| |

Povídka “Plač pro mne Argentino”

Po vojenském puči 24.3. 1976 se zmocnila vlády v Argentině vojenská junta vedená gen. Jorge Videlou. Během šesti následujících let bylo zatčeno nebo jen prostě uneseno mnoho ať již skutečných nebo jen potenciálních odpůrců režimu, jejich příbuzných a blízkých. Bylo mezi nimi i mnoho mladých žen, často vzdělaných intelektuálek, v očích národní bezpečnostní služby Securidad podezřelých  ze sympatií k protistátním a “teroristickým organizacím. Jejich osud byl většinou velmi   podobný. Při výsleších na ústředí Securidad, zadržovacích centrech na stadionech, školách  i nemocnicích nebo na armádní školní mechanizační základně ESMA byly systematicky mučeny bitím, sexuálními útoky, elektrickými šoky a mnoha dalšími metodami. Cílem bylo nejen získat v co největší míře informace  o skutečných nebo i potencionálních odpůrcích, ale i zastrašit celý tzv. “rizikový” segment obyvatelstva, který se nedal ovládnout jinak Překvapivě   často se ukázalo, že mladé ženy jsou pro specialisty Securidad i armádní důstojníky tvrdým oříškem neboť byly daleko odolnější než muži! Klasický zostřený výslech pomocí rákosky nebo řemene nebyl dostatečně účinný a proto byl na základě zkušenosti specialistů z Brazílie a Uruguaye stále častěji používán kombinovaný způsob založený na bití v ponižujících polohách, sexuálním zneužívání a  tzv. “intenzivní terapii” jak se říkalo mučení elektrickými šoky………

Zde je příběh založený na svědectví mladé advokátky dr. Teresity Hazarun,   zatčené 20.11. 1976 v Buenos Aires:

I když byla sobota a argentinské jaro bylo v plném rozkvětu, dr. Terezita Hazarun, mladá a úspěšná advokátka, měla naspěch. V kanceláři ji čekala spousta práce a její klientela rozhodně nebyla zvyklá na nic čekat. I když získala doktorát teprve před rokem, na nedostatek práce si rozhodně nemohla stěžovat a to byla také jedna z příčin, proč se její vztah s Hugem nakonec zhroutil. I když o sobě říkal, že je pokrokář  a byl dokonce i v nějaké prý pokrokové organizaci, zastával názor, že žena má zůstat doma a muž vydělávat. Jenže Hugo byl jako doktor sociálních věd již víc než půl roku nezaměstnaný a peníze přitom potřeboval víc než kdy jindy. A nikdy ji vlastně ani neřekl co s nimi dělá…..ne, Hugo byl pro ni historií a teď si potřebovala udělat ve své osobním životě tak trochu inventuru. Ostatně, práce v komerci bylo tolik, že na žádné dobrodružství ani neměla čas. Často si ale uvědomovala , jak ji Hugo schází v intimním životě. Právě s ním si zvykla na pravidelný intimní život a nyní jí to citelně chybělo. Pokud byla ve své kanceláři, přeložila si jednoduše své dlouhé, štíhlé nohy přes sebe a třela si své ženství o stehna, nebylo to ono, ale lepší než nic. Doma občas použila svíčku, v katolické čtvrti, kde bydlela i pracovala se ani nic lepšího sehnat  nedalo……

Bylo už téměř jedenáct a za dvacet minut musela být ve své kanceláři. Právě když chtěla odemknout svůj Citroen CX, kdosi k ní zezadu přistoupil. Překvapeně vzhlédla a uviděla ve sportovní bundě a džínách, v ruce držel nějaký průkaz. “Doktorka Terezita Hazarun? Půjdete s námi.” Napřímila se a všimla si, že opodála stojí další podobně oblečený muž…….a přes ulici další……”Kdo vůbec jste” vzpamatovala se z překvapení ” a co….” “Kapitán Securidad Jorge Romero a tamhle jsou moji kolegové…..” I když se Teresita nikdy o politiku nezajímala, věděla co se stalo v březnu a že policie a armáda zahájila tažení proti tzv. podvratným živlům. Nikdy však nemyslela na to, že by se jí to mohlo nějak týkat, bylo to přeci věc armády a policie a ona jen dál dělala svoji práci… “Máte soudní příkaz nebo zatykač?” “Nejste paní doktorko zatčena, chceme se vás jen na něco zeptat…..jde jen o formální výslech. Za deset minut budete volná…. Nebo nám nechcete pomoc?” Věděla, že je povinna podat policii v oprávněných případech informace a vlastně ji ani nic jiného nezbývalo, ti tři nevypadali, že by s ní chtěli diskutovat. Snad jde o nějaký omyl a vše se rychle vysvětlí. “Pojďte prosím” řekl kapitán téměř šarmantně a pokynul směrem k šedivé dodávce, jež stála opodál. Teprve když jeden ze securitas otevřel boční dveře dodávky a strčil ji dovnitř, uvědomila si, že něco není v pořádku. Dodávka byla bez oken, po stranách byla sklopná lavice. Securitas nastoupil spolu s ní a sedl si naproti. Asi po půl hodině jízdy beze slov vůz zastavil, po chvíli se znovu rozjel a znovu zastavil. Boční dveře se otevřeli… “Tak jdeme….” Byli v podzemní garáži a vedli ji rychlým krokem k výtahu. Terezita pochopila, že nejsou na policejní stanici, tři muži však stáli okolo ní ve výtahu, bez jediného slova…..začala mít strach. Ale to už ji strkali před sebou tmavou chodbou až k neoznačeným dveřím, jeden z nich je otevřel a ocitla se v jasně osvětlené prostorné místnosti. Kdysi to asi byla nějaká kancelář, asi 4 metry široká a 5 nebo 6 metrů dlouhá místnost se zašlými parketami, čerstvě vybílení, naproti dveří visel portrét gen. Videly. Uprostřed stál jednoduchý široký stůl s kovovýma nohama, před ním kovová skládací khaki stolička. O stůl se opírali další dva muži, khaki trička a krátce střižené vlasy prozrazovali jejich  původ.

“Vítáme vás u nás paní doktorko” řekl kapitán a obrátil se k oběma mužům “paní doktorka byla tak laskavá, že nám přišla povědět něco o svým miláčkovi.” Teresita si uvědomila, že je v pasti. Ať již od ní chtějí cokoliv, není úniku. Vystrašeně otočila hlavu ke dveřím, viděla však jen jednoho ze securitas, jak k ní přistoupil,  strhnul ji z ramene kabelku a hodil ji na široký stůl. “Jakým právem……to nesmíte, mám svá práva………” Strčil ji před tvář asi půl metru dlouhý a jako násada od smetáku tlustý pendrek z tvrdé černé gumy. “Tohle je zase naše právo,…….. comprendre seňorita ?!! Teresita poděšeně trhla hlavou, cítila, jak se jí začínají potit dlaně. Druhý securitas mezitím otevřel kabelku a vysypal ji na stůl, diář, kapesník, rtěnka, klíče, pouzdro s manikůrou i vložky… všechno leželo na stole a přehrabovali se v tom cizí ruce. Chtěla něco říct, nevěděla ani co od ní chtějí, ale zlověstně černý pendrek, lehce pleskající o dlaň jednoho z únosců ji varoval. Cítila, jak si ji všech pět mužů v místnosti prohlíží. Zachytila pohled toho s pendrekem, jak zvolna klouže z její tváře níž na halenku bez rukávů něžně vypnutou dokonale tvarovanými ňadry v úsporné italské podprsence a pak ještě níž  na úzkou sukni pod kolena dávající vyniknout dlouhým, štíhlým stehnům až k naboso obutým červeným lodičkám….. “Seňorita….znáte muže jménem Hugo Libaak?”….. Teresita sebou trhla. Hugo!!… Přikývla….. “Žije s vámi?” Terezita se vzpamatovala: “Ne, už půl roku jsem ho neviděla…….nevím proč vás zajímá.” “Hugo Libaak je hledán pro napomáhání terorismu a členům protistátních organizací. To jste nevěděla?……….. Kde je teď?….. Kdy jste s ním mluvila naposled?” Teresita byla v šoku, Hugo a terorista, je pravda, že měl občas radikální názory, vždycky se tomu smála, ale terorista?…….S kým se stýkal? Odkud měl peníze?…Měl zbraň?…smích.. v kalhotech…. Teresita téměř vykřikla “Nevím s kým se stýkal, věřila jsem mu…… byl nezaměstnaný, trochu jsem mu pomáhala, před půlrokem jsme se rozešli… nevím kde je teď.” Ten s pendrekem posunul skládací stoličku před ní. “Tak ty nevíš? Budeš nám muset o Hugovi vypravovat……….” ucítila tvrdou gumu pod bradou “úplně všechno… Sukně a kalhotky dolů……rychle!!” Teresita se nepohnula. Byla úplně šokována vším tím, co se odehrávalo v té podivné místnosti. Nikdy se k ní nikdo takhle nechoval, nikdy na ní nikdy nevztáhnul ruku, nedostala nikdy ani naplácáno a teď tu stojí před pěti muži s pendrekem pod bradou, totálně neschopná pohybu. Proboha, co má dělat, to se má před nima svléknout!? Chtějí ji snad bít tím tou tvrdou gumou!?….. Najednou ucítila prudkou bolest pod žebry, prudce se předklonila a téměř začala zvracet. Uvědomila si, že ji někdo tvrdě udeřil do břicha. Dříve než mohla popadnout dech ji někdo vzal za vlasy a přinutil ji, aby se napřímila. Plesk!..facka zprava a hned druhá zleva. Zapotácela se. “Řekl jsem svlíknout!!” Ruka se znovu napřáhla…. Teresita už na nic nečekala a třesoucíma se rukama si rozepnula zip u sukně. Někdo ji je strhnul ke kotníkům. Plesk!…..další facka… “Podej mi kalhotky…dělej, čubko!!” Překotně si stáhla kalhotky, vrávoravě vystoupila ze stržené sukně a natáhla ruku s kalhotkama k muži s pendrekem. “Sednout!” ukázal pendrekem na skládací stoličku. Mladá advokátka se posadila, stále ještě v šoku z neuvěřitelného ponížení, pálících tváří i bolesti v útrobách na stoličku, štíhlá stehna pevně sevřená, rukama si stahovala blůzku k tělu, oči skoro zavřené, jako by věřila, že to co nevidí není skutečné…… Ucítila něco pod bradou….. pevná ruka s pendrekem ji přinutila zvednout hlavu. “Roztáhni stehna, čubko a ukaž nám chloupky, tak jako jsi je ukazovala svýmu miláčkovi….. Udeřil ji kolenem do brady až se ji zajiskřilo před očima “Ruce za hlavu a stehna od sebe!” Pomalu rozevřela nohy… “Pořádně……víc, řekl sem víc….ták, ještě víc” Teresita se třásla nesnesitelným studem. Ruce měla sepnuté za hlavou, stehna doširoka rozevřená, hustě zarostlý klín a sametová chvějící se stehna vystavena deseti mužským očím…… Tvrdá guma ji zvolna přejížděla po vnitřní straně pravého stehna. Stehení svaly se jí napnuly. “Teď nám povíš všechno o Hugovi……budeš rychle odpovídat na naše otázky, jinak……” pendrek projel hustě zarostlým klínem “to bude bolet.” deset nedočkavých očí pozorně sledovalo polonahou štíhlou tmavovlásku, její chvějící se rty, zrychleným dechem se dmoucí blůzku, pevná, široce rozevřená bílá stehna plně vystavující černý kosočtverec do něhož zvolna kanuly potůčky potu z pod blůzky…..

“Kdy a kde jsi Huga poznala?” Teresita polkla, zdálo se jí, že má v ústech písek “Koncem dubna…..na univerzitním večírku” “Kdo tam byl s ním?”……….”Bylo tam hodně lidí……už nevím..” Svuuk!! Pendrek tvrdě dopadnul na vnitřní stranu pravého stehna. “Aaaaaach!!…..Ouu!” exploze bolesti ji přinutila srazit stehna k sobě….. “Roztáhni je čubko!!! Ještě jednou je dáš k sobě a vrazím ti to tam na sucho” pendrek se jí zabořil do klína, se slzama pod víčky zvolna rozevřela nohy, rudý pruh na bílé jemné kůži začal modrat….. “Žila jsi s ním?!”…………”Ano….bydlel u mě” Slzy ji už teď zvolna stékaly na blůzku… “Šoustali jste spolu?!”……..pendrek se dotknul naběhlého jelita ……a zvolna se sunul výš, prodíral se chloupky….. “Ne, prosím…já nemůžu, nic jsem neprovedla..ne, prosím!!” Svak!! Další rána dopadla jen na dva prsty od té první, vyrazila zoufalý výkřik, trhla sebou , ale držela stehna stále rozevřená. “Šukal tě, čubko?!”………”A….ano…….” “Kam ti ho všude strkal!?………bude to!!” pendrek zase už cestoval po bílé kůži… “Ne, prosím………mezi nohy, tam jak se to…to dělá..”……..smích, ucítila pendrek na své přirození, jak se pohybuje nahoru a dolů………… “Kam ti ho ještě strkal!?”…….Svaaach!! “Jauuuuiííí!” Ruce jí sjely dolů ke stehnům na obranu nejněžnějších míst….. Dva ji chytli za ruce, zkroutili jí je za záda a spoutali náramky. “Teď něco zažiješ, čubko, roztáhni se!!!” další ruce ji sevřeli kolena a roztáli ji nohy. Ucítila něco tvrdého a nepodajného jak se jí dere mezi chloupky do přirození. “Né, prosím, né, nechte mě……auu, to bolí ne, …auch..ooó” Dva ji drželi a třetí securitas tlačil pendrek proti jejímu přirození. “Uvolni se….tak to máš ráda..uvidíš, bude se ti to líbit!!” tlačil víc a víc, šrouboval tvrdou gumu proti vzpínajícímu se, téměř panenskému přirození. Teresita cítila, že jí docházejí síly, ta černá, hrozná věc pronikala stále víc a víc do jejího zoufale se bránícího těla, nikdy neměla v sobě nic tak hluboko….byla úplně suchá a určitě musela krvácet… ..zdálo se jí, že jí tak věc trhá vnitřnosti…..cítila vlastní pot, lačný dech svých trýznitelů a pak už jen smích a vrzání gumy o její suchou pochvu…. “Aáááááááááá….oooch” pendrek zajel až do poloviny své délky do jejího bezbranného přirození……. “Jaký to je, seňorito” smál se a začal pumpovat pendrek tam a zpět v její zmučené pochvě…… “Aáááouiiiii..ááááá..nénéné…prosím…né..auííííííí..ach..ach……” Konečně pendrek vytáhnul a přejel po něm dlaní…..”Ta čubka je uplně suchá…..” Přiložil ji ho ke rtům. “Otevři!!”… Když varovně zvedl pendrek, otevřela ústa, udělala by všechno, jen aby už přestali…. “Pěkně ho lízej…tak jako Hugovi…ták,  olizuj ho, ták, pořádně..” Vrazil jí ho do úst, že se málem začala dávit, pohyboval s ním tak a zpátky, otáčel s ním na obě strany. Teresita byla vyčerpaná neuvěřitelným ponížením, pálivou bolestí ve svém přirození i brutálním znásilňováním svých úst. Ve skutečnosti nikdy orální sex neprováděla, i když to po ní Hugo několikrát chtěl, nedokázala v sobě překonat strach a odpor. Poslední minuty však totálně změnily její život, už nebyla váženou, emancipovanou ženou s vlastní úspěšnou kariérou, ale jen bezbrannou hračkou v rukou neznámých a bezohledných mužů,  kteří by jí jinak ani nestáli za pohled, seděla tu s roztaženýma nohama, přirození i ústa bolestivě znásilněná, bez vůle k odporu. Brzy si však uvědomila, že je to jen začátek…… “Teď už je to lepší” její mučitel si prohlížel vlhký, zasliněný pendrek a bez varování  jí ho vrazil do přirození. “Áaaagrrrrhh.. arrrrrghhhh!!!  Prudce sevřela stehna, ale bylo pozdě, tvrdá guma si našla cestu hluboko do jejího těla a napínala pochvu k prasknutí. “Aouíííí…né, prosím, nééééé” “Není to takhle lepší, co…” přitlačil, zalapala po dechu, začal s ním kroutit a pružit ho v jejím těle. Už neměla sílu křičet, jen tiše sténala, uslzenou tvář poznačenou krutou bolestí…… “Líbí se ti to……nebo bys radši něco tlustšího?!…… neboj se,  dočkáš se, všechno má svůj čas…..” Vytrh ji pendrek z přirození, druhý ji vzal za dlouhé černé vlasy a odvlekl ji do kouta, kde ji přinutil kleknout. “Uděláme si malou přestávku….zatím si rozmysli, co nám všechno povíš, ještě tohto mámé hodně před sebou…..”

Klečela u zdi jen v blůzce a lodičkách, ruce stále spoutané za zády, bolest ji nejitimnějších partií vystřelovala do celého těla. Kdyby o Hugovi něco věděla, řekla by jim to, už nechtěla zažít další bolest a ponížení. Vůbec však nevěděla, kde je, ani neznala jeho přátele…….. snad kdyby si něco vymyslela…cokoliv, jen aby ji nechali na pokoji! “Tak budeme pokračovat……..řekneš nám, kde je Hugo Libaak!?” “Opravdu jsem ho už dlouho neviděla, nevím, opravdu nevím, kde je, prosím, nechte mě jít……” “Jména jeho příbuzných, bratr, sestra…..přeci je znáš!?” “Nevím opravdu nikdy mě nikomu nepředstavil……prosím, nechte mě…” “Dobře……..polož se na stůl..presto!!” Všech pět jich stálo okolo stolu a ten, který ji vyzval držel v ruce dlouhý jezdecký bičík. Oči se jí rozšířily strachem. Kdysi se učila jezdit na koni u svého strýce a jeho syn ji jednou jen tak z legrace švihnul bičíkem přes rajtky, bolest se jí tehdy zdála nesnesitelná a teď si má téměř nahá lehnout na stůl….. Netrpělivé švihnutí bičíkem, sundali jí pouta……”Rychle, na stůl…” Vlezla na stůl a položila se na břicho. “Otoč se na záda…….ták.. dobře” Myslela si, že ji budou bít a poslední pokyn v ní  vyvolal ty nejhorší obavy…..”Prosím, udělám cokoliv, jen mě nechte prosím…..” Zul ji lodičky. “Natáhni pořádně nohy a drž je natažený…pořádně…..víc..tomu říkáš natažený nohy.. špičky dolů, drž se okraje stolu.” Horké ruce ji přejížděly po štíhlých, vypnutých nohách, od kotníku nahoru a zpátky…..smích a poznámky o jejich stehnech. Bičík se dotknul stehna těsně pod klínem….

Pak ji začal bít, pomalu a tvrdě, po každé ráně ji připomínal, aby natáhla nohy…..po třech nebo čtyřech ranách už nevydržela ostrou pálivou bolest a otočila se na bok. “Zpátky na záda a rychle…….zkusíme to jinak…přitáhni kolena k sobě..bude to!!!” Terezita přitáhla kolena k bradě,  sepnuli ji ruce pod koleny policejníky náramky, takže měla nohy přitaženy k tělu a řetěz spojující pouta se jí zařezával do podkolení. Stehna, zadnice i přirození, vše bylo vystaveno….cítila pleskání po stehnech a zadku, jedna ruka ji zajela na přirození a důkladně jí ho prohmátla…..Pak ucítila dotek bičíku, křečovitě stáhla půlky v očekávání dosud nepoznané bolesti…….nemusela čekat dlouho, bičík se vzápětí prudkým švihem zanořil do bílého masa. “Uííííííííííííííí…. áááách…. ach.. svisssss!…. Auiiiii.. ohh…. svisssss! Né, auuííííííííí…. ach, oooh… sviissss!!” Bičík dopadal tvrdě napříč vypnutých stehen a zanechával na bílé kůži dlouhé rudé šrámy. Teresita sebou při každé ráně házela, ale její pozice ji neponechávala téměř žádnou volnost pohybu. Křičela až se jí nabíhaly tepny na krku a začínala chraptět, výprask však pokračoval snad s ještě větší silou. Terezita si už jen přála, aby ztratila vědomí, ale silné ruce ji stáhly hlavu ze stolu, takže ji visela dolů, vlasy se jí dotýkaly podlahy…. nikdo se jí na nic neptal, jen bičík s nemilosrdnou pravidelností dopadal na citlivou kůži….. už nemohla křičet jen tiše sténala až konečně ztratila vědomí…..

 

Když se probrala, ležela v temné nevětrané místnosti na staré matraci, jen v ušpiněné blůzce bez podprsenky, mezi stehny cítila cosi odporně lepkavého, neměla všaksílu se pohnout. Pojednou se otevřely dveře a z příšeří se vynořili dvě postavy, jedna ji přiložila ke rtům nádobu s vodou. Teresita vděčne pila, zdálo se jí, že nepila už věky. Druhý postava, mladý muž. ji vzala za ruku, ucítila ostrý vpich injekční jehly a svět se s ní zatočil……. Když se probrala, uvědomila si, že je celá mokrá. Ležela na matraci, nad ní stál nějaký muž v tílku a vojenských kalhotách a v ruce držel kbelík vody. “Jdeme!” řekl stručně a vedl ji přes chodbu do místnosti s betonovou podlahou. V místnosti stálo několik mužů ve vojenských khaki kalhotách, uprostřed stála vojenská postel nebo spíše jen její kovová kostra, na kovové konstrukci visely kožené řemeny s přezkama. Za hlavou postele stál oprýskaný dřevěný stolem a na něm jakási černá krabice, z které vedlo několi drátů. Z hydrantu ve stěně zvolna odkapávala voda do plechového kbelíku. “To je náš detekor lži, seňorito” řekl jeden z mužů a přistoupil k ní “Jestli nám řekneš pravdu, celou pravdu o Hugo Libaakovy, nebude to nutné.. jinak si budeme muset ověřit, že jsi nám nelhala.” Teresita se otřásla hrůzou, tušila, že ji čeká něco hrozného i když nevěděla proč je tady ta postel a co znamená “detektor lži”. Přistoupil k ní další a zeptal se jí, zda je zdravá. Pak se jí zeptal, zda má nějaké srdeční potíže a když odpověděla, že o žádných neví, řekli jí, aby se svlékla. Měla na sobě jen blůzku, rozepla si ji a nechala spadnou na podlahu. Stála na betonové podlaze před pěti muži a železnou postelí….. třásla se strachem a zimou, cítila jak ji pomalu tuhnou bradavky…. “Polož se na postel” řekl ten jediný, který dosud promluvil. Věděla, že ji nic jiného nezbývá a položila se na kovový rám postele. Přitoupili k ní a přivázali ji obě ruce koženýma řemenama za hlavu k trubkách čela. Pak ji vzali za nohy a každou nohu přivázali ke krajním trubkám nohou postele. Teresita visela upoutána za ruce i nohy těsně nad rámem postele, řemeny se ji zařezávaly do zápěstí a kotníků….. jeden z mužů ji připnul k palci pravé nohy kovovou svorku. Potom ji někdo položil přes oči nějaký černý hadr a uvázal jí ho za hlavou. Teresitu ovládnul nepopsatelný strach. Visela bezmocně připoutaná  a roztažená do X, neviděla nic než tmu, slyšela jen nějaké kovovové zvuky a kapající vodu…. a bláznivý tlukot vlastního srdce.

“Tak začneme…..” ucítila něco kovově studeného v pravém podpaží…… “Nadechnout a nedýchat….” Cvak! “Arrrgggggggggggghoooooooooochoch…….argggghhhhh” tělem ji projela nesnesitelná bolest, jakoby ji nějaká strašná síla trhala ruce a nohy od těla, celé její tělo se vypnulo do oblouku, svaly na rukou i na nohou se napnuly k prasknutí, házela sebou nahoru a dolů…….. vše náhle pominulo, zůstala vysílená viset v řemenech, ruce, ramena i nohy ji bolely jakoby byla zbita basebalovou pálkou. Cvak! “Óóooooooauuuuuchhh………arrrhghhghgggg………” Bolest jí vyrazila dech, po celém těle ji vyrazil studený pot, tvář se jí zkroutila do bolestivé grimasy, jazyk ji zdřevěněl, svět se začal propadat do mlhy…… Jeden z vyšetřovatelů k ní přistoupil, přiložil ji k hrudi stetoskop a naslouchal……… “V pořádku” řekl po chvíli “můžeme pokračovat”. Druhý přistoupil s kbelíkem ledové vody a vyrchstnul ji na Teresitino nahé tělo. “Aaachh..aaa” zasténala a dál bezmocně visela v kožených poutech. Její mučitel k ní znovu přistoupil a zeptal se jí, zda ví kde se skrývá Hugo. Když nedostal odpověď, sklonil se nad jejím mokrým a třesoucím se tělem, Položil ji ruku mezi nohy a prohmátnul ji přirození. Teresita se nepohnula. Pomalu ji rozevřel pysky a vyhmátnul poštěváček. Mladé tělo sebou trhlo. Začal jí ho dráždit rukou. Všichni přistoupily blíž, nikdo si nechtěl nechat uniknout podívanou na mučení krásné mladé ženy, na její štíhlé pevné tělo, nyní celé mokré, velké, temně rudé a ledově ztuhlé bradavky, na růžové přirození orámované jemnými chloupky a nemilosrdně honěné trýznitelovou rukou……. Teresita se přes veškerou bolest v celém těle nemohla ubránit vlně vzrušení, která ji nemilosrdně projížděla od přirození k naběhlým prsům smíšenou se strachem s nesnesitelné bolesti. Věděla, co ji čeká. Věděla, že jí způsobuje rozkoš jen proto, aby se její tělo uvolnilo a zcitlivělo a byla připravena pro další neuvěřitelnou bolest!! Cítila jeden, pak dva a nakonec tři prsty ve svém přirození, cítila, že začíná vlhnout, někdo se jí ptal jestli je připravená, že pro ni mají překvapení… odpovědí mu bylo jen její sténaní a smích ostatních… Najednou ji někdo vzal za pravou bradavku a tvrdě ji prohmátnul, trhla sebou a vzápětí vyjekla bolestí, když ji něco studeného a ostrého sevřelo ztuhlou bradavku. “Teď to bude trošku bolet, seňorito, ale kdybys si vzpomněla………… tak ti tam třeba strčíme něco jinýho….. smích … a pak ticho. Slyšela jen své bušící srdce a svůj mělký dech, zavřela oči pod černým hadrem, stiskla zuby…… “Aujjjjjjí” vyjekla když se jí něco studeného dotklo břicha. Vyšetřovatel ji přiložil elektrodu na břicho, proud nebyl zapnut, ale štíhlé tělo pod ním se chvělo hrůzou, věděl stejně jako ona, že stačí jedno cvaknutí a 110 V hnaných přes reostat ji v křeči vypne tělo do hvězdice a do oblouku a že jediné, co si bude přát, bude zemřít. Nikdo už dávno nevěřil, že jim mladá advokátka řekne něco, co by nevěděli, jediným smyslem dalšího týrání bylo potrestat ji, potrestat ji tak, aby na to nikdy nezapomněla a aby už navždy usínala se strachem, že zase přijdou ONI, ocelová pěst státu, ochránci tradičních národních hodnot a spása Argentiny. Každý z nich snil mockrát o tom ponížit ty emancipované intelektuálky, které chtěly o všem rozhodovat a neuznávaly tradiční hodnoty ani úctu která policii a armádě vždycky příslušela….. Kovový hrot elektrody pomalu sjížděl po mokrém a chvějícím se bříšku dolů mezi lesklé tmavé chloupky…… tvrdě se prodíral mezi jemným růžovým masíčkem až se dotknul nejcitlivějšího místa Teresitina těla…. Cvak! “Urrrggggggaaaaaaa ahhhhh….. uuuuggggghhhhhhhh….. uuuuu…… ááááááááááááuíííííííííííííí…. arggghhhhhh……..” elektroda se zvolna pohybovala tam a zpátky vlhkým růžovým masem…. “ááááááááááááááá……. chchrrrrrrrr…………” křik přecházel v chrapot, pružné tělo vypnuté v kožených poutech, žíly na dlouhých stehnech, lýtkách pažích i břichu vystouplé,  pravá bradavka neuvěřitelně, k prasknutí nalitá…… Cvak. Tělo spadlo těžce zpátky, zpod kožených pout na kotnících a zápěstích zvolna ztékal pramínek krve, moč smíšená s krví v potůčku stékala z klína  na betonovou podlahu pod kovovým rámem postele………..

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 3.3 / 5. Počet hlasů: 4

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *