Povídka „Helena a Anča“

„Přestože jsem ocenil a prodal Váš majetek pořád dlužíte 8.653 zlatých 59 krejcarů. Jak mi ty peníze chce splatit?“

„To nevím. Jediný majetek jsou mé šaty co mám na sobě, taška, trocha prádla a jinak nic. Všechno ostatní již padlo na dluhy. Musela jsem prodat i své šperky, které jsem dostala od rodičů.“

„No to je mi opravdu líto, ale máte dvě možnosti buď si to u mne odpracujete nebo Vás dám zavřít do vězení pro dlužníky. Vyberte si.“

„Ale já jsem nikdy nepracovala, a ve vězení jsem také nikdy nebyla.“

„Milostivá paní, promiňte, Vy jste byla ke mně vždy hodná a pomohla jste mi, já se Vám pokusím pomoc. Mám ušetřený asi 103 zlatejch a dám Vám je a řekla bych Vám co a jak se dělá jestli milostivý pán dovolí.“

„Jsi moc hodná, ale to nemůžu přijmout Aničko.“

„Ta dost toho tlachání tady. Nemám čas na tohle ženské kvokání. Jak jste se rozhodla vězení nebo práce.“

„No tak já si to u Vás odpracuji jako služka.“

„Jen né tak hrrr, nikdo tady nemluvil o práci služky ve městě, ale děvečky na mém statku. Rozumíš.!! A jestli chce ta tvoje bývalá služka jít s tebou tak může. Na statku je práce dost.

Poslouchej Anča nemáš nějaký šaty tady pro tuhle novou děvečku. V tom co má na sobě nemůže přijet na statek, a abych nebyl nelida tak jí dám za ně 53 zlatých,. 50 odečtu z dluhu a 3 ti dám abys měla na dráhu. Bereš to Heleno !!“

„Pane netykejte mi, já si to ještě rozmyslím.“

„Tak mne dobře poslouchej buď, přijmeš moje podmínky a podepíšeš tuhle dohodu, nebo Tě nechám sebrat a zavřít do vězení. A ty Ančo jí budeš taky tykat je to jen děvečka a ještě dlužník. Tak už dost řečí.“

„Paní, jo teda Heleno, udělejte to co Ti nabízí, lepší už to nebude a já Ti pomůžu.

„Kde to mám podepsat.“Roztřesenou rukou podepsala jaký si papír. Její oči hleděli do prázdna.

„Tak máš ty šaty !“

„Ano, pane už je nesu,“ přiběhla rychle a přinesla sukni, košili, pár vlněných punčoch, boty, jupku a kabát.

„Tak dělej běž se převléct.“

„Do těchto věcí ?“ zatvářila se kysele, ale odešla do vedlejšího pokoje. Kde se velmi pomalu svlékla a své poslední městské šaty hýčkala pohledem i rukama. Kalhoty si nechala a s odporem si oblekla to prosté šaty.

„Co to děláte, nehrabte se mi v mých věcech. To je moje prádlo !!“

„Co si to dovoluješ, jak to semnou mluvíš, vše jsem od tebe ty věci koupil!! Kde jsou kalhotky.“

„Ty mám přece na sobě nemůže přece chodit bez nich.“

„Ale můžeš, tak svlíkat !!!“

„To přece né, to nejde.“

„Dost řečí, dělej! Kam to jdeš tady si to svlíkni !! Oni si tě na statku už srovnaj.“

Helena roztřesenýma rukama si vykasal sukni a pomalu si stáhla kalhotky a podala je tomu, neměla pro něj slov.

„Tak teď je to v pořádku. Za dvě hodiny Vám jede vlak a večer jste tam. Tady je adresa a dopis, který předáte statkářce. Tak jdeme tady je už všechno moje.“

V Heleně se cosi zlomilo opouští svůj svět, ve kterém byla vychovávaná celých 28 let. Vždy se na služky dívala tak trochu povýšeně, ale teď je na tom stejně. V šatech po své služce pod sukní nahá má jít na nádraží a jet neznámo kam pracovat na statek jako děvečka. Co když někoho potká ? Myšlenky se jí honily hlavou.

Na nádraží šli obě ženy pěšky peníze jim stačili tak akorát na vlak. Nikdo si jich nevšímal po ulici šli dvě služky nebo fabričky – běžná věc. Pro Helenu to byla, ale přece jenom nová skutečnost začala poprvé v životě cítit vzrušení z toho, kdy její nahá stehna třela o sebe, dotýkala se hrubé látky sukně. Vítr si pohrával s jejími chlupy na pindě a zadek se jí bez omezení kolíbal nesešněrován spodničkami, kalhotkama. Co ale dělaly její kozy volně se pohupovaly, bradavky byly nalité – Vzrušující pocit uvědomovala si o co přicházela, když chodila zahalená a sešněrovaná.

Na nádraží si zakoupily jízdenky ve III. třídě. Sedli si na lavičku na peroně a dali se do hovoru.

„Ty Aničko co tím ten myslel, že už si mě na statku srovnaj ?

„Jó holka, tys opravdu nikdy nepracovala ?“

„Ne, já ani nevím co se tam všechno dělá, jak to na takovém statku chodí ?“

„Tak to budeš mít dost těžký.

„Jak to myslíš?“

„Tak já ti něco povím, ty jsi děvečka, nemáš peníze, statkáři jsi dlužná. Uděláš všechno co bude chtít a ještě ráda.“

„To neudělám, ty ses zbláznila.“

„Ale uděláš. Nemáš peníze jsi chudá jak kostelní myš a nic neumíš. Tvůj jediný majetek jsou šaty co máš na sobě, jinak nic. Co bys asi tak mohla dělat. Skončila bys někde v bordelu a až bys dostala tripla nebo jinou hrůzu chcípla bys ve škarpě nebo by si skončila někde ve fabrice ňákej obejda by ti udělal několik harantů a chcípala bys hlady a za par let pošla na souchotiny nebo by tě umlátil. Na statku máš několik jistot. Najíst dostaneš vždycky slabá a neduživá bys tam nebyla co platná. V roztrhaných šatech abys byla skoro nahá tam chodit taky nebudeš, ale když něco uděláš špatně, nebo když budeš odmlouvat nebo něco rozbiješ tak si to s tebou vyřáděn rychle a jednoduše a hned. Zmrskajti holou zadnici, že se tejden neposadíš a většinou před celým osazenstvem statku a je jedno jest-li jsou to ženy nebo muži. S tím se musíš smířit. Nikdo tě nebude litovat, všichni jsou s tím smíření a věří, že sis to zasloužila.“

„Cože, to mě budou řezat. Nikdy jsem trestána nebyla natož aby mě někdo bil. To nesnesu to uteču.“

„Už jsem ti řekla, že neutečeš. Kdyby tě chytily skončíš v kriminále na několik let a jest-li si myslíš, že by to tam bylo lepší tak na to hned zapomeň.

Helena toho rozhovoru byla celá přepadlá a nevěděla co říc.

„Teď ti něco budu vyprávět co jsem zažila než jsem k Vám přišla do služby. Pracovala jsem taky na jednom statku. Byla jsem, ale zvyklá pracovat tak mi vůbec nepřišlo nic divné. Jednou se mi podařilo rozbít hrnec s podmáslím a panímáma se rozlítila jako saň. Řvala na mě přes celý dvůr že mi to spočítá. Věděla jsem kolik uhodilo a co se bude dít. Můj zadek si asi přijde na své.“

Helena seděla poslouchala ani nedutala a byla napnutá co bude dál.

„Když jsem všechno uklidila statkářka mě poslala do stodoly ať tam na ní počkám. Když jsem přecházela přes dvůr cítila jsem pohledy ostatních. Věděla jsem, že mají radost protože jsem ještě vejprask nedostala. Tušila jsem, že mi to panímáma spočítá, ale že to bude tak zlé to jsem netušila.“

„A co bylo dál ?“ zeptala se Helena nedočkavě a pocítila vzrušení v pindě.

„Dál to začalo mít rychlý spád. Ve stodole stál velkej žebřiňák a tak jsem si sedla na oj a čekala. Čas se pomalu vlekl. Když panímáma přišla hned jsem věděla, že to bude mazec. Měla v ruce jezdecké bič, který byl jejich syna, von byl oficír. Řekla abych se svlíkla. Moc se mi do toho nechtělo, ale věděla jsem, že když budu smlouvat nebo otálet bude to ještě horší. Když jsem byla nahatá tak mi přikázala ať se vohnu přes oj, kde jsem předtím seděla a pořádně se rozkročím, ať je ta moje pinda pořádně vidět. Udělala jsem všechno co chtěla. Než mě začala mrskat, tak mi ještě řekla, že když nebudu držet a budu uhejbat, že mě vyžene ze statku tak jak sem. No a pak začal tanec. Jezdecké bič je pevnej a málo se prohejbá. Jen se mi poprvé zakous do zadku tak se začala řvát bolestí. Netroufla sem se ani pohnout. Slyšela jsem svištění a svůj řev a nářek. Prsa se mi houpala ze strany na stranu do rytmu ran a ty na mou zadnici pršely bez přestávky. Víš já nejsem moc vzdělaná, ale dostala jsem dobrech 40 50 ran. Když to asi za půl hodiny skončilo měla jsem zadnici v jednom ohni. Řekla mi, abych se oblíkla a šla kydat ke kravám. Oblíknout se byla problém. V zadku mi škubalo a sukně mě škrábala tak, že to bolelo skoro stejně jako vejprask. Když jsem se teda oblíkla a šla ke kravám, byla jsem v chlívě sama tak sem si zadek strčila do žlabu a chladila si ho. Když bolest trochu pominula šla jsem kydat, ale jak jsem měla trošku se ohnout hned se mi sukně přilepila na bolavej zadek a celým tělem mi projela nepředstavitelná bolest. Vyhrnula jsem si teda sukni až nahoru svou práci dělala s holým zadkem. Aspoň se mi trochu ulevilo, že mě ta blbá sukně již rozbolavělou zadnice dál nerozdírala. Tejden jsem mohla spát jen na břiše a jíst jen ve stoje. Všichni si mě dobírali to víš uštěpačný poznámky. Tak to je můj první vejprask. Říkám ti to, né abych tě strašila, ale proto abys věděla, co tě čeká a nemine.“

Helena poslouchala a byla celá zkoprnělá. To přece není možné, aby jí někdo takhle zbil.

„To přece není možné a co na to sedlák. Měla si udat četníků nebo soudu.“

„Můj ty smutku, četníkům soudu sedlákovi haaaaaa..“ Anča se začala smát.

„Ty opravdu nevíš co mluvíš. Sedlákovi a jeho synu jsem musela být povůli těm to bylo úplně jedno. Ty se starali jen o hospodářství a o ženské a chlast. Ňáká zpráskaná děvečka je vůbec nezajímala. Jenom věděli, že teden musej chodit šukat jinam.

„To byl jediný výprask, který si dostala, že ??“

„Ale, kdež těch ještě bylo i pozdějc, když už jsem sloužila ve městě. Tam zase na nás brali rákosku nebo praken na koberce. Nebylo tejdne, aby v našem baráku ňáka služka nebo kuchařka nedostala vejřez. Ukazovali jsme si ty naše zpráskaný zadky dole ve sklepě. Jedině u Vás jsem bita nebyla. Zvláštní. No dost tlachání už budem vystupovat. Nerada bych první večer měla zadnici samí jelito a spala na břiše a o hladu.“

Vystoupili z vlaku zřízence se zeptaly na cestu na statek. Statek byl samota asi ještě dvě hodiny chůze.

Pomalu vyrazily vstříc svému osudu.

Heleně se hlavou honily myšlenky a představy jaké to asi je být bita. Podvědomě si rukou přejela po své zadku.

„Tak poť furt nepřemejšlej votom co jsem ti povídala, nebo to za chvíli poznáš na vlastním zadku. Pamatuj si, že když budeš vzpurná nebudeš dodržovat řád v domě tak tě seřežou i několikrát za den. Pochop ty nejsi nic. Ta kráva ve chlívě má větší cenu než ty.“

Přidaly do kroku, aby se moc neopozdily a to upozornění se skutečně nevyplnilo.

Když vyšly z úvozu uviděli na kopci státek. Dvě bílé budovy obehnané vysokou zdí, která sahala až ke štítu. Okolo obdělávaná pole.

Zbytek cesty šly mlčky. Před masivními dveřmi se zastavily.

„Heleno, dejsem ten dopis a buď zticha. Mluvit budu já. Nevíš jak se tady pohybovat. Jenom odpovídej ano, ne panímámo nebo hospodáři.“

Helena přikývla.

Zabouchaly na dveře. Psi se rozštěkali. Klíč zarochotli v zámku a dveře se pomalu otevřely a v nich stála panímáma. Velká statná žena.

„Co chcete, žebroto !!! „

„Panímámo, nás sem poslílá pan…. Tady je psaní „špitla Anča a Helena poznala, že se bojí.

„Á to jste vy už Vás čekám. Kde jste se toulaly. Práce stojí.“

„Panímámo mi se netoulaly jdeme ze stanice rovnou k Vám.“

„Mlč, na výmluvy nejsem vůbec zvědavá. Alou do světnice. Na zápraží se zujete a sundáte si i punčochy tady je potřebovat nebudete.“

Váhavým krokem vstoupily do statku. Na první pohled nebylo tam nic zvláštního. Psi u boudy, hnůj u chlívů no prostě normální statek.

Helena se celá roztřásla. Na zápraží si sundaly boty a punčochy. Bosé nohy začaly pleskat po kamenné podlaze a vešly do velké místnosti…