vyčká, až podklady dopíšu a odveze mě domů. Píšu však rychleji a dělám méně chyb, když jsem sama a proto jsem s díky odmítla a po jeho odchodu zprávu dokončila. Vedro bylo k uzoufání a tak jsem se před odchodem domů ještě osprchovala a těšila se na koupel v bazénu, který jsme si díky manželově úspěšnému roku nechali postavit.

Když jsem vyšla z kanceláře a zamkla ji, litovala jsem, že jsem šéfovu nabídku odmítla. Ve svém podvědomí jsem cítila, že něco není v pořádku a že se chystá něco, z čeho radost mít nebudu. Z chodby přes úmorné vedro všude kolem čišel chlad a já se roztřásla. Jaké však bylo teprve mé zděšení, když po pár krocích chodbou vyrazil proti mně muž, který měl na hlavě kuklu, jakou používají kvůli utajení jednotky rychlého nasazení. O jeho úmyslech nemohlo být nejmenších pochyb, protože se na mě okamžitě vrhnul. Vykřikla jsem a pokusila se jeho útoku uniknout. Dodnes nechápu, jak se mi to podařilo, protože mi serval jediným trhnutím minisukni a já začala utíkat směrem k výtahu, zděšeně ječíc, i když bylo dost jasné, že v domě již nikdo není a i kdyby byl, těžko by se pletl do cizí záležitosti. Nevím, v který okamžik, ale při úprku k výtahu jsem zjistila, že nemám ani boty (alespoň jsem rychleji utíkala), ani kabelku. To druhé zjištění mě paradoxně poněkud uklidnilo, protože jsem začala doufat, že se jedná o lupiče a moje peníze v tašce jej uspokojí. Doběhla jsem k výtahu, zmáčkla přivolávací tlačítko a drmolila: proboha, jeď, jeď, jeď, jeď! Konečně výtah s lomozem přijel. Byl to hodně starý, nákladní výtah, s kleci tvořenou drátěnou sítí, s dveřmi, které bylo nutné otvírat a zavírat ručně. Křečovitě jsem je rozrazila a vběhla dovnitř. Při otočení zpět, abych je opět zavřela, jsem strnula… Kousek od výtahu stál muž v kukle a já i pod jeho maskou cítila jeho spokojený úsměšek, jak mě doběh tím, že mě dostal do pasti, z níž není úniku. Šel ke mně blíž a blíž a já byla hrůzou paralyzovaná jako králík v objetí hada škrtiče. Začala jsem (spíše podvědomě než s nějakým záměrem) couvat do nitra výtahu, snad v očekávání zázraku, který se však nekonal. Muž sáhl do brašny, která mu visela u pasu, a k mému zděšení vytáhl vystřelovací nůž. Proboha, snad mě nechce zabít? Snažila jsem se mu říct, že u sebe již nemám vůbec nic, ale nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku, jen jakési úzkostné pofňukávání. Ozvalo se kovové cvaknutí a nůž se otevřel. Muž namířil ostří proti mně a já couvala do kabiny, až jsem se zády dotkla drátěné klece. Muž klidně, nevzrušeně, pomalu přistupoval blíž a blíž ke mně. Během chvilky byl tak blízko, že se blyštivě modré ostří jeho nože lehounce dotýkalo mého krku, zatímco zezadu mě přes tenkou halenku studil drát klece. Ruce jsem měla zvednuté nad hlavou jako voják, který se vzdává v bitvě. Tak moc jsem se bála a tak moc jsem nechtěla zemřít… A přesto se zdálo, že stojím od propasti smrti jen kousek. Za těch několik okamžiků mi toho tolik proletělo hlavou… Z myšlenek mě vytrhl závan vzduchu. Muž uzavřel výtahové dveře a ten se pomalu, se skřípáním rozjel dolů.

Otevřela jsem oči a spatřila muže, jak nožem v levé ruce stále míří proti mně, zatímco pravou rukou rázně rozerval moji halenku od krku až k pasu. Výtahem zazněl zvuk trhané látky. Knoflíky odlétly do přítmí výtahu, halenka se rozevřela a on s uspokojením civěl na moje prsa, protože podprsenku jsem v tom horku nechala v kanceláři s tím, že ráno si obleču jinou. Muž mě bez hnutí a beze slova pozoroval. (Jsem asi 165 cm vysoká, drobné postavy; hnědé, polodlouhé vlasy česané na levou stranu lemují kulatější tvář, štíhlá hruď je ozdobena menšími, kulatými prsy se světlými dvorci a lehce vystouplými bradavkami.) Prsa se mi dmula hanbou a ponížením, přerušované dýchání byl jediný zvuk v kabině, pominu-li motor výtahu. Nikdy mě nepozoroval zcela beztrestně cizí muž, natož aby se ukájel mou bezmocí a studem. Po několika okamžicích však muž pokračoval ve své (dnes vidím, že velmi dobře promyšlené a připravené) akci. Chytil mě prudce za rameno, otočil čelem ke kleci výtahu a současně serval roztrženou halenku z mého těla. Prudkostí jsem byla přiražena ke drátům a ty studily mé nahé tělo. Kolena se mi strachem podlamovala, takže jsem pomalu, se slzami v očích začala sjíždět po stěně výtahu k zemi, ruce stále nad hlavou, neschopné zastavit můj „sjezd“. Když jsem byla v pozici s pokrčenými koleny, ucítila jsem chlad ostří na svém pravém stehně. Strnula jsem, což muži stačilo k tomu, aby nožem zasunutým pod boční okraj mých bílých kalhotek trhnul směrem vzhůru, a z pravé části zbylo jen torzo. Ihned provedl totéž s levou stranou, čímž kalhotky za lehké pomoci nože sjely na zem a muži se naskytl pohled i na ten zbyteček mého těla, který mu dosud zůstal skryt. Můj kulatý pevnější zadeček patřil k mým chloubám a nejeden muž se ohlížel, když jsem jím v minisukni vrtěla při chůzi kolem něj. Muž v kukle se však evidentně nemínil spokojit s ohlížením. Párkrát mi do něj píchnul lehce špičkou nože a bavil se tím, jak kňourám a snažím se uhnout nepříjemným bodnutím ostrého nože.

Muž zmáčknul tlačítko stop a výtah se zastavil. „Abychom na sebe měli dost času“, ozvalo se zpod kukly a byla to první slova, která muž pronesl. „Ne prosím“, snažila jsem se jej obměkčit, ačkoli jsem si byla předem jista, že marně. Svou pevnou rukou (byl o tolik větší a svalnatý, že i kdyby neměl nůž, neměla bych nejspíš žádnou šanci, ale rozhodl se zbytečně neriskovat) mě uchopil za vlasy a otočil znovu čelem k sobě. Tahem za vlasy mě donutil pokleknou před ním na kolena a zavřel nůž. Věděl, že mi již nahnal dost strachu a že si uvědomuji, že může nůž kdykoli vytáhnout a použít. Z brašny, do níž před okamžikem nůž skryl , vytáhl policejní pouta (že by dříve snad přece jen pracoval u policie?) a semknul mi jimi ruce za zády, ve výši zadku. „Lehni na zem, děvko!“ sykl a já jsem se poslušně položila na záda na špinavou podlahu. Přilehnuté ruce tlačily, ale to nebyl jeho problém. Vytáhl dva poměrně dlouhé, hrubé, pevné provazy a přivázal mně jimi roztažené nohy k okům klece kousek nad zemí, takže se před ním moje pohlaví rozevřelo jako na výstavě. Mohla jsem sebou házet jak jsem chtěla a nebylo mi to nic platné.

Beze spěchu si sundal z rukou rukavice a začal mi hníst prsty nejprve velké pysky. Různě mi je mačkal, tahal za ně i za světle hnědé chloupky, štípal mě do nich. Všechno dělal s vědomím, že mě má zcela v hrsti a že má na vše dost klidu i času. Druhou rukou mezitím různě mačkal moje prsa, rozjetá od sebe a nabízející se k zábavě. Postupně se začal věnovat vnitřním částem mého pohlaví – povytahoval malé pysky zpod velkých, třel mi poštěváček, který se mu zdál příliš necitlivý, takže mě do něj štípnul a spokojeně zareagoval na můj výkřik. Nakonec mi jednou rukou rozhrnul vše, co mu stálo v cestě a vjel svým prstem do mé dírky. Chvíli mi v ní jezdil prstem sem a tam, pak prst vytáhl a já mu jej musela oblíznout. Navzdory své hrůze a ponížení jsem zvlhla, protože jeho prst byl mokrý od mých šťáv.

Vstal a stáhl si kalhoty i slipy, takže se mi naskytl pohled na jeho pevně trčící kratší, ale o to tlustší penis. Bylo zřetelné, že pobavení se mnou ho uspokojuje. Marně jsem naposledy prosila, ať mě nechá být, že mu můžu dát dost peněz jako výkupné, za které si může pořídit jiné ženy. Kleknul mezi mé roztažené nohy a chvíli se bavil tím, že svým pyjem klouzal mezi mými pysky a dráždil můj poštěváček. Vždy, když se dostal na okraj mé dírky a vypadalo to, že do ní vnikne, zastavil se a dál mě jen dráždil. A najednou během zlomečku vteřiny nezastavil a vší silou, která mě donutila k zoufalému výkřiku, vnikl do mé pochvy. Přirážel tak prudce, že jsem měla přivázané nohy zcela napnuté a jen díky nim jsem hlavou nevrážela do stěny výtahu na druhé straně. Nejprve na mě ležel celým tělem, takže jsem téměř nemohla ani dýchat; za nějakou dobu se pozvedl na své lokty a přirážel, zatímco se držel mých prsou, takže jsem měla obavy, že mi je snad urve. Nevím, jak dlouho mě znásilňoval, ale mé přání, aby už bylo po všem, se nevyplnilo. Měl výdrž jak hrdinové pornofilmů, které jsme občas s manželem pro zpestření sexuálního života sledovali.

Rozhodl se, že změní moji polohu a převázal mi nohy mnohem výše, takže jsem měla pohlaví kousek nad zemí a zadek téměř u stěny, k níž byly moje nohy přichyceny. Jeho neochabující pohlaví začalo opět kmitat v mé kundičce, ovšem ještě razantněji než před tím, protože se svýma nohama opíral a odrážel od stěny. Ještě nyní mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu, ale to ještě stále nebyl konec. Odvázal mi nohy a odstranil pouta z rukou. Moc jsem se mýlila, jestliže jsem věřila, že už mě nechá být. Jen další změna polohy k ukojení jeho zvráceného chtíče. Musela jsem si stoupnout a předklonit se do pasu. Každou ruku mi (roztažené od sebe) přichytil jedním poutem ke stěně výtahu, stejně jako roztažené nohy.

Pak si stoupnul mezi mé roztažené ruce a zavrčel: „Teď mi budeš kouřit čuráka, už mě nebaví tě jen tak mrdat!“ Vůbec jsem nechápala, co po mě chce, vždyť jsem vyrůstala v prostředí dosti konzervativním a ani můj muž takové termíny nepoužíval. Dostala jsem facku. „Jsi snad hluchá nebo blbá?! Ihned mi začni lízat péro!“ Asi jsem vypadala dost nesouhlasně, protože sykl -jak chceš- a kleknul si ke mně z boku. Ze své brašny (co všechno se v ní ještě skrývá?) vyndal jakési kovové žabky (jako na věšení záclon) s ostrými zoubky a jednu mi přicvakl na levou bradavku. Výtah se málem rozjel, jak jsem ječela bolestí, která se nijak nezmenšila tím, že druhou přindal na bradavku pravou. Byla jsem ochotná k čemukoli a jakmile znovu zaujal pozici přede mnou, začala jsem jeho penis lízat a líbat jak divá, jen abych se mu zavděčila a on mě dále nemučil. Horší bylo, když mi penis pokrytý mými šťávami a slinami vrazil do úst, abych jej sála. Z neznalosti této techniky jsem jej několikrát nechtíc kousla, na což reagoval svorkou na velké pysky a vyhrůžkou, že jedna zbyla i na poštěvák. Mazlila jsem se s ním tímto způsobem tak dlouho, dokud jej to bavilo. Potom řekl, že se učím rychle, a svorky z pičky i prsou mi sundal. Přistoupil ke mně zezadu a se slovy: takto to mám nejraděj -mi vrazil svůj pyj opět dovnitř. Oběma rukama mě uchopil za boky a přirážel ještě zuřivěji než před tím, takže jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou a nevrazila hlavou do zdi. Jeho přírazy byly ukončeny mohutným výstřikem semene do mé pochvy, ve které ještě chvíli zůstal, aby se uklidnil.

Poté jsem mu ho musela opět ústy očistit – do sucha. Byla jsem tak zničená, že bych v tu chvíli udělala cokoli, jen abych se z toho hrozného výtahu dostala. Ale dále již nic nechtěl. Pouze, když vystupoval v horním patře, zasyčel, aby mě vůbec nenapadlo chodit na policii nebo něco podobného, protože jistě nestojím o žádnou popularitu (to měl pravdu, protože můj otec stoupal v té době na politickém nebi vzhůru) a navíc… ví moc dobře, kde mě najít a příště by mu nůž nemusel sloužit jen jako píchátko do mé prdele. Musela jsem sjet výtahem do spodního patra a až potom nahoru, protože řekl, že dopadnu moc špatně, jestli vystoupím nahoře dřív než za 3 minuty. Oblékla jsem si cáry halenky, v kanceláři oblékla podprsenku a jakž takž sešité kalhotky a minisukni, která stále ležela pár kroků od dveří mé kanceláře.

Ani přesně nevím, jak jsem dorazila domů, ale naštěstí mě nikdo neviděl … a já se nikomu se svým hrozným zážitkem nesvěřila. Jen jsem doufala, že se mi již nikdy nic takového nestane.