| |

Povídka “Vítězky”

Ve městě, kam jsem chodila na střední školu, byly dvě obdobného zaměření, mezi nimiž existovala letitá rivalita. Tato se nejvíce projevovala při vědomostní soutěži vždy na konci toho kterého roku. Škola, která zvítězila, měla nad tou druhou navrch celý další rok a poražená vybírala své nejlepší, aby příště zvítězila zase ona.

 

Ve čtvrtém ročníku jsem byla členkou družstva i já a slavně jsme zvítězily. Nejen jsme zvítězily, ale naše vítězství bylo drtivé. Úspěch byl o to výraznější, že se soutěž konala na půdě konkurenční školy. Její ředitel nám předal putovní pohár, diplom a pozval nás na prohlídku jejich školy, což byla pocta, které se snad z naší školy ještě nikomu nedostalo. Přijaly jsme jeho pozvání docela rády. Provedl nás několika třídami, kabinety, odbornými učebnami a nakonec řekl, že uvidíme něco, co běžně neukazují – jakousi síň slávy jejich školy. Sešly jsme do suterénu a vešly do nějaké tělocvičny, kde na zdech visely různé diplomy a ceny. Ty jsme si však již prohlédnout nestačily, protože ihned za dveřmi se na nás sesypal dav rozzuřených studentů a studentek školy.

 

„Přivedl jsem vám naše „vítězky““, řekl s úšklebkem ředitel, „myslím, že bychom je měli poznat důkladněji, co říkáte?“ „Tak se nám předveďte, co ve vás je!“ Stály jsme naprosto zaraženě a vůbec nechápaly, co se po nás chce. „Tak jste snad blbé, vysvlečte se do naha!“ „To nás ani nenapadne“, vykřikla Marcela, „okamžitě nás pusťte nebo uvidíte…“ „Máš pravdu, uvidíme – vaše kozy a píče“, zařval jakýsi spratek a lisknul Marcela facku přes tvář. „Vysvlečte se do spodního prádla nebo z vás to oblečení serveme.“ Než jsme se otočily ke dveřím, bylo pozdě. Všude bylo tolik lidí, že jsme neměly nejmenší naději na únik. „Děláte si jen srandu, abyste nás vystrašili, že jo?“ zkusila to opatrně Darina. „Jak myslíš“, odpověděl jakýsi vůdce oné bandy, „teď teprve zažiješ srandu“. Kývnul na další okolostojící a ti jí zkroutili ruce za zády, zatímco on pomalu rozepínal knoflíček za knoflíčkem na její bílé halence. Tu jí potom opatrně sundal. Totéž učinil i se sukní, punčochami a botami, ačkoli se zmítala, co jí síly stačily. Během okamžiku stála jen v černém spodním prádle. „Ještě stále si myslíte, že si jen děláme legraci?“, zeptal se, zatímco drtil Darině drobná prsa svými prsty. „Tak rychle, i vy dvě…!“, pokyn byl doplněn fackou přes mou i Marcelinu tvář. Bylo zřejmé, že to žádná legrace nebude a tak jsme si radši oblečení sundaly samy a zůstaly stát jen ve spodním prádle před rozvášněným pobaveným davem. „A teď šprndy“, zařval kdosi a masa začala skandovat: „šprndy dolů, kozy ven! šprndy dolů, kozy ven! šprndy dolů, kozy ven!“ „Výborně, ale sundáte si je navzájem.“ Musely jsme si stoupnout do jakéhosi trojúhelníku – já rozepnula a stáhla podprsenku Marcele, Marcela Darině a Darina mně. „Teď si stoupněte vedle sebe a poskakujte, ať se vám kozy třesou.“ Když jsme tam tak stály, třásly jsme se celé, nejen naše prsa. Hlavou se nám honily nejdivočejší představy, z nichž nejvíce se ozývala otázka, kam až jsou schopni dojít. Ale nezbylo nám nic jiného než poskakovat a poslouchat jejich sprosté nadávky a urážky, kterými nás častovali – kluci nebo holky, bylo to úplně jedno. „Stačí!“, ozvalo se a my přestaly skákat a snažily se chytnout dech.

 

Ruce před sebe – další povel, po kterém jsme měly ruce svázané provazem a naše bezmocnost byla ještě větší než před tím. Nad hlavu – všechny tři provazy svázali k sobě, takže jsme vytvořily sousoší tři nahé grácie. Svázat nám k sobě i nohy a za pomoci bílých šátků dát do úst roubík bylo již otázkou pár sekund. Uprostřed stála Marcela – byla z nás největší i nejvyvinutější. Na sobě měla vínově červené kalhotky. Podle barvy těla bylo ihned poznat, že se ráda opaluje a krásnou hnědou barvu její pokožky kazily (či doplňovaly) jen dva bílé trojúhelníky, jejichž střed tvořily poměrně malé růžové dvorce s bradavkami. Vzhledem k velikosti jejích pevných prsů trojúhelníky nenarušovaly opálení těla nijak významně. Po levé straně Marcely stála Darina v černých kalhotkách, které ladily s barvou jejích vlasů i těla, které měla rovnoměrně opálené. Byla drobnější a vůbec bych se nedivila, kdyby se mezi jejími předky nacházeli nějací asiaté nebo afričané. Co bych mohla říct o třetí postavě tragického sousoší? Střední postava – hnědé vlasy i pokožka, pevná velká prsa s výraznými bradavkami, bílé kalhotky tanga. Takto jsme tam stály – bezmocné, ponížené, vystrašené, zesměšněné… Z ničeho nic se před námi objevil ředitel školy s fotoaparátem a řekl, že musí udělat snímky vítězek na památku, které se v případě naší nespolupráce budou krásně vyjímat někde na internetových porno stránkách. Povytáhli provaz, kterým jsme měli svázané ruce nad hlavou více nahoru, takže se naše těla našponovala, prsa vypnula a ředitel začal fotit. Udělal několik snímků a pak řekl, že bude šetřit film, protože jistě budou i další krásné snímečky. Z jeho řeči a ironie bylo zcela jasné, že našeho utrpení není zdaleka konec. „Začněme s odměňováním našich dam“, dodal poté. Přistoupily k nám tři holky, v nichž jsme poznaly naše soupeřky v soutěži a stáhnuly nám kalhotky až ke kotníkům, takže jsme již stály zcela nahé, naše těla již pro tuto bandu neměla žádná tajemství. Holky nás chvíli zkoumaly a pak ukázaly na Marcelu.

 

Vosk za drzost. Odvázali jí ruce i nohy a odvedli kousek od nás, kde ji přivázali podobně s tím rozdílem, že nohy jí do široka roztáhli. Dva borci vzali do rukou svíce a začali jí jimi opalovat její husté ochlupení. Místností se šířil smrad a zřejmě by se šířil i křik Marcely, protože se svíjela v bolesti, nebýt roubíku v jejích ústech. Všichni kromě nás tří se bavili výborně a povzbuzovali ony kluky, kteří to ovšem vůbec neměli zapotřebí, protože pálili skutečně profesionálně. Chvílemi svíčky oddálili a jen čekali, kdy začnou pálit konečky svých plamenů, chvílemi pálili z bezprostřední blízkosti, jindy střídali větší a menší vzdálenost, potom Marceliny pysky povytáhli a opalovali je z boku jak natěrači okenní rámy. Na konec jí nohy roztáhli co nejvíce, svíčky postavili na zem mezi ně a ponechali ji jejímu osudu. Pozornost všech se nyní zaměřila na mě.

Závaží a podvázání koz. Tohoto úkolu se ujaly nějaké dívky, jejichž prsa měla parametry prsou štíhlých kluků, jinak řečeno neměly žádné, což jim dodalo chuť vyřádit se na mých. Provaz nad mou hlavou byl povolen tak, abych se mohla co nejhlouběji předehnout, čímž zůstala prsa viset. Dívky jej obmotaly dvěma provazy několikrát dokola a pořádně stáhly, takže jsem vyjekla bolestí. Nyní jsem měla prsa našponovaná dopředu a ony oba provazy svázaly zezadu na mém krku jako ramínka od plavek. Bolelo to dost, ale když jsem viděla Marcelu se spálenou kundičkou, nezdálo se mi mé utrpení zase tak hrozné. To jsem ovšem netušila, že bude pokračovat. Dívky odněkud donesly žabky (kovové svorečky) na věšení záclon. Nechápala jsem na co, ovšem jen do okamžiku, když se mi malinké ostré zoubky jedné z nich zaryly do bradavky. Kdybych neměla roubík v ústech, musel by můj výkřik a následný řev být slyšet po celém městě. Ty dvě mrchy si moji bolest pořádně vychutnávaly a potom mi provedly totéž s druhou bradavkou. Bolest vystřelovala ze dvou míst a já nevěděla, která je horší. V ten okamžik bych udělala cokoli, abych se svorek zbavila, ale nikoho to nezajímalo. Na konci každé svorčičky byl háček, jehož smysl jsem za malý okamžik měla také pochopit. Ty dvě ploché hyeny donesly závažíčka, která začaly postupně navěšovat na svorku na mé levé bradavce. Bradavka se protahovala a já se kromě bolesti děsila, že mě navždy zmrzačí. Ale ne, věděly, kolik si mohou dovolit a přestaly dřív, než by mi ublížily tak, že bych je mohla udat a žalovat pro ublížení na těle. I tak byla bradavka v jednom ohni, který se rozhořel v okamžiku, kdy jedna z nich jakoby náhodou zavadila o závaží a ta se rozhoupala. S druhou bradavkou zopakovaly totéž a potom jsem se musela narovnat (aby se všichni mohli pokochat výrazem mé tváře), čímž bolest kulminovala, a byla jsem chvíli ponechána na pokoji.

Pipku do hola – všichni, zazněl rozsudek nad Darinou. Uvázali ji podobně jako Marcelu (ta již zřejmě mezitím omdlela, protože přepadla dozadu a jen provazy ji přidržovaly ve stoje) s roztaženýma nohama s tím rozdílem, že jí v úrovni kolen zasadili jakousi rozporku, aby nohy nemohla dát k sobě. A pak to propuklo. Jeden za druhým, kluci i holky, přistupovali k Darině a každý jí vytrhl jeden chloupek z jejího pohlaví. Každý, kde se mu zamanulo, někteří z podbřišku, jiný z velkých pysků, někteří si dali tu “práci” a hledali nějaké na malých pyscích, jiní z třísel nebo až skoro ze zadku, některý prudkým trhnutím, jiný pomalým taháním…Bolest Dariny byla evidentně hrozná, po nějaké době se přestala zmítat, křičet a jen bezvládně visela zavěšená v provazech. Těžko říct, kolik se jich při trhání chloupků vystřídalo, ale určitě několik stovek a někteří jistě i víckrát. Celé toto hrůzné divadlo trvalo dlouhé minuty, ne-li hodiny, neumím to odhadnout. To vše za neustálého řevu všech okolo a za bolestného úpění do roubíků nás tří. Konečně hustý černý trojúhelník z Dariina rozkroku zmizel a zůstalo jen rozbolavělé zrudlé pohlaví. Všichni si nás se zalíbením prohlíželi: Marcelu s kundičkou opálenou svíčkami, Darinu s vytrhanými chloupky a mě s podvázanými, zmučenými prsy a bradavkami napjatými k prasknutí tíhou závažíček.

 

Pak již šlo všechno ráz naráz. Odvázali nám ruce i nohy, mně sundali i provazy z prsou, odtáhli každou do jiného rohu a začali znásilňovat. Bez sebemenšího soucitu, brutálně a neúnavně. Netroufla bych si odhadnout, kolik kluků mě znásilnilo zepředu, kolik do zadku, kolika jsem musela vykouřit penis, kolik z těch, co jsem jim penis musela kouřit, už před tím bylo v Marcele nebo Darině. Byly jsme znásilňovány zepředu, zezadu, zespodu, zvrchu, více borci najednou. Mezitím škubání za chloupky, hnětení prsů, tahání za bradavky a pysky, štípání po celém těle…Během toho stále někdo natáčel a fotil, aby byla dokumentace úplná. Mohli nám ublížit ještě víc? Myslely jsme, že nikoli, ale ve své naivitě jsme se mýlily. Pověsili nás za nohy hlavou dolů a my musely lízat mnohdy nemyté a smradlavé kundy tyranek ze školy k úplnému vyvrcholení, prý aby si neužívali jen kluci. Některé snad byly frigidní a my visely hlavou dolů, nemohly jsme ani dýchat, natož myslet na jejich uspokojení. Běda však té, která se snažila ve svém úsilí polevit, nebo která alespoň dle jejich zdání už polevila. Facky a bití ji neminuly, o týrání nejchoulostivějších míst našich těl ani nemluvě. Ve vymýšlení utrpení pro sokyni jsou holky mnohem větší mrchy než chlapi. Konec, odvázali nás a nechali padnout jak žok na chladné dlaždice na zemi.

Přistoupil ředitel a řekl, že nic tak nerozdeptá morálku nepřítele, než když musí ubližovat jeden druhému, což nám nyní názorně předvede. Na jeho pokyn přinesli nějací pohůnci zvláštní vibrátory ve tvaru jakoby hodně mělkého písmene U, v jehož nejspodnější části byla jakási zarážka s řemínky, Každá z nás si jeden musela strčit do pochvy až po onu zarážku, která se zapřela o velké pysky a svými poměrně ostrými výstupky tlačila do pohlaví, zejména pak na poštěváček. Řemínky nám je pak utáhli tak, aby držely co nejpevněji. “Tak a teď se budete mrdat navzájem”, poručil nám ředitel za nadšeného řevu přihlížejících. “Jedna bude držet, druhá mrdat a třetí bude mrdaná tak, abyste se všechny tři prostřídaly”. Musela jsem si lehnout na záda, Darina mi chytila ruce nad hlavou (jen pro větší ponížení, bránit bych se stejně nebyla schopná) a Marcela do mě vjela svým penisem. Protože dobře věděla, jakou bolest jsou schopni jí způsobit, když nebudou spokojení, přirážela ze všech sil do okamžiku, než jí dali pokyn, aby přestala. Já musela šukat Darinu zezadu, pak Marcela nasednout na její penis a pohupovat se, ani si všechny kombinace nepamatuji. U toho všeho jsme se musely tvářit spokojeně a eroticky, aby snímečky byly pěkné.

 

Po ukončení našeho představení nás ještě znásilnilo bůhví kolik samců i samic, ale v té chvíli jsme již byly zcela zničené, takže jsme ani necítily nějakou velkou radost, když nám milostivě dovolili obléknout se a vypadnout ze školy. Po celou cestu jsme ani nepromluvily, toužily jsme se rychle dostat domů, smýt ze sebe tu hanbu a ponížení, a pokusit se (obávám se, že marně) zapomenout na to strašné odpoledne v síni slávy školy ve městě N.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.6 / 5. Počet hlasů: 7

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *